Postupně jsme se posouvali na sever přes město Invercargill až do již zmíněného, cílového Fiordlandu. Fiordland je proslulá hornatá oblast na jihovýchodní části jižního ostrova jejíž nejznámějším a nejnavštěvovanějším místem je údolí Milford Sound. Krásná neposkvrněná příroda plná hor, jezer a vodopádů je hoodně velkým lákadlem turistů. A to už od počatku 20. století. Vlastně je to i jediný fiord, ke kterému se dá dojet autem. O to víc jsme byli rádi, že asijských turistů už v zemi tolik nezbývalo (ač to zní sebevíc zle, jejich neohleduplnost opravdu dokáže znepříjemnit den). My jsme nejdříve vyrazili do blízkého městečka Te Anau, kde jsme narazili na problém s ubytováním. V celé této oblasti a obecně ve Fiordlandu se nenacházel žádný free camp. Proč asi? Ideální možnost, jak z turistů vytáhnout peníze. Ale nejen že tu není žádný kemp zadarmo, jak běžně všude bývá, tady se všechny pohybovaly 30 dolarů za noc a víc. Protože jsme moc poctiví a taky srabíci, tak jsme to na noc neflákli jen někam na zapadlé místo u lesa, jak to asi i dost backpackerů dělá, ale našli jsme alespoň ten nejlevnější a nejbližší kemp za 13 dolarů na osobu na noc. Takový kemp si založila místní rodinka, která uvolnila kousek své zahrady pro campervan stání a prostě od nich vybírá peníze. Jednou za čas musí posekat trávu, ale to je všechno, nebyl ani záchod, natož sprcha. Super přivýdělek, ne?
Na druhý den jsme měli objednaný výlet do údolí Milford Sound spolu s kajakováním po tamějším zálivu. Nutno zmínit, že jsme sem vyrazili okamžitě, jakmile jsme v předpovědi viděli, že pár dní má být hezky. Není to totiž tak často. Vlastně je to spíš vzácnost. Oficiálně tady prší víc než 200 dní v roce a průměrně napadne 7 metrů vody. Trošku přepal ne? 😀
Zpět ale ke kajakování, měli jsme objednaný zájezd autobusem na místo a následné kajaky v Milford Sound. Autobus byl jediná možnost, jak se do Milfordu momentálně dostat, protože po velkých únorových záplavách byla cesta stále pod rekonstrukcí a otevřená jen pro určitý počet autobusů v konkrétních denních hodinách. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jedinou cestu vedoucí do Milford Soundu, byla vynaložena obří snaha vrátit cestu do původního stavu, aby tak stát nepřišel o příliš peněz z turismu. Byli jsme ale i dost štístka, cesta se pro autobusy zpřístupnila o 2 dny dříve, než jsme sem dorazili. Uff…
Jízda autobusem se nakonec zdála být výhodou, protože si tak člověk okolní výhledy užil mnohem víc, než když řídí. Jedinou nevýhodou bylo, že jsme si nemohli zastavit, kde jsme chtěli. Ráno už na nás v centru Te Anau čekal minibus a vyrazili jsme na dvouhodinovou cestu. První zastávka byla u rozlehlé louky s nádhernými výhledy na fiordlanské hory. Kochali jsme se sami samotní krásnou, tichou přírodou, dokud nedorazil další autobus plný těch turistů, kterých jsme se nejvíc obávali.
Z autobusu se vyvalilo asi třicet hlasitě vřískajících asiatů, kteří se okamžitě rozeseli po celé louce a jako na povel začali skákat do vzduchu a fotit se. Každý přeci chce mít fotku ve vzduchu s takovým pozadím, akorát jim nevadilo, že budou mít v záběru ještě dalších dvacet skákajících spolucestovatelů. Rychle jsme naskákali do autobusu a radši jeli dál.
Další zastávkou byly Mirror Lakes, kraťoučká procházka k jezerům s nádherným odrazem hor za nimi. Snažili jsme se si jezírka prohlédnout trošku v klusu, než námi už dobře známá skupinka dorazí i sem. Tyhle atrakce jsou totiž přímo po cestě do Milfordu a tak je prakticky jistota, že každý autobus zastaví právě na identických místech.
Cestou nám náš sympatickej průvodce, původem Australan, vyprávěl spoustu zajímavostí o místní přírodě. Mimojiné o historky o místním endemickém ptactvu. Zaujal nás fakt o místním vzácném papouškovi Kakapo, který neumí létat. Funguje tak, že vyleze na strom pomocí silného zobáku a dolů to splachtí :-). Případně místní hodně oblíbený papoušek Kea, kteří jsou superchytří. Průvodce nám pověděl, že jsou to jedni z nejinteligentnějších zvířat na světě a jejich inteligenci přirovnávají k 6ti letému dítěti. Jako bonus nám přihodil historku, kdy Key schazovaly reflexní sloupky podél cesty do silnice, čímž řidiče přinutily zastavit a když vystoupil z auta, Kea využila situace a z auta něco ukradla. Ideálně k snědku. Oba druhy těhle papoušků jsou devízou Zélandu, nikde jinde nežijí.
Obohaceni historkami a zajímavostmi jsme dorazili do Milford Soundu, kde nás čekala plavba na kajacích. Rozdělili jsme se do dvou skupin, navlékli se do větruvzdorných teplých obleků, vybrali si jednu z několika lodí a čekali na instrukce našeho mladého průvodce. Každá skupina měla svého. Prvně jsme měli rozhodnout, kdo bude háček a kdo zadák. Mára se chopil řízení a tak hned začal štelovat šlapky uvnitř lodi, pomocí kterých se řídila. Další nezbytnou lekcí bylo navlečení nepropustných návleků, které nám visely kolem pasu na loď tak, aby se dovnitř nedostala voda, ale zároveň je bylo možné rychle sundat, kdybychom se náhodou překlopili. To tak jednoduché nebylo, ale nakonec se to všem podařilo. Za chvíli už jsme všichni seděli v lodích a po vodě následovali našeho průvodce.
Během plavby nám průvodce popisoval jednotlivé hory a s nimi spojené zajímavosti. Měli jsme štěstí, že tím jak byla cesta uzavřena, byli jsme na vodě v podstatě sami, což se za normálních okolností běžně nestává. Navíc jsme měli dokonale krásné počasí. Brzy nás zarazili obrovské vlny, které loď přehupovaly tak, že jsme se lokty dotýkali hladiny. Jak jsme později zjistili, byli jsme nakonec jediná skupina, která i přes velký vítr pokračovala dál, ostatní spolucestovale na vodu jejich průvodci radši nebrali. Veškerej dík našemu odvážnému a supr průvodci. Zaplatit to, co jsme zaplatili a nevyjet na vodu by nás teda dost štvalo. Trochu jsem doufala, že na nás z vody vyskočí nějaký delfín či velryba, ale zase jsem byla moc naivní. Projeli jsme několik úzkých zálivů, vodopádů, až jsme se všichni nakonec spojili a ke břehu se nechali unášet pomocí větrem poháněné plachty. Bylo neuvěřitelný, jak krásné počasí jsme měli a i na jakého průvodce jsme měli štěstí. Při cestě zpátky jsme byli tak unavení, že jsme většinu cesty autobusem prospali, teda aspoň já.
Za následující videa vděčíme spolukajakáři Mariovi, lépe vyzbrojenému než jsme byli my. Díky!
Na další den jsme měli naplánovaný další výlet a to tentokrát Great Walk – Kepler Track. Kepler trek je celkem čtyřdenní 60ti kilometrový trek s nádhernými výhledy. My se rozhodli dát jen počáteční část treku na Luxmore Hut, protože jednak místa v chatách byla na dlouho vybookovaná (když říkám vybookovaná, tak tím myslím třeba až na rok dopředu) a na přespávání ve stanu nám chyběl stan. Čekalo nás tak 13ti kilometrové stoupání převážně lesem. Po tom, co se nám po 2,5 hodinách les otevřel, objevily se nádherné výhledy do okolní krajiny. Protože jsme k chatě dorazili celkem brzo, vydali jsme se ještě kousek dál a mohli jsme si tak užít oběd bez davu lidí. Nádhera, oběd s výhledy na okolní hory a jezero, to se nám prostě nikdy neomrzí. Nahoru jsme dorazili celkem brzo, ale pořád nás ještě čekala cesta zpátky a tak jsme se radši moc nezdržovali.
Po cestě do námi už známého kempu jsme se ještě zastavili v ptačí rezervaci. Vlastně to byl jen takový malý parčík, kde v pár klecích bylo několik typických zélandských ptačích obyvatelů jako je Takahē, Kākā. Nádherní papoušci, které jen těžko ve volné přírodě uvidíte.
Další den jsme se v Te Anau už nechtěli zdržovat, přeci jen platit za každou noc 26 dolarů se po chvíli na naší peněžence projeví a tak jsme vyrazili do kempu nedaleko jezera Mavora. Čekala tam na nás totiž další lokace z Pána Prstenu a to bylo hlavní lákadlo. Tentokrát se jednalo o scénu, kdy se Frodo se Samem oddělili od společenstva a odpluli na loďce vstříc Mordoru.
Věděli jsme, podle recenzí v aplikaci CamperMate, že k místu vede super dlouhá gravel road (štěrková cesta), ale místo se nám zdálo tak krásné, že jsme si řekli, že to zkusíme. Nevím, jestli jste někdy jeli v dodávce po hrubě štěrkové cestě, ale pro nás to byla naprostá tragédie. Narozdíl od kiwáků, kteří ve svých SUVčkách běžně jezdí stovkou a pravděpodobně necítí rozdíl od běžné silnice, my jsme tu změnu pocítili znatelně. Skákání nahoru a dolů, klepání se, jak kdybychom pod zadkem měli sbíječku, plavání ze strany na stranu a maximální rychlost 30 km/h. Jen jsme se během celé cesty modlili, ať to náš caravánek vydrží. Když jsme na místě vystoupili z auta, černé plasty na našem autě byly bílé, naprosto obalené prachem. No a aby toho nebylo málo, v podstatě hned, co jsme dorazili na místo, tak začalo pršet. Co k tomu dodat? Sice jsme auto umýt potřebovali, ale jako na potvoru se nám celé okolí zahalilo do mlhy. Zélandské počasí se prostě předpovídat nedá. První den jsme se na lokaci došli podívat i za cenu zmoknutí, ale zbytek dne jsme strávili válením se v našem campervánku.
Další den se bohužel situace neměnila a ve zkontrolování předpovědi nám bránila absence signálu. No nic, prošli jsme, co se dalo, ale nakonec jsme se rozhodli jet radši dál. Celkem 100 kilometrová zajížďka se nám tak vyplatila…
Pomalu už jsme směřovali k místu, které už známe, k jezeru Wakatipu a našemu milému Queenstownu. Tam už nás počasí nezklamalo. Toho jsme chtěli využít a vyšlápli jsme si cestu k vyhlídce u Wye Creek a kochali se nádhernou vyhlídkou na jezero. Tenhle pohled byl opravdu jak z nějakého časopisu. Ideální místo na rande… A to jsme asi i nejspíš někomu zkazili. Mára opět vycítil příležitost na ideální fotku, tu nám však kazil pár sedící na výčnělku skály, který ne a ne odejít. Dobrou chvilku jsme čekali, ale bohužel bezvýsledně. Možná, že oni čekali na to samé, až konečně zmizíme.
Po chvíli cestování už se nám tam trochu začali stýskat po práci. Zamířili jsme tak zpátky do Cromwellu a očekávali, že se nám podaří najít práci na vinici. Kromě třešní je totiž oblast Central Otaga známá i vínem a to konkrétně červeným Pinor Noir. Sběr hroznů byla další věc, kterou jsme chtěli zkusit. Takže stop cestování a jde se hledat další práce.
