Náš plán po příjezdu na jižní ostrov byl vydat se po východní straně ostrova až do Cromwellu s tím, že při cestě zpátky bychom to zase vzali po straně západní. Zbývalo nám asi deset dní, než jsme se měli hlásit na třešních a tak jsme si vybrali místa, která nás zaujala nejvíce a nechtěli bychom o ně přijít.
Po cestě z Pictonu jsme popojeli pár kilometrů na jih do Blenheimu. Města, které je známým centrem vinic. Zastavili se na místě, které nás z fotek zaujalo nejvíce a to Mt. Vernon Track. Zvrásněné zelené kopečky bez stromů, s otevřenými výhledy – první krásná zkušenost s horami na jižním ostrově.
Výstražná cedule před trackem nás upozorňovala na jed, který je v lokalitě kolem rozprášen, aby se zbavili z Austrálie přivezených a přemnožených predátorů. Způsob, kterým se o to momentálně snaží, je ale jaksi dosti radikální. Vysoce prudký jed fluoroctan sodný rozprašují letadly na označená území, kde když ho pak jakýkoli živočich pozře, umírá v pomalé agónii několik hodin až dní. Samotná idea vnést si do potravinového řetězce a vodních zdrojů čistý jed? No, nevim. Tato stránka čisté a přirozené krásy Zélandu bohužel tak růžová není a samozřejmě se tím příliš nechlubí.
My jsme ale neplánovali trávu olizovat a tak jsme pokračovali dál. Při cestě jsme bojovali s větrem a nalepenými hovínky na botách, zase zde byla jedna mina vedle druhé. Zvrásněné kopce hor se nám šíleně líbili. Na vrcholu jsme se nezapomněli posilnit burákovým máslem a pomalu klesali dolů.
Autíčko nám pořád sloužilo dobře, ale občas se stávalo, že se nám na volnoběh tak nějak trochu klepalo, jako by se dusilo. Byli jsme ostražití vůči každé maličkosti, která by se s autem mohla stát a tak jsme se začali poohlížet, zdali v okolí není nějaký, skvěle hodnocený mechanik. Jen tak pro sychr…
Brouzdali jsme po facebookových diskuzích a nejvíce pozitivních ohlasů jsme našli na, dokonce českého!, mechanika Romana. Zjistili jsme, že žije v Nelsonu, což od nás náhodou nebylo zas tak daleko. Jen to znamenalo změnit směr naší cesty. Po chvíli přemýšlení a domlouvání jsme si přeci jen řekli, že si budeme jistější, když nám auto někdo zčekne. No a s Čechem se přeci jen líp domluvíme, než s penězuchtivým kiwákem. Otočili jsme plachty a jeli zase zpátky přes kolem horního pobřeží až do Nelsonu.
Při cestě jsme se ještě zastavili u Monkey Bay – malé pláže s kamennými schody a jeskyní. Monkey Bay se nazývá prý proto, že zde kdysi projíždějící námořník uviděl opici na stromě, místními byl však považován za blázna, protože na Zélandu žádné opice nežijí. My jsme tam každopádně žádnou neviděli, ale setkali jsme se poprvé s přímou neblahou reakcí místních na backpackery. Na parkovišti před pláží nejspíš někdo nechal nějaké odpadky a tak když jsme se s místním postarším párem potkali na schodech, nepříliš vybíravým způsobem nám naznačili, ať jim laskavě neděláme bordel v jejich zemi. Kdo by taky jinej nechal ležet na zemi odpadky, než backpackeři? Mohli jsme se snažit vysvětlovat, jak jsme chtěli, že to není od nás, ale nic naplat, jednou jsme cizinci v jejich zemi a tak můžeme za všechno. Zlí backpackeři můžou za vše. Odpadky jsme přesto vzali a vyhodili v nejbližším koši.
Nechtěli jsme se po cestě příliš zdržovat, abychom Romana stihli včas a tak jsme se zastavili už jen na jednom místě a to u řeky Pelorus. Natáčela se tam totiž scéna z filmu Hobit, kde trpaslíci uplouvali v dřevěných barelech utíkaje před skřety. Tady bych řekla, že se lokace příliš nezměnila, krásně čistá modrá voda ve skalnatém korytu byla v podstatě stejná. Jen v našem případě bylo v řece vody sotva po kolena.
Došli jsme k zaparkovanému autu, když pár stojící s vanem vedle nás, oslovil Máru. Měl totiž na sobě tričko s nápisem Run Tour České Budějovice. Takhle se potkávají čeští spoluobčané, jinak bychom určitě ani nezjistili, že jsou to Češi. Kryštof navíc dlouhá léta pracoval v naší oblíbené budějovické kavárně Café Datel. Prohodili jsme pár slov, vyměnili si zkušenosti a pokračovali zase dál.
Konečně jsme se dostali do Nelsonu. Roman bydlel v krajní čtvrti města, se super výhledem, kde to teda bylo přirozeně dooosti dokopce. Autíčko plakalo, ale na místo jsme se dostali. Roman už nás očekával. Byla jsem tedy vyhozena z auta a Roman s Márou jeli autíčko projet. Samozřejmě jako na potvoru, naše zmíněné obávané klepání se nekonalo, zrovna se mu nechtělo. I tak si ale Roman auto vzal k sobě, že se na něj podívá. Postupně zkontroloval všechno, co se dalo. To jsme ani nepožadovali, chtěli jsme jen vteřinové zhodnocení situace, je-li to něco, čím se zabývat. Ale líp pro nás.
Motorový olej, olej v převodovce, chladící kapalinu, svíčky, baterku, brzdové destičky a spoustu dalších věcí, které nemám tušení, k čemu slouží. Roman byl dost pečlivka, poctivej mechanik a o to víc nás potěšilo, když řekl, že auto vypadá zachovale a vybrali jsme dobře. Ale aby to nebylo pořád tak veselé, samozřejmě se něco našlo. Naši prodejci to trochu přehnali s množstvím oleje v motoru a tak nám musel Roman celkem velké množství upustit. Možná, že to mohlo být i to, co to občasné klepání způsobovalo. To jsme nedokázali posoudit ani my, ani Roman. Pak nám ještě pomohl upevnit baterku a upravit vedení kabelů, který ji propojoval s baterkou druhou a bylo hotovo. Kluci prodejci se s tim vůbec nezabývali, kdežto Roman chtěl, ať všechno má štábní kulturu. Takhle by řemeslník měl vypadat!
Celkem se nám věnoval asi hodinu a půl, kdy ho Mára neustále bombardoval otázkami, až se mu ho povedlo záhadným způsobem rozmluvit natolik, že nás pozval domu na pivo a večeři a ještě nám dovolil přespat na jeho pozemku. Takhle se to dělá, v tom je Mára opravdu dobrý. Večer s Romanem byl ale moc fajn, rádi ho uvidíme znovu až tudy budeme zase projíždět.
Celý večer jsme tak Romana vyzpovídali o jeho rozhodnutí přestěhovat se na Zéland a o tom, jak se mu tu žije. K večeři nám nabídl místní chléb (nebyl to konečně bídnej tousťák) s bazalko-parmazánovým pestem (které jsme si šíleně oblíbili a začali kupovat) a holandské pivo značky 8.6 – silné, ale dobré. Takové pohoštění jsme od příjezdu na Zéland nezažili. Bylo to strašně milý.
Ráno jsme museli brzo vyrazit, abychom uvolnili místo dělníkům, kteří měli přijet něco dělat na baráku. V poledne jsme měli už domluvenou prohlídku místní továrny na výrobu burákového másla Pic’s. My si většinou kupovali jinou značku, ale to jen proto, že tahle byla mnohem dražší. Jednou jsme však udělali chybu, spletli si cedulky s cenou a vzali jsme místo levného tu nejdražší, co tam byla – právě Pic’s. Ale stálo to za to, chuť byla neporovnatelná.
Využili jsme toho, že jsme v Nelsonu a vyrazili do továrny na prohlídku. Prohlídka trvala asi hodinu, byla dokonce zdarma a mladá slečna nás provázela celým procesem výroby. Vyprávěla nám příběh zakladatele továrny, kterému se podařilo jen ze sobotního prodeje burákového másla na místních trzích, vytvořit takhle obrovskou továrnu a stylovou. Opravdu to tam celé působilo rodinně, domácky a dokonce nechyběla ani ochutnávka. Jen škoda, že nedávali celou sklenici.
Pak jsme se procházeli městem a vyšlapali do nedaleké Botanical Reserve, nelsonským parkem na vyhlídku na město. V parku se také nacházel bod, deska v zemi, označující přesný střed Nového Zélandu.
Bohužel jsme se nemohli zdržovat a moc déle a tak dali, při hezkém počasí v parku pod vyhlídkou oběd a pak už raději včas vyrazili do free campu, kde jsme potřebovali promyslet plán na další dny.
