Dost bylo města, je třeba taky trošku přírody a moře! S tímhle heslem jsme se vydali do naší další štace – na jih Thajska. Po noci strávené na bangkokském letišti, kde vděčím za chvilku spánku Marečkovi, jsme v 7 hodin nastoupili do letadla směr Krabi. Tentokrát jsme měli tu čest poznat thajskou, respektive vietnamskou nízkonákladovou společnost Thai Vietjet Air. Celý let trval pouhou hodinu a půl a oba jsme ji celou prospali. Co se dá dělat, noc na letišti si vybrala svou daň.
Po příletu do Krabi jsme si vyzvedli zavazadla a vydali se hledat odvoz na naše ubytování. Hned jak jsme odešli z příletové haly, už jsme zase slyšeli, tehdy ještě né tak otravné, hlasy thajek „taxi, taxi, need a bus?“. Jak jsme si zjistili dopředu, tak nejlevnější možností, jak se dostat z letiště je autobus za 150 bahtů.
Autobus vypadal dle thajských poměrů docela obstojně, ale nikdo se s námi moc nemazal. Ukázali jsme lístky, krosny se hodily na značně přeplněnou hromadu zavazadel za sedadlem řidiče, mladé thajce jsme nadiktovali název hotelu a našli si místo.
Později, během jízdy, jsem si říkala, že ty zatažené závěsy a bariéra zavazadel nám pomáhaly nevidět ten děsivý způsob jízdy. Zastávky nebyly hlášeny, ale podle navigace jsme tak nějak zjistili, kde máme vystoupit. Nicméně ani způsob, že jen řidiči řeknete, kam chcete jet a on vás tam odveze, k zahození není. Zvlášť s veškerou bagáží.
Na recepci nás, po thajsku, přívětivě přivítali – nabídli welcome drink, ukázali areál a dovedli do našeho pokoje. No, nic krásnějšího jsme si přát nemohli, posuďte sami.
První, na co jsme se nejvíc po noci strávené na letišti a úmorné jízdě neklimatizovaným autobusem těšili, byla sprcha – krásně osvěžující sprcha. Jak asi čekáte, jedna nevýhoda hotelověho resortu se našla. Sprcha byla osvěžující, ale až moc. Ať Mára zkouší pravou i levou stranu kohoutku, teče jen mírně vlažňoučká voda. I když bychom měli trénovat otužilost na Zéland, po pár minutách odcházíme s husí kůží ze sprchy.
Tak jsme si aspoň dali pašované dragon fruit z Bangkoku a šli vstříc přímořskému městu Ao Nang.
Jen jsme vkročili do hlavní ulice, hned nás provázely tahavé hlasy „Hello sir, are you hungry?“, „masaaaaaaž khaaaaa“. No, po čase si na to člověk zvykne, ale je to dost otravný. Marná sláva, pro thajce jsme chodící peněženky. Nutno ale uznat, že vzhledem k jejich životním poměrům, oprávněně. Thajsko je snad první země v našem životě, kde je pro nás levněji než doma.
Celá ulice byla plná obchůdků, až po strop nacpaných zbožím a samozřejmě restaurací – thai food, sea food. Téměř v každé restauraci nás lákali na Happy Hour (podle Máry veselé hodinky), které, jak jsme zjistili, trvají celodenně všechny dny v týdnu. Holt nalákat turisty je to, oč tady běží. Součástí každého obchůdku většinou bylo „tourist information“, kde si mohl člověk „výhodně“ koupit výlety na okolní ostrůvky.
Neodolali jsme a dali jsme si nějaký ten ovocný drink, já můj zamilovaný kokosový ořech za 30 bahtů, Mára džus z čerstvého ovoce (který připraví přímo před vámi) a samozřejmě jsme nezapomněli na pad thai. Já si dala zeleninový, Mára s kuřetem. Tady bych ráda zmínila, že ač thajská kuchyně je založená hlavně na mase a mořských potvorách, tak pro nikoho není problém udělat bezmasou variantu jídla. Není to sice moc velká experimentace, ale takovou snahu opravdu cením.
Při procházce po místní pláži se začalo nebe kabonit, tak jsme se rozhodli koupit pár piv v místním obchůdku Seven Eleven, večer strávit u filmu v hotelovém pokoji a aspoň tak dospat letišní nocovačku předchozího dne.
Tereza Míková
Druhý den už jsme chtěli mít značně akčnější a zažívat nějaké to dobrodrůžo. Naplánovali jsme si tedy návštěvu cca 30 km vzdáleného chrámu TIger Cave, kde by jako bonus měla být nádherná vyhlídka do širokého okolí. Nicméně veřejná doprava v Krabi neexistuje, tak jak se tam dostat? Člověk se na místo může dostat taxíkem (suverénně nejdražší, cca 600 bahtů), tuktukem se sajdkárou (spešl pro turisty, bohužel spešl především a pouze vyšší cenou). My proto zvolili způsob místních. Okoukali jsme, jak to místní dělají, jakou dopravu využívají a šli do toho ve stylu Ctrl C, Ctrl V.
Oficiální název dopravního prostředku tohoto typu je songthaew. Jde o takový upgradlý „pickup“. Bylo ale třeba rozeznat oficiální songathew od komerčního. To se dalo poznat především díky tomu, že místňácký auťák je většinou bílý a modře má napsané lokality kde zastavuje. Komerční šofeři jsou ale vychytralí a často to mají udělané obdobně a člověk by se mohl lehko splést.
V praxi taková doprava funguje tak, že člověk si kráčí při silnici a když řidič songathewu vidí lidi pochodujíc (což v Thajsku není zdaleka tak častým jevem), troubením dá najevo, že projíždí a má místo. Pak už jen stačí na řidiče mávnout, on zastaví, skočí se na korbu a pokračuje se v cestě.
Stejný proces jsme absolvovali i my a pokračovali v cestě z Ao Nang do Krabi Town. Cena 50 bahtů. Trošku rozdíl oproti taxi, co? 🙂
Každopádně i tady byl menší otazník (pozn.red. otazník = neformální označení pro potencionální problém), jelikož Tiger Cave neni v Krabi Town, ale ještě notný kus cesty dál. V Krabi Town jsme byli bohužel z korby vystrnaděni hned po příjezdu do města. Tajně jsme trošku doufali, že nás provezou ještě dál do města, kde už to nějak vyřešíme.
Inu nestalo se, vydáváme se tak vstříc chrámu po vlastních. Vyrazit v Thajsku někam pěšky = být do 2 minut durch. Uznali jsme, že nebude nejrozumnějším řešením vypít veškerou vodu co máme jen při cestě tam, tudiž jsme místo procházení se klidnějšími uličkami Krabi Town, raději zvolili cestu podél rušnější silnice v očekávání, že nám někdo zastaví, respektive potkáme další songathew. Po pár minutách se tak skutečně stalo (štístka my!) a už si to šineme přímo ke chrámu.
Řidič nás vyhodil přímo před branami, dali jsme mu dalších 50 bahtů a vyrazili ke vstupu. Nově navyklí na neustále pořvávání thajských prodejců, jsme málem dokázali vyignorovat i staršího pána na vrátnici, snažícího se nám zoufale dát najevo, že Teri oděnou jen v minikráťáscích opravdu pustit nemůže. Půjčili jsme Teri tedy slušivou modrou sukni ke kotníkům a už bylo vše v rychtyku.
Tiger Cave je budhistický chrám, a jak už název naznačuje, je přímo vtesán do skály. Krátce jsme se pokochali interiérem a už vyrazili na další místo – na vyhlídku na vrcholu hory. To byl totiž středobod našeho dne!
Z komentářů na webu jsme viděli, že spousta lidí psala o výstupu jako o poměrně dosti náročném. Nevěnovali jsme tomu ale zvláštní pozornost: „Beztak to píšou číňani, kteří jsou zvyklí, že jim je všechno přivezeno přímo pod rypák!“, říkali jsme si. No… Číňana jsme po cestě fakt nepotkali ani jednoho. A teď už víme naprosto přesně proč – dojít na vrchol byl fakt brutus!
Až na vrchol k velkému Budhovi a epesnímu výhledu to totiž bylo zhruba 1 300 schodů. To možná ještě nezní tak vražedně, ale připočtěte si k tomu fakt, že je přes 35˚ Celsia, ultra vlhkost, vzduch se v džungli vůbec nehne, schody jsou krutě vyšší než širší a po cestě se vyskytují opice, chtivé oloupit polomrtvé turisty o to málo, co jim zbývá.
Ne, fakt to byla síla. Fotky budou všeříkající, každopádně pokud to z nich nepostřehnete, byli jsme úplně komplíto durch. Myšleno až tak, že skočit do řeky, byl bych sušší.
Při pohledu na moje ruce to navíc vypadalo jako kdybych měl žloutenku. Nešlo ale o žádnou chorobu, ve skutečnosti cestu úplně nezvládli moje hodinky, přesněji kožený pásek. Zkrátka díky podmínkám začal pouštět barvu.
Nahoře jsme to notnou chvilku rozdýchávali (a taky snažili trošku uschout pro lepší fota :-D). Nicméně cestu vem čert, výhledy byly absolutně bezkonkureční, hrozně jsme si je užili a definitivně to stálo za to. Když tak o tom přemýšlím, ve výsledku je to takhle lepší. Člověk pro zážitek něco musí udělat a pak si to o to i víc užije. Mnohem lepší než když je mu jen všechno servírováno na zlatém podnose.
A jako bonus tam díky fyzické námaze není přelidněno. Naopak.
Cesta zpět už byla o poznání příjemnější a byla sranda vidět cestu z pohledu už jen sestupčivých. Někteří lidé nahoru lezli po čtyřech, někteří jen seděli na schodech líc z nich pot a lapajíc po dechu. Chcete-li vidět Walking Dead, tady je potkáte každy den.
Snažili jsme se je konejšit, že už vrchol je za rohem. No… ne vždycky to úplně byla pravda, přiznávám, ale tady chcete hlavně podpořit a ne slyšet krutou pravdu.
Zajímavá cesta zpět byla i do města. Vydali jsme se na ní ve stejném stylu jako při příjezdu – v naději pochodujíc při kraji a čekajíc na projíždího songathewa. Dlouho ale nic neprojíždělo a když jsme odbočili na další cestu, všimli jsme si smečky psů uprostřed silnice.
Psi jsou v Thajsku všude a nebývají agresivní, ale když se celá smečka začala přeformovávat, přiznávám, moc se mi projít kolem nich nechtělo. A zrovna tady jako na zavolanou slyšíme za sebou hlas. Snaží se nás dohnat taxi motorkář s tím, že nás odveze. Cena byla samosebou dost nadsazená a během chvilky jsme jí dokázali stáhnout o polovinu. Další snížení ovšem už připustit nechtěl a při nabídce mojí ceny, která mi připadala adekvátní, se dokonce otočil a zmizel 😀
Ve snaze minout smečku psů jsme se začali raději vracet a prošli kolem taxi motorkáře bez povšimnutí. Tady mu nejspíš došlo, že to s chůzí pěšky myslíme opravdu vážně, protože nás po chvíli dohnal znovu a že nás tedy za navrhnutou cenu odveze. Nejspíš moc nechápal můj dotaz jak se ve třech lidech vlezeme na jednu motorku, protože jen řekl ať si helmu (měl jednu) vezme Terezka a že nebude problém. Mmm, tak jo šéfe, když myslíš. Snad víš co děláš. Zkusit se má všechno.
Nasedli jsme teda všichni na jeden bajk a vyrazili. Nutno uznat, že to motoman zvládal dobře, jen možná neví, že když jsme museli zastavit (čemu se těžce, i za cenu menšího dopravního přestupku, snažil vyhnout, radši jsem mu motorku přidržoval na zemi nohama taky. Každopádně musím říct, že to byla fakt zábava, bavilo nás to!
Jen si nejsem jistej co by na to řekl náš driver, jelikož Teri se mi po cestě svěřila, že z toho jak pevně se ho držela, stopro musí mít modřiny 😀
Každopádně nás bezpečně dovezl přímo do středu města´Krabi Town, kde už pomalu začínal každodenní noční market. Užili jsme si ho stejně jako každý tradičním obžerstvím, koštem všeho možného a dalším veřejným songathewem, jsme se v noci vrátili na náš pokoj v Ao Nang.
