Na finální, dlouhý přelet jsme se oba těšili. Let měl trvat necelých 10 hodin, během kterých urazíme 8 500 km, které Singapur a Auckland dělí. Důvod proč jsme se na let těšili byl prozaický – letíme s Air New Zealand. A co do hodnocení leteckých společností se řadí mezi nejlepší letecké společnosti světa. Byli jsme zvědaví co na palubě zažijeme, stejně jako na výhledy. Sedíme totiž u okýnka! To je základ a výhra každého leteckého zážitku.
První hodiny se na nás obou nicméně podepsal spánkový deficit a totální zničenost z nocovačky na singapurském Changi na plné čáře. Co jsme usedli do letadla, stihli jsme se sotva přikrýt poskytnutými dekami a byli jsme kantáre.
Totálně jsme odpadli.
Probudilo nás až, a naštěstí!, první servírování jídla. O to bychom se, vyspanost nevyspanost, připravit nechtěli. Já si mohl dokonce vybrat ze dvou nabízených meníček, Teri měla volbu jasnou. Už dopředu měla zarezervováno vegetariánské jídlo.
Jídla byla super a po letištním supermarketním stravování jsme si celkem pošmákli. Až tak, že Teri po jídle odpadla podruhé. Já jsem mezitím trávil čas šmejděním funkcí letadlového zábavního systému, kde jsem objevil možnost objednání si drinků, jídla, dezertů a vůbec všeličeho.
To si samozřejmě žádalo otestování a když jsem zmerčil v nabídce zmrzlinu, volba nemohla bejt jednodušší. Další štrachání se v obrazovce přede mnou tak bylo hned zábavnější.
Přes různé hry, filmy, seriály, muziku, mě stejně suverénně nejvíc bavilo sledovat interaktivní mapu a informace o letu. Kde právě jsme, jak rychle vysoko letíme, jaký je kde čas, kde je noc a den. To bylo moje.
S největším očekáváním, jsem si dokonce dal budíka na čas, kdy budeme prolétavat v okolí Himalájí. Tajně jsem doufal, že z okýnka bude něco vidět. No, nebylo… Prolétali jsme tou oblastí zrovna v hodně brzkém ránu a byla ještě tma. Škoda.
Další můj záchytný bod byla Austrálie a přilehlé ostrovy, tam jsem očekával výhledy jakbysmet. Díky všem časovým posunům jsme tam přelétali zase až v předvečer, ale tentokrát jsme to stihli a z okýnka už alespoň nějaké scenérie vidět byly.
Heuréka.
Zbývající čas v letadle jsme trávili jak se dalo – muzikou, filmy, hraním si se stmívatelným okýnkem nebo hraním her na obrazovkách před námi. Bowlingem jsme strávili taky pár chvil a Terezka, ač zírajíc a soustředíc se div si jazyk nepřekousla, ne a ne vyhrát.
Jojo, marná sláva, v těhle nesmyslech mají kluci asi lepši vlohy.
Taky jsme vyplnili letuškami rozdané evidenční formuláře, které je nutno po příletu odevzdat imigračnímu. Dvě hoďky před přistáním, kolem desáté večerní, jsme se dokonce dočkali i druhého jídla. Proběhlo ve stejném scénáři jako oběd. Zase bylo na výběr, zase několika chodové menu a zase to chutnalo nad očekávání dobře.
To už jsme myšlenkami začínali pomalu být na letišti, kde jak bylo všude psáno, měla probíhat celkem přísná vstupní kontrola. Na Zéland totiž není možné přivést jakýkoli nezabalený (nezapečetěný) rostinný či živočišný produkt. I jablko je problém. Dokonce i campingové vybavení je kontrolováno.
Není přípustné, aby kupříkladu ve stanu byly zbytky jehličí, aby trekové boty byly od hlíny a podobně. To vše pod pokutou 400 NZD. Čili cca 6 000,-. Zéland si svoji krajinu přísně střeží a chrání ji. My nechtěli nic riskovat a ušetřit si případné vysvětlování úředníkovi, proto jsme nepřiváželi nic, co by se dalo považovat byť jen spornějším.
Na zem jsme se přilepili po půlnoci a jen vcukuletu proběhli terminálem, kde jsme stihli udělat jen pár fotek u vítační cedule a mapy celého Zélandu. Nechtěli jsme být oproti spolucestujícím moc pozadu, už tak jsme totiž byli zdaleka poslední. Snažili jsme se hltat první momenty naší nové, dočasné, domoviny plnými doušky. 🙂
Při cestě jsme míjeli několik stanovišť, kde byly šance zbavit se před bio kontrolou nepřípustných surovin. Věděli jsme, že nic nechtěného bysme mít neměli, přece jenom jsme ale mírné cukání v podbřišku při vstupu do fronty ke kontrole, stejně měli.
Čekali jsme ve frontě, mírně nervózní a během toho naše rozměrná zavadla už jela na kontrolní skener. Přistoupili jsme k, už od pohledu sympatickému pracovníku, který správně pochopil, že patříme k sobě a nechal nás tak pohromadě.
Podrobil nás rychlému vyptávání se na důvod naší cesty, co na Zélandu plánujeme dělat, kde jsme byli před Zélandem a vůbec celkově projel dotazník vyplněný v letadle. Ptal se jestli máme trekové vybavení, ale díky tomu, že jsme řekli, že vše máme nové, nechtěl vybavení ani vidět. Na konec rychlorozhovoru jsem dokonale ve svém typickém stylu „fópíčka“ zabil jeho vtip.
Úředník v pasu totiž zmerčil, že jsme nedávno byli v Thajsku. S úsměvem tak prohodil, nemáme-li tak náhodou v batohu i ňákýho hada. Já to spolehlivě zazdil odpovědí:
„Hope so.“ (snad jo).
„Hope not!“ opravil důrazněji a radši nás nechal jít dál.
Sorry šéfe no, slovíčka jsou to dost podobný. Význam ale dost jinej, já vim. Nevadííí, budu to zlepšovat, čestný 😀
Sebrali jsme si obaťožení, které měl možnost překontrolovat ještě přítomný pes s ochrankou, kterou jsme míjeli. Pokud se u někoho zastavil, zavazadlo by bylo zkontrolováno ještě jednou a důkladněji.
To se nám naštěstí nestalo a konečně jsme se dostali do veřejné části letiště.
Tak a je to tady! Okamžik na kterej jsme čekali víc než rok a víc než rok na něj vehementně šetřili. Oficiálně na Novém Zélandu.
Co se změnilo?
Ano, správně. Nic. Ba naopak…
Příjezdem teprve začínají první starosti. V Aucklandu musíme především vyřešit nutné byrokratické záležitosti. Založit si místní bankovní účet a posléze požádat o daňové číslo IRD, bez kterého nemůžeme pracovat.
Nejdůležitějším úkolem ale bezesporu bude sehnat si dodávku, která bude naším domovem a věříme, že i nejlepším parťákem. Jestli jsem z něčeho měl celkem obavy, tak z tohodle. Nad tim kontrolu moc nemáme. O autech totiž víme opravdu kulový. Totální.
Já ho pořád neumím dokonce ani řídit, natož vědět co je pod kapotou. A v kombinaci s tím, že za něj dáme prakticky všechno co máme, je o „zábavu“ postaráno.
Jsou 2 hodiny ráno, jsme na aucklandském letišti a musíme se dostat na zarezervované AirBnb ve městě, které je zhruba 45 minut autem. Veřejné doprava takhle v noci ale moc nejezdila. První nápad byl si na letišti hned koupit místní SIM kartu a v klidu si pogooglit možnosti. No jo, jenže na letišti byla většina krámků zavřena a ty co měly otevřeno, sice SIMky měly, ale jiné než jsme potřebovali. My chtěli SIMky jako lokálové (ceny jsme dopředu znali, operátora měli vybraného), ale nabízeny nám byli jen turistické, šííííleně předražené a nevýhodné. To nedávalo smysl kupovat.
Odebrali jsme se tak zpátky do posezení a usoudili, že jako dobrý nápad se jeví vybrat nejprve nějakou hotovost, ať máme možnost disponovat místní měnou a mezitím vymyslíme další plán. Tady nastal další problém. Z mojí hlavní kreditky peníze vybrat nešly, výběr ze zahraničního bankomatu nebyl povolen.
„Oh my Goood…“
Co teď, co teď. Řešilo se to blbě, páč nemáme ty SIMky, tudíž připojení na net abychom to povolili, že. Ani zavolat do Čech úplně nechceš, minuta hovoru stojí 80,-. Skvělý bylo i to, že s Terezkou máme stejnou banku, takže peníze z bankomatu nešly vybrat ani jí. Naštěstí mi docvaklo, že jsem si jen pro sychr, na poslední chvíli před odjezdem, zřídil kartu ještě u druhý banky. Přesně pro tyhle případy. A z tý to už šlo.
Díky Fio!
Usoudili jsme, že vlastně nemáme moc jinou možnost, než se na ubytko vydat Uberem. A to jsme ještě měli kliku v tom, že náš hostitel svolil s tím, že můžeme přijet hned takhle brzo ráno (v noci). Check-in jsme totiž měli správně mít až o 10h později. Teď bylo tak 3:00 ráno.
Mezitím jsme s nadšením zjistili, že aucklandské letiště přecijen disponuje veřejnou wifinou. Blbý ale bylo, že jen na půlhodiny. Během té se musel stihnout zaregistrovat účet na Uberu (jo, předtim jsme ho ani jeden nepoužívali), objednat jízdu a zaplatit. To bylo všechno ještě v klidu, jediná nejistá proměnná byla, že se samozřejmě muselo vyplnit přesné místo, kde nás řidič nabere. Tak se i stalo, jen jsme si nebyli jistí, vyplnili-li jsme opravdu místo, kde chceme být vyzvednuti. Venku totiž tma jako v pytli, těžko se orientovat, okolí neznáme, venku nikde nikdo, cesta už zaplacena a wifina sem už samozřejmě nedosahovala. Takže jsme si ani nemohli ověřit kde řidič je, on nám nemohl napsat ani zavolat. Nebo mohl no. Jen bysme neměli jak to si přečíst.
Obavy byly naštěstí liché, našli jsme se nádherně a bez problému. Přivítal nás milý Ind, práskli jsme krosny do kufru a svištělo se Bůh ví kam. Za odvoz jsme byli dost rádi – naši první zkušenost s jízdou v levém pruhu jsme si mohli užít a odbýt jen jako diváci.
„No, bude to dost zajímavý.“ pomysleli jsme si při myšlenkách, že zanedlouho takhle budeme řídit sami. Bylo to prostě dost divný. Všechno naopak 🙂
Ind nám dal pár užitečných tipů k místní veřejné dopravě, pokecali jsme o našich domovinách a za třičtvrtě hoďky už hlásil příjezd před dům. Během cesty začalo pokrapávat, ale teď? Teď už regulérně pršelo.
„Nechcete radši ještě počkat vevnitř?“ zeptal se Ind.
„Néé, nebudem tě zdržovat, to je v klidu. Jen to přeběhnem.“ řekli jsme sebevědomě.
No…
Vyběhli jsme z auta, popadli všechny kufry a pospíchali ke dveřím. Ve tmě se nám ale jaksi nedařilo najít dveře. Co dveře. Nějak celkově jsme nemohli kudy se do domu leze.
Úplně jsme tak nesplnili přání hostitele být co nejvíc tišší, protože v domě a pokoji vedle nás spí ještě jeden pár. Místo toho jsme zběsile, ve snaze uchránit se co nejvíc slejvance, pobíhali kolem domu ve snaze najít dveře. Když jsme je našli, jak jinak, nešly nám zase otevřít. Zjevně tu nemaj naopak jenom jízdu v pruzích…
A nebo jsme nemehla. A nebo oboje 😀
Tak jako tak, konečně jsme je otevřeli a dorazili do našeho pokoje. Kompletně durch.
Pověstné proměnlivé zélandské počasí nás nemohlo přivítat charakterističtěji…
