Po čase stráveném v ruchu města jsme se rozhodli koupit si zájezd na jeden z nedalekých ostrůvků a užít si trochu lenošení na pláži. Dlouho jsme rozmýšleli, který vybrat. Samotná cesta lodí na ostrovy totiž nebyla tak drahá, ale na drtivou většinu z ostrovů, se musel zaplatit poplatek za vstup do národního parku a ten byl celkem mastný – 400 bahtů za osobu. Nejvtipnější na tom bylo, že se každý den musel zaplatit znovu, i když šlo o stejný národní park. Navíc cena pro místňáky byla pouze 40 bahtů – vydřiduši. No co se dalo dělat, na výběr nebylo. Nakonec jsme se rozhodli pro výlet na ostrov Koh Poda, malý ostrůvek s krásnými plážemi a údajně skvělými možnostmi pro šnorchlování (na to jsme se těšili nejvíc).
Ráno jsme si aktivně koupili lístky a čekali, až nás někdo z hloučku postávajícich thajců zavolá a vyrazíme na loď. Jenže….
Minimální počet lidí pro to, aby se mohlo vyjet, bylo 6 a my byli s dalšími dvěma turisty zatím jen 4. Očekávali jsme, že se to rychle naplní, protože lidi kupovali jeden lístek za druhým, ale chyba lávky. Lidi si lístky sice kupovali, ale nikdo na stejný výlet jako my. Po bezmála 2 hodinách čekání se Mára, mírně namíchnutý (pozn. Mára – hodně! :D), šel zeptat, jak to teda bude, že když jsme zaplatili, tak přece nemůžeme čekat celý den. Zvlášť když čas návratu byl předem stanoven, byl totiž vždy odpoledne za odlivu.
Slečna klidným, a lehce pohrdavým hlasem zároveň, odpověděla, že loď pojede, jen když bude mít šest lidí lístek stejným směrem a že jediná možnost je zbylé dva lístky doplatit. Dohodli jsme se s jediným spolucestujím párem, že to radši doplatíme, abychom na ostrově mohli alespoň chvíli pobýt. Oním párem byl otec s malým synem ze Švýcarska a co nás s úděsem překvapilo bylo, že pán nevěděl že už nejsme Československo, ale jen Česká republika. Kdyby byl pán z Ameriky tak neřekneme, ale Švýcarsko?
Už jsme téměř nastupovali na loď, slečna z tourist information na nás přes půlku pláže křičela, že na úplně poslední chvíli přecijen další dva zájemci přišli, tak jsme aspoň trochu ušetřili, jelikož nám zaplacený rozdíl dala zpátky, aspoň že tak! 🙂
Longtail lodí jsme tedy vyrazili vstříc ostrovu Koh Poda…
Ostrov jsme prošli celkem za chvilku a abychom byli bez lidí, přešli ho na úplně druhou stranu. A místo bez lidí skutečně našli, rovnou jsme skočili do vody pozorovat rybičky a podmořský život.
Po chvíli jsme zjistili, že to s tou podvodní pestrostí, jak psali na internetu, tak slavný nebude. Vlastně tam nebylo vůbec nic. Na druhé straně ostrova už sem tam proplavala malá rybička, ale pořad to byla bída. Tak jsme se chvíli váleli na pláži a zase se ládovali nějakými ultrazdravými dobrotami.
Po chvíli k nám suverénním krokem přišla opice a začala se přehrabovatat v pytli s odpadky, které zbyly z našich svačin. No musím přiznat, že to nebyla taková ta roztomilá opička, kterou si představíte z filmů. Z téhle šel docela strach. Bez hnutí jsme drželi batoh, aby se nepustila i do něho, dokud se nevydala hledat něco k sousedům.
Na ty začala po chvíli být i agresivnější a nechala se ukonejšit až grilovanou kukuřicí, kterou jí hodili. Až poté si v klidu odkráčela na strom.
Pomalu se začala blížit hodina našeho odjezdu, když se jako na potvoru nebe zatáhlo, zvedl se vítr a přišel obrovský slejvák. Všichni turisté se poschovávali pod jediný přístřešek, který na ostrově byl a čekali, až pro ně přijede loď. Tak takhle vypadá tropická bouřka…
My jsme byli kapku nervózní, protože i když jsme byli s místňákem domluvení na hodině, kdy pro nás přijede, tak jsme si nebyli jistý, zda se mu přeci jen v tomhle počasí bude chtít jet. Po chvíli však loď dorazila a my v klidu dojeli zpátky do Ao Nang.
Protože jsme toho podmořského života pořád neměli dost a nutně ho potřebovali vidět, tak jsme se rozhodli přecijen znovu zainvestovat a zasponzorovat místní národní parky tučným poplatkem a hned druhý den vyrazit speedboatem na Phi Phi Island a okolní ostrůvky, které nám právě proto doporučil náš spolucestovatel z Koh Pody.
Obešli jsme snad všechny tourist informations v Ao Nang, dokud jsme nenatrefili na nejvýhodnější cenu. Samozřejmě jsme zase narazili na typické tríčky thajců. Na prospektu mají napsanou nějakou nesmyslnou částku, jako třeba 2800 bahtů, ale když se zeptáte za kolik by ho dokázali dát vám, tak na kalkulačce ukážou, že oni vám tento výlet dají za cenu mnohem nižší (třeba 800 bahtů). Když se člověk dojde zeptat na víc míst a zkusí se o ceně trochu dohadovat, nakonec je to možné ukecat na 400 bahtů plus samozřejmě poplatek státu.
I tak je to na thajské poměry hodně, ale co se dá dělat, rybičky vidět chceme! Sice jsme se původně těmhle turistickým výletům, kdy naženou do lodi padesát turistů a pak je hromadně vypouští na ostrovech, aby si udělali pár fotek, nechtěli účastnit, ale bohužel na jednodenní výlet na Phi Phi, v kombinaci s naším už omezeným časem, jiná možnost nebyla.
Když přišel den výletu, Mára 10 minut před plánovaným odjezdem zjistil, že má na plavkách na zadku díru, kudy by snad protáhl půlku ruky. Nechtěli jsme, aby pohoršoval a naštěstí jsem měla s sebou šitíčko, pustila jsem se tedy do bleskové opravy. Naštěstí jsme je stihli zašít včas a mohli vyrazit na recepci u hotelu, kde nás měl dodávkobus nabírat. Tak se i stalo, cestou jsme nabrali ještě další turisty a vyrazili k lodi.
Thajec sympaťák nám sdělil plán, pětkrát ho zopakoval a mohli jsme vyjet. Prvně nás čekala návštěva Bamboo Island – krásného ostrůvku s bílým pískem a čirým mořem. Chvíli jsme se plácali ve vodě, pak zase na pláži, udělali pár fotek a už jsme zase seděli na lodi, tentokrát už směr Phi Phi.
Cestou jsme si užívali výhledy na moře s útesy ostrovů. Zastavili jsme kousek od ostrova, na lodi nám rozdali šnorchlovací vybavení a mohli jsme naskákat do vody vstříc podmořskému životu.
Většina lidí, ve vestičkách se zabořeným obličejem pod vodou, splývali na hladině, ale pro to zajímavý se muselo ponořit hlouběji. Šnorchl jsme tedy nechali na palubě a vyrazili se potápět na nádech. Jeden němec dokonce přinesl nějaké krmení a tak jsme konečně viděli hejna pestrobarevných rybiček.
Po šnorchlování jsme dopluli k Monkey Beach, kde bohužel zrovna žádné opice nebyly. Tak jsme se pokochali krásnou přírodou a vyrazili na slavnou Maya bay. Pláž, kterou proslavil film s Leonadem Dicapriem The Beach. Bohužel kvůli návalu turistů byla pláž uzavřena a dá se kolem ní projet právě jen na lodi.
Je neuvěřitelné, jak filmy dokážou proslavit a následným turismem zničit do té doby lidmi netknutá místa. Vyfotili jsme pár fotek a vypluli směr Phi Phi, kde na nás čekalo pohoštění ve formě nekonečného rautu. Nudle, řízečky, pikantní zeleninové směsi, ryby a další dobroty, samozřejmě i s vegetariánskou alternativou. Zeleninové saláty, ovoce a k tomu kafe a čaj. To jsme přesně potřebovali.
Minuty utíkaly a my po celém dni na přímém sluníčku vstřebávali poslední krásy ostrova, než jsme vyrazili zpátky k ubytování.
