Uteklo to jako voda a už se zase musíme přesunout dál, blíž Zélandu. Poslední den v Krabi jsme strávili nicneděláním, plánováním, balením, degustacemi dobrot a posledními procházkami po místech v Ao Nang, která jsme opomenuli.
U stánků, kde se povětšinou objednávají výlety, jsme si s denním předstihem zarezervovali odvoz na letiště, tentokrát sdílený van za 150 bahtů. Ten vycházel nejlevněji. Na minutu přesně nás v 18 hodin vyzvedl před hotelem a za půl hoďky jsme už stáli na letišti. Ač nám letadlo odlétalo až hodinu před půlnocí, pozdější možnost jak se dostat na letiště, nebyla.
Na letišti jsme všechen čas strávili jen v menším prostoru s lavicemi na sezení, nic moc dalšího krom pár předražených obchůdků, totiž menší letiště v Krabi nenabízelo.
Čekání a nicnedělání ale uteklo až překvapivě rychle a už jsme mířili směr Singapur, naší poslední zastávku před vytouženým Zélandem.
O Singapuru jsme toho slyšeli spoustu pozitivního a dost se těšili (pozn. – hlavně já, chi! B)).
Sotva piloti srovnali letadlo do pozice běžného letu, už přibíhaly stevardky, která nám, stejně jako ostatním cestujícím, rozdaly příletové karty. Ty už nás, díky thajské zkušenosti nezaskočili tolik, ale když člověk před sebou vidí velký červený nápis „ZA DROGY TREST SMRTI“, stejně to trošku překvapí.
My ale nevedeme ani cigarety, natož drogy, tak jsme mohli být v klidu.
Let trval pouhé dvě hodiny a až jsem měl pocit, že většinu času jsme strávili přistáváním. Samozřejmě to tak nebylo, spíš jsem jen s velkým očekáváním hltal první pohledy na vytoužené velkoměsto. Naneštěstí byla tma, navíc pršelo, a tak jsme se museli spokojit s výhledem omezeným. I tak ale byl na celé osvícené město moc pěkný pohled.
Nejvíc mě překvapilo množství lodí do/z Singapuru mířících. Z výšky to, díky množství světel, úplně vypadalo jako součást města. Holt jeden z největších přístavů na světě…
A těch světových rekordů že by se v Singapuru našlo!
Prvním z nich je rovnou letiště na které právě přilétáme – Changi. Jedno z největších, a dle spousty různých žebříčků, i nejlepší letiště světa. Hrozně jsem se těšil, protože byl letos otevřen zábavní a nákupní komplex zvaný Jewel, který stál nepředstavitelných 1,7 bilionu singapurských dolarů (cca 25 500 000 000 000 Kč – jsem zvědavej kdo z vás to bude umět přečíst, hehe).
Letiště jsme si díky našemu dalšímu šetřícímu nápadu měli užít dosytosti – čekala nás totiž další letištní nocovačka. Ale na tuhle jsme se těšili. Jak jsme si na netu zjistili, singapurské letiště mělo nabízet pro cestující zdarma deky, křesla rozložitelná na lůžka, kina, playstationy, masáže, hodinky s vodotryskem, pštrosa, zkrátka všechno! Prda!
Přiletěli jsme kolem jedné hodiny ranní a po krátké imigrační byrokracii (zpestřené nabídnutým bonbónem), jsme se oficiálně ocitli na půdě městského státu Singapuru – jednoho z největších ekonomických center světa.
Věděli jsme, že nás na letišti čeká předlouuuhá noc. Ubytování, zajištěné přes AirBnb, jsme totiž měli domluvené až na poledne. To byl nejdřívější možný čas check-inu. S krosnami na zádech jsme se nejdříve vydali prozkoumat letiště. Procházeli jsme dobrou hodinu různé terminály a letiště bylo opravdu obrovský!
Pokud si představujete pražské letiště Václava Havla, tak ho vynásobte možná tak dvacetkrát.
Po chvíli poznávání jsme zjistili, že s tolik očekávaným servisem to tak horký nebude, podařilo se nám totiž, nějakým záhadným způsobem, vyjít ze zóny kde byl všechen komfort pravděpodobně k dispozici. Namísto očekávaného pohodlí jsme se ocitli ve veřejné hale, kde nebylo, krom z většiny zavřených obchodů, zhola nic. A to až tak, že jsme našli jen 2 místa, kde nabít svoje mobily. 2 „kiosky“. Tam jsme stáli buď opření o sloup (lepší případ) nebo seděli na studený zemi a čekali, až se naše telefony nasytí.
Po krmu elektronických pomocníků jsme se vydali hledat aspoň nějakou lavici, kde bychom zvládli přečkat noc. Sezení na studené, dlážděné zemi totiž naše hýždě přestávalo bavit. Chodili jsme sem a tam a moc míst, kde se dalo posedět, vskutku nebylo. A když, bylo obsazené. Chodili jsme tedy v kruzích a čekali na svůj okamžik. Ten přišel po pár minutách, kdy jsme svižnější chůzí předsprintli další sedačkychtivé cestovatele. A bylo. Toť budou naše dnešní lůžka.
Když byla ukořistěna místa, zatoužili jsme sehnat něco k snědku. O místa jsme ovšem nechtěli přijít, bylo teda zapotřebí vydat na lov jen jednoho z nás. Moc se nám nezdálo rozpojit se, protože jsme se celkem po právu obávali, abychom se zpátky vůbec dokázali najít. Ono totiž i naše sedací místa jsme objevili úplnou náhodou, vůbec jsme nevěděli jak jsme u nich ocitli. Nezdá se to, ale to letiště je fakt superobr – všude schody, eskalátory, obchody, restaurace, další haly a další a další podlaží.
Spásou se zdála býti aplikace pro smartphony, speciálně pro letiště vyhotovená, ve které byly znázorněny všechny obchody a appka byla zároveň vybavena i GPSkou. To naše šance na znovushledání zvyšovalo.
Prvním lovcem brzké ranní snídaně se stal ten hladovější z nás, Terezka. Vybavena nabitým telefonem se jala lovit jídlo do nejbližšího otevřeného obchodu v sousedním terminálu. Běžně se, kvůli vzdálenosti, mezi termínály přejíždí SkyTrainem – vlakem propojujím všechny terminály. No jó, jenže ve 4 ráno SkyTrain nejezdí. Vydat se tak muselo hezkypěkně pěšky.
Že to nebude jen tak napovědělo, když se Terezka vrátila po půl hodině s tím, že se z našeho terminálu nedokázala ani vymotat. Musel jsem teda převzít otěže a vydal jsem se na cestu já.
Přiznávám, že když jsem zjistil kolik pater letiště má, myslel jsem si, že cestu zpět fakt nenajdu, netušil jsem, kde se nacházim. Nicméně nakonec se zadařilo. A nejen že se podařilo najít cestu zpět, ale podařilo se i najít obchod a ukořistit jídlo.
Nutno teda pro představu podotknout, že cesta do otevřeného obchodu tam a zpět zabrala víc než 45 minut chůze, toť k velikosti letiště. Je škoda, že jsme v noci byli už tak unavení, že jsme neudělali z průběhu noci víc fotek.
Noc a ráno jsme dokázali „přetrpět“a konečně si mohli prohlédnout Jewel za denního světla. Musim říct, že mě první pohled málem vyzul z tenisek. Prostě jen WOW! Neuvěřitelný…
To co jsem si myslel, že v životě není možný, tady možný je. Architekturu, kterou jsem viděl jen v časopisech, vidím najednou naživo. Do toho navíc uprostřed letiště 40 metrovej vodopád a 4patrová džungle? V Singapuru zjevně žádnej problém…
No asi hodinu a půl jsme na to jen koukali a ani se nám nechtělo odejít. Nicméně naše z batohů prohnutá záda měla na kochání se jasný názor. Nicméně budeme odtud i odlétat, takže ještě příležitost si to tu řádně projít bude.
Nachýlil se čas vydat se na naše ubytko. Pobrali jsme si saky paky a vydali se na metro, které bylo dostupné přímo z letiště z nejnižšího podlaží. Metro nás, oba rozlámané, přivítalo hlasem i nápisem „Welcome on board SMRT“. To potěší 😀
SMRT je totiž zkratkou singapurského MHD. Slovy přesněji „Smart Mass Rapid Transport“. Nápisy jsou tak vidět všude a vždycky nás to pobavilo. Cesta nacvakaným metrem (a na stojáka) zabrala víc než hodinu a už jsme se nemohli dočkat, až budeme konečně v pokoji a shodíme krosny ze zad.
Naše AirBnb ubytko, spočívalo ve volném, malém pokoji u čínské rodiny. Naši hostitelé vypadali všichni mile, ale díky jazykové bariéře a taky faktu, že AirBnb používají spíš jen jako přivýdělek k drahým singapurským nájmům, neměli bohužel velkou snahu ani chuť si s námi víc popovídat.
Ale nevadí, stejně jsme jen zahodili obaťožení do kouta pokoje a vydáváme se vstříc městu. Přecijen tady máme „pouze“ necelé 3 dny.
Město jsme se vzdali poznávat jak jinak než po našem – pěšky.
Jako první zástavku jsme, díky příhodné poloze, vybrali China Town. Kus Číny, která v žádné větší metropoli nechybí. Číňani jsou zkrátka všude.
Cestou nevycházíme z údivu jak město, obzvlášť po thajských zkušenostech, působí čistě, klidně, bezpečně a uspořádaně. Žádný chaos, zácpy, poházené odpadky. Jako bychom ani nebyli v Asii. Co v Asii, vypadá to, že od Singapuru by se mohla učit i města v Evropě. První pocity skvělý.
Když jsme konečně dorazili do China Town. prošli jsme si uličku s obchůdky, klasickou vstupní bránou a rovnou, hladoví, zamířili k budově Chinatown Complex – budově, kde je všechno.
Ve spodních podlažích obchody od oblečení, suvenýry až po jídelnu, která se nacházela o patro výše. Tato jídelna se anglicky nazývá hawkers a spočívá v principu, kdy je doslova jeden kuchařský koutek vedle druhého až jsou jich na patře desítky. Do pár metrů čtverečních dokážou, až obdivuhodně, vecpat celou kuchyni. Člověk si pak jen vybere kde se mu zrovna nabídka pokrmů zamlouvá a za, na Singapur, sympatický peníz si koupí jídlo, které si i rovnou na patře může rovnou sníst.
Největším tahákem je zde ovšem jedna jídelna, která se může pyšnit oceněním Michelinské hvězdy! S jejich statusem „Nejlevnější michelinské restaurace na světě“ to bylo samozřejmě přesně něco pro nás, 2 šetřivé české backpackery.
Po notné chvilce hledání, kdy se člověk v uličkách ztrácí, jsme Hawker´s Chan konečně našli. Bylo nám teda už z dálky trošku podezřelé, že nevidíme žádnou frontu…
Naše obavy se při bližším pohledu bohužel potvrdily – místo je už po pár hodinách od otevření vykoupené a jako na potvoru další den je neděle, kdy mají zrovna jako jediný den v týdnu, zavřeno. Nu, nedá se nic dělat. Musíme svoje štěstí zkusit až v pondělí, náš poslední den před odletem na Zéland.
Jídlo jsme si, po dlouhém vybírání, vybrali jinde, jako bolestné si koupili i sladkou tečku a po zkonzumování pokrmů u upatlaného stolu, vyrazili pěškobusem znovu do ulic.
Bylo zajímavé sledovat, jak čím blíže se k centru dostáváne, tím více se budovy zvedají a otevírá se scenérie s mrakodrapy.
Konečně jsme došli až na Marina Bay, hlavního a nejznámějšího centra Singapuru. Odevšud nad město čnil prosluslý hotel Marina Bay Sands. Krásný pohled. Procházeli jsme se po nábřeží, kochali se pohledy na nádhernou moderní architekturu, kterou jsem doteď vídal spíš jen z architektonickým webů, až jsme postupně došli až k hotelu.
Asi naivně jsem si myslel, že hotel Marina Bay Sands znamená ty 3 nohy (věže hotelu), nahoře infinity pool, který je spojuje a zdar. Vůbec.
Marina Bay Sands je ještě hypermoderní obchodní centrum asi 4 patra pod zem, restaurace, stanice metra a Bůh ví co ještě. Samosebou jsme to tam zašli také okouknout a bylo znát, že každá ze značek, která něco znamená, zde chce mít prodejnu. Holt Marina Bay Sands je symbol luxusu.
Procházením mallu jsme se zabrali až tak, že jsme zapomněli kudy jsme sem vstoupili a nutnou chvilku nám trvalo, než jsme se dokázali vymotat zase zpět.
Obchodní centrum jsme dokázali opustit akorát na čas, abychom stihli projít na protější stranu náplavky, kde jsme se posadili a pozorovali, jak začíná nad mrakodrapy zapadat slunko.
Jakmile padla tma, znamenalo to jediné – zanedlouho začne všemi opěvovaná světelná show u ikonických, umělých, Supertree Grove Trees nacházejících se v oblíbených Gardens by the Bay. Jde o nádhernou, pečlivě udržovanou zahradu v centru města o rozloze 101 hektarů. Ročně ji údajně navštíví více než 50 miliónů lidí.
Uměle vytvořených stromů, popnutých různými druhy rostlin je celkem 18, respektive 12 na které se promítá light show a jsou vysoké od 22 do 50 metrů. Už při příchodu k nim je pohled na ně úchvatný, ale light show v kombinaci s podkresovou hudbou tomu nasadili pomyslnou korunu. Fotky atmosféru zachytit dokážou asi stěží, ale věřte, že to stálo opravdu za to, byla to pecka.
Fascinující.
S nadšenými pocity nám cestu ze světelné show zpátky lemoval krásný výhled na hotel Marina Bay Sands a další nasvícené mrakodrapy. Do našeho dočasného ubytování, navzdory dosti pozdní hodině a lokaci na druhé vstraně města, jsme se opět rozhodli vydat po svých.
Cesta by to byla příjemná, kdybychom si ji ovšem nedobrovolně o 2 hodiny neprotáhli.
Zvolili jsme cestu podél nově rozestavěné linky metra a když jsme konečně dorazili na úroveň našeho ubytování, ukázalo se, že jsme na špatné straně silnice.
Z jedné strany rušná dálnice, ze strany druhé rozestavěné metro. Nechtíc se za žádnou cenu vracet jsme pokračovali v cestě doufajíce, že stavba někde musí skončit. Bohužel jsme ale netušili, že tato linka je pravděpodobně zamýšlena jako nekonečná.
Po hodině pěší chůze, kdy nás dálnice se stavbou zahnaly do kleští, jsme nakonec stejně museli stáhnout uši a celou cestu absolvovat pěkně zpět.
Na pokoj jsme dorazili s víc než dvouhodinovým zpožděním, kolem druhé hodiny ranní. Proto jsme hned upadli do postele, abychom měli sílu na podobně produktivní den i další (no vlastně už týž), den.
