Probudili jsme se, jen po pár hodinách spánku, až překvapivě čerství. Toho využili a po rychlé snídani se vydali okamžitě zpět objevovat, co dalšího nám velkoměsto ukáže. Samosebou že pěšky, všudypřítomné SMRTi navzdory.
Jako první jsme se cestou zastavili v další z multikulturních čtvrtí – tentokrát zvanou Little India. Jak asi správně tušíte, Číňany nahradili Indové a i oni zde mají kus svojí země. Pojetím to bylo podobné jako zážitek předchozího dne – větší budova, kde se nachází všechno.
Jelikož se pomalu blížil čas oběda a my oba indickou kuchyni moc rádi, jako první jsme se z nepřeberného množství stánků a obchůdků, vydali kam jinam než za jídlem. Vybrat si svůj pokrm z jednoho ze stánků, nebylo přes množství lidí a na pokrm lákajících naháněčů, tak snadné ani příjemné, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Přesto se podařilo a nastala fáze 2 – po jídle si ulovit i volný stolek. Byli jsme tvrdí, byli jsme rychlí, byli jsme nesmlouvaví.
I přesto maximum, čeho jsme dosáhli, bylo: „Hi can we please join you?“ a přisedli jsme si k právě obědvajícímu indickému páru. Jojo, lidí tu bylo fakt hafo.
Jídlo nebylo špatné, ale jako správní Čecháčci musíme říct, že naše oblíbená „indická“ z Lannovky byla prostě o poznání lepší. 🙂 Koupili jsme si ještě k pití – naše oblíbené freshe. Ty milujeme.
Zároveň máme moc rádi i vidět, jak se drink připraví přímo před námi. Například tady jsme prvně v životě viděli přípravu limonády z cukrové třtiny. V tenhle okamžik jsme vlastně neměli ani tucha, jak taková třtina vypadá. Pokud je na tom, ve znalosti plodin, někdo stejně jako my, tak jsou to jen takové placaté, dlouhé listy. Týpek je ve štosu narval do stroje, ten je vypressoval, zalilo se vodou a zdar, drink je na světě.
Cestou zpět jsme si ještě chtěli projít zbytek budovy a místní trh. Nutno podotknout, že už doteď to tady na nás extra dojem nedělalo – všude X lidí na metr čtvereční, hrozný mumraj, hluk, chlapi válející se po zemi… Ale trh to zabil.
Na jednom místě všechno – ovoce, zelenina, koření, ryby, syrové maso… Všechno. Obzvlášť maso tady tomu dávalo slušnou sodu. Byl tam takovej ultra puchanec, že jsme fakt měli co dělat abychom udrželi obsah žaludku tam, kde bychom rádi aby i zůstal. Nejsme žádný bárbínky, ale tohle byl dost hárdkór.
Vydali jsme se teda pěškobusem dál na cestu opět do centra města. Cestou jsme se ještě proplétali uličkami, kde nám těsně nad hlavou „létaly“ zavěšené serapetičky nekonečných uličkových obchůdků. To bylo fajn, to se nám líbilo.
Strašně rád bych řekl kde přesně to bylo, ale netušíme. Dostali jsme se sem tak, že nás zkrátka svezl dav lidí sem mířících z přechodu. My chtěli jít směrem jiným, ale lid byl proti.
V uličkách bylo času dosytosti, tak jsme si mezitím dokázali stanovit náš dopolední cíl – vydáme se na Singapore Flyer – druhé největší ruské kolo na světě! Juch!
Při cestě jsme, protože se Flyer nachází také v centru a poblíž Mariny Bay, navštívili postupně několil míst. Prvním z nich byla mešita Masjid Sultan. Ač výrazná a objemná stavba, měli jsme ji v ulici téměř problém najít. Nachází se v ulici v běžné zástavbě a z určitých úhlů není prakticky vidět. Až na tu velikánskou kopuli, hehe.
Nene, fakt působí z dálek až nečekaně nenápadně. Každopádně ale jde o nejvýznamnější muslimskou stavbu v Singapuru. Toho si byli vědomi patrně i pouliční prodejci, protože v okolí jich bylo na Singapur nevídaně, stejně jako instagramfotku chtivých turistů.
Na nás ale mnohem větší dojem udělala přilehlá ulička s výjimečně jen jednopodlažní zástavbou a cool streetartem. Ta nás vedla dál a dál, až jsme se dostali do hipsterské, milé části s obchůdky, restauracemi kde vládla příjemná atmoška.
Bydlet v Singu, tak tohle by bylo místo kam tutově chodíme na pivo.
Pokračovali jsme dál a dál a já si začal prosazovat mírnou, (dobře, přiznávám, víc než třičtvrtě hodinovou), odbočku za největší fontánou na světě. Ta se věru nevyplatila, došli jsme totiž jenom k čemusi, co sice velké celkem bylo, ale nacházelo se to uprostřed kruháče a krásy to dvakrát moc taky nepobralo.
V noci za nasvícení je to možná jiná, ale takhle nic moc. No, tahle sranda mě večer stála masáž Terezčiných chodidel…
Posunovali jsme se dále až se ocitli na náplavce s Merlionem.
Merlion je socha, která je hlavním symbolem Singapuru. Je to 8 a půl metru vysoká socha mýtického zvířete s hlavou lva a tělem ryby. Tahle fontána už byla o poznání vzhlednější a bylo hezké vidět ji a za ní scenérie mrakodrapů. Pěkný kontrast. Vtipní ale byli turisté okolo. Všichni, „hrozně originálně“, chtěli mít fotku, kdy jim gejzír vody z Merliona jakoby teče do krku.
Takže celá platforma můstku nad mořem a výhledem na náplavku a Marinu Bay byla poseta lidmi, kteří doslova jeden vedle druhého, otvírali pusy a poslouchali pokyny řvoucích fotografkamarádů o kolik milimetrů doleva nebo doprava se mají posunout. Připomínalo to hru z dětství. Takové ty rybičky s magnetem v puse, které se chytaly pomocí malého prutu. 😀
Vtipný to sice bylo, to jo, ale radši jsme se plynule posouvali k Flyeru. Ten je fakt obří, je vidět téměř odevšud z Mariny Bay.
Ono teda taky aby ne, měří 165 metrů. S mým strachem z výšek jsem se na něj kupodivu dost těšil, chtěl ho vidět, ale zároveň si i pamatoval, jak jsem křečovitě a v mírných cukatůrkách seděl na kole v Budapešti, které je o 2/3 nižší. 😀
Ale tadyten zážitek je zkrátka povinnost mít.
Jako spousta věcí v Singapuru to bylo impozantní už od příchodu, areál větší než by člověk od ruského kola čekal. Dvoupatrová budova měla v ochozech několik obchůdků, ale i 5D kino. V přízemí zase milou botanickou zahrádku s vodopády.
Po zakoupení vstupenky a cestou koridorem ke kolu, jsme byli překvapeni, že nevidíme kolem moc spolunávštěvníků. Jen jednotky. Šli jsme totiž odpoledne, většina lidí sem chce chodit spíš v noci, kdy je kolo i přilehlé centrum nádherně osvícené. My už na večer ale máme jiný plán. Každopádně jsme se rozhodli toho využít a začali se cíleně toulat a pouštět před sebe lidi tak, aby byla naděje, že jedna z 28 kapsí vyjde jen pro nás.
Ke kapsli jsme přišli skutečně dokonale tak, že akorát zavřeli vrátka za rodinou před námi. Seznámili jsme s naším plánem milou slečnu, která ke kapslím pouštěla, ta se jen pousmála, ale dodala, že stejně musíme počkat jestli někdo další nedorazí.
Nervózně jsme přešlapovali než dojede na místo nástupu další kapsle a… opravdu nikdo další nepřišel, wohouuu! Radoooost! 🙂
Běžně se v jedné kapsli „těsná“ 28 lidí, ale tahle je jen naše. Každopádně kapsle jsou obrovský, klimatizovaný a maji jak interaktivní tablety ukazující a popisující co kde vidíte, stejně jako velkou televizi, která vypráví příběh a informace kolem kola i Singapuru.
Při odlepování se od země bylo první co jsme viděli okruh formule 1. Čím výše jsme se zvedali, tím krásnější pohled. Nejkrásnější samozřejmě v nejvyšším bodě, coz kabina neopomněla oznámit. Pohledy byly parádní, před námi byl 360 stupňový pohled na nejpopulárnější část města.
Byl to super zážitek, ale v noci to teda musí být ještě o kus větší pecka. Celkově vyhlídková jízda trvala 30 minut a bylo to tak akorát si vše stihnout prohlédnout.
Při vystupování jsme zkusili obsluze navrhnout, že bychom si dali klidně ještě jednu jízdu navíc. Ty se jen pousmáli a ukázali na pokladnu. Tak nic no, pokračujem dál 🙂
Vydali jsme se na schody směrem k Marině Bay Sands, kde jsme si chtěli užít poslední singapurský západ slunce nad mrakodrapy. K tomu jsme si koupili zmrzku od místního postaršího pána, který ji zde za malý peníz každý den prodával ze svého zmrzlokola. Nutno uznat, že jeho byznys plán nebyl špatný. Vídali jsme ho tam totiž každý den a úplně vždy u něj byla fronta X lidí.
Po krásném západu slunce, kdy padla tma, jsme se přesunuli jen o pár desítek metrů dále – k náplavce přímo před Marinou Bay Sands. Tady se už za pár chvilek totiž bude konat Spectra. Známá světelná show s vodotrysky. Často jsme na internetu četli, že to byla nejlepší světelná show kterou dané osoby kdy viděly. Byli jsme tedy plni očekávání.
Náplavka na které se to konalo byla krásná, rozšířená, s dřevěným povrchem a otevírala se směrem k mrakodrapům. Postupně se plnila, tma byla čím dál tmavější a lidi přibývali. Před startem tam tutově muselo být několik stovek lidí. Nicméně každý seděl na sestupujích schůdkách podél celé platformy, takže to výhledům vůbec nijak nebránilo.
Před startem nás ovšem přímo rozčílila jedna věc. A to tak, že dost.
Objevila se bába, jo bába ježibába!, se světelnými balónky. Nejenom, že vypadaly (na to jak v Singapuru je všechno nádherné a ve stylu) příšerně a byly předražené, ale hlavně s nimi po mole cíleně chodila za malými dětmi a dávala jim je do ruky za zády rodičů. Ti se otočili, s překvapením se ptali kolik balónky stojí, po zjištění ceny vrazili balónky z ruky dítěte zpět ježibábě. A co se asi tak samozřejmě mohlo stát? Jasně, děti začaly šíleně řvát a chtěly balónek zpátky.
Takže rodiče je kupovali, protože jinak děti nedokázali umlčet. A taky samozřejmě nechtěli aby jim před tolika lidmi dělaly „ostudu“. Zvlášť pár okamžiků před show.
Ta jak nás namíchla, vychcandíra!
Světelná show to ale rychle zahnala, zvěsti nelhaly, byla dechberoucí. X metrů vysoké vodotrysky, perfektně sladěné do muziky, paráda! Nejkrásnější momenty patrně byly, když se na sloupy vody zároveň promítal nějaký interaktivní prvek.
A poněvadž v Singapuru jsme toho za těch pár dni chtěli stihnout co nejvíce, teď nás čekal zlatý hřeb večera, který jsme ještě ani nevěděli jak uděláme. Chtěli jsme se podívat nahoru na noční panoramata z nějakého místního mrakodrapu. O den dříve jsme se, jakože náhodou, chtěli propašovat přímo v Marině Bay Sands alespoň do výtahu. Stylem zmatených turistů a alespoň jen mrknout jak to nahoře vypadá.
To ale vzalo za své hned v prvopočátku. Pracovníkem jsme okamžitě byli dotázání jakože kam to jdeme a odkázáni ke kilometrové frontě k pokladně kde se platil vstup na vyhlídkovou plošinu hotelu pro veřejnost. Ta stála S$23 a to nás nebavilo.
Dnes jsme to chtěli zkusit jinak. Našli jsme si totiž, že přímo nahoře, na střeše hotelu je bar CÉ LA VI. Ha! To by mohla být naše cesta!
Vydali jsme se tedy k místu, zamířili místo do fronty na vyhlídkovou plošinu do fronty k baru. Dozvěděli jsme se, že vstup se sice platí také a v podstatě stejný jako na plošinu, ale že vstupenka zároveň slouží jako voucher na drink. To už nám přišlo jako adekvátní kompenzace zážitku a zakoupili dvě. Vyjeli ultra rychlým výtahem až nahoru, vystoupili a hle… Byli jsme o jedno patro výše než byla vyhlídková plošina. Chachaaa! Win my!
Trošku stěr nastal v momentě kdy jsme šli pro drink. Voucher sice fungoval tak jak měl, i ceny drinků stály víceméně jako cena vstupu. Nicméně jsme fakt nečekali, že za servis se tu účtuje ještě jednou tolik co drink stojí 😀
Ale co, jsme teď buržoazové v nóbl podniku, teď jsme smetánka!
Nahoře byla spousta lidí a fantastické výhledy bylo možné konzumovat prakticky jen ve stoje. Všude byly rezervace. My ovšem zahlédli u jednoho sezení ve velkých křeslech samotný pár ve středních letech. Usoudili jsme, že to největší randění a romantiku už by mohli mít za sebou, zahodili stud a přišli jsme se optati, zda si nemůžeme přisednout. A světe div se, mohli.
Po chvíli užívání si doubledate, jsme byli páru pravděpodobně až tak sympatičtí a atmošku nekazící, až jsme tam zůstali nakonec sami.
Co no. Nám to nevadilo – win numero 2! 😀
Dopadla na nás krása okamžiku. Tak tady jsme po roce a půl vztahu.
Změnili život, jedeme na druhou stranu světa, užíváme si drink v lóži na střeše nejslavnějšího hotelu na světě, za zády máme nejznámější infinity pool světa a před sebou nádherné panorama na noční město.
V životě by mě nenapadlo, že jako kluk z Budějc a holka z Moravče se sem někdy podíváme. A světe div se, jsme tu.
Hltali jsme doušky drinky i pohledy dokud to šlo, pozorovali další promítání light show, tentokráte už z ptačí perspektivy. Povídání ale stejnak nemá šanci zachytit jak to vypadalo. Víc toho poví fotky 🙂
Náš poslední večer ve městě byl top, zítra touhle dobou už budeme zase nocovat na letišti.
Před finálním odletem, ale máme před sebou necelý jeden den v Singapuru. Plánovali jsme navštívit místa co jsme ještě nestihli, viděli jen v noci (a teď bychom rádi i ve dne) a hlavně, musíme stihnout navštívit Hawker´s Chan!
Nenechali jsme tedy nic náhodě (už nebyla možnost opravy) a vydali se na místo znovu a tentokrát ihned po otevíračce. Najít stánek nebyl žádný velký problém. Stačí sledovat největší frontu. Co největší, jakoukoli. Jinde totiž fronty nejsou. A kdyby byly, tak zdaleka ne takové. Je síla jakou sílu mají tahle ocenění.
Fronta ale odsýpala rychle a zanedlouho už přede mnou (Teri totiž zvolila vege verzi jídla jinde) ležel pověstný pokrm – Soya Sauce Chicken s rýží. Moje natěšení level 100 nebralo mezí.
S velkým očekáváním jsem se do jídla pustil a mám dvě zhodnocení. Z hlediska Michelinu – nic zvlášť vzrušujícího to teda nebylo (Next Door byl Honzo milionkrát lepší! :-)), ale z pohledu, že se jednalo o jídlo za cca 50 – 60 Kč, je to naprostý luxus. Za takovou částku je totiž člověk rád, že v Singapuru vůbec něco k jídlu v supermarketu najde.
Dali jsme si ještě na náměstíčku před buddhistickým chrámem sladkou tečku na závěr a vydali se zpět do města. Cílem bylo ještě jednou vidět Gardens By The Bay se Super Trees Groove, ale tentokrát ve dne.
Stromy byly opět nádherné, jsou fakt obří a díky krásnému dni (jinak jsme vlastně ani neměli :-)), jsme mohli prozkoumat jak jsou stromy zkonstruovány. Mohli jsme totiž jít dovnitř stromů. Resumé je, pro technické nadšence, že jde o ocelovou konstrukci, kde je mezi sloupkami natažena pevná tkanina s kapsami, ve kterých jsou živé květiny. Samozřejmě všechny se zavlažováním.
Cool.
Pokračovali jsme v příjemné procházce, při typických 30 stupních Celsia, pečlivě upravovaným mega parkem, kde i každá rostilna měla štítek s tím, jak se nazývá a odkud pochází. Cestou jsme narazili na zahradní budovu s restauracemi a bistry. Ta nás, díky vodě a zmrzlině, zachránila před zvedrováním.
Park nás dovedl až k hranici Singapuru s mořem, na místo zvané Marina Barrage, kde je stavba, fungující jako jakýsi splav nebo jez s mořem, která se v plynulé, obloukové křivce zvedá do budovy a tvoří tak zároveň zelenou, pochozí střechu. Budovy tady jsou prostě architektonická pohádka.
Jestli ze Singapuru můžu něco megadoporučit, tak tohle místo. Netuším proč není nikde jako tip k návštěvě, ale líp pro nás. Za mě je tohle nejlepší místo v Singapuru. Velká zelená plocha, odkud je vidět všechno hlavního, najednou a navíc jako na dlani. Marina Bay Sands, Gardens By The Bay, Singapore Flyer, úchvatné budovy botanických zahrad (Flower Dome a Cloud Forest), všechno.
Poezie.
Tady jsme strávili notnou část odpoledne, protože tohle místo bylo zkrátka ideální a navíc tu nikdo, kromě nás, prakticky nebyl.
Krásně jsme se tu odpočali a při cestě zpátky se ještě vyčvachtali v přilehlém parku pro děti, kde byli brouzdaliště, vodotrysky a různé blbinky. Což v tom vedru fakt neskutečně bodlo.
Odpoledne se začalo nebezpečně přibližovat ke svým pozdnějším hodinám a s tím i blíže našemu konci pobytu zde. Při cestě zpět na ubytování, které už jsme tedy neměli, ale hodná hostitelská rodina svolila, že si o nich ještě můžeme na půlden uschovat krosny, jsme si ještě zašli na krátkou procházku do Fort Canning Parku.
Park byl, jak jinak, než pečlivě upravován. Přístup do parku byl ve svahu pomocí jak schodů, tak i eskalátorů. Cesty byly povětšinou vyskládány z kontrastních červených cihel a za celou dobu co jsme se po parku poflakovali, jsme nenarazili na nikoho jiného. Buď to bylo zvolenou hodinou nebo tím, a to spíš, že bylo ultra horko. U
pevnosti v srdci parku zrovna probíhala výstava, která pěkná sice byla, ale mnohem víc naši pozornost upoutal obr větrák, který nám dopomohl přežít ultimátní hic.
Na cestě pro své věci jsme využili i další možnosti zastávky. Znovu jsme totiž procházeli okolo China Town s michelinských Hawker Chan. Po celém dni bez pořádného jídla byla druhá návštěva více než na místě, hlady už jsme šilhali.
Nezamířili jsme si to ovšem do velké budovy jako posledně, ale tentokrát jsme šli do jejich druhé provozovny přístupné přímo z ulice. Vzhledem už klasická restaurace s identickou nabídkou jako hawkers s tím rozdílem, že vše stojí 2x více.
Po posilnění se už začalo stmívat. Došli jsme tedy pouze k hostitelské rodině pro své věci, poděkovali jim a vydali se směrem k metru, odkud zamířili přímo směr letiště Changi.
Jak jinak, čekala nás další nocování na letišti.
Ale tohle mělo být naopak na hřeb na který jsme se těšili a naplánovali si ho tak schválně. Dokonce jsme na něj přijeli i s předstihem, abychom si všechen komfort letiště užili dosytosti. Když jsme neměli přístup ke všemu luxusu co letiště nabízí při příletu, tak při odletu už to přece musí platit.
Na letiště jsme dorazili tak, že jsme měli to štěstí a uviděli zbrusu novou, speciální, laserovou show na Jewelu. Nám už dobře známém letištním vodopádu. Nemá cenu to ani komentovat, zkrátka úžasný. Tyhle atrakce mají v Singapuru zmáklý do mrtě, to je bez debat.
Po projekci už se konečně vydáváme užít si všechen ten komfort, zapařit na playstationu, skočit si do kina, jít si zaplavat, pak se vyspíme na polohovacích křeslech…
Jo všechno tohle jsme měli v hlavě.
Chystáme se udělat si online checkin – odbavení zavadel, který je naprostým standartem. Obzvlášť u takhle dlouhých letů a navíc s renomovanou společností. O to větší šok pro nás bylo, když jsme zjistili, že u všech letů šel early checkin udělat, jenom u našeho ne.
Jasný, samozřejmě! Děkujem moc!
Takže zpátky na značky. Už jsme ani nevěděli jestli se smát nebo brečet.
Byli jsme na letišti kolem osmé hodiny večerní, odlet druhý den v devět ráno. Vydali jsme se teda hledat místo, kde přetrpíme další z nocovaček. Zjistili jsme, že opět nebylo pořádně kde.
Zůstali jsme tedy tam, kde šly alespoň nabít telefony (našli jsme jen jeden kiosek) a to bylo znovu na studených dlaždicích na zemi. Společnost nám dělal odér vydávající, spící bezdomovec na sousední lavičce. Potkali jsme i nějakého zaměstnance letiště, kterého se nás zželelo a snažil se nám pomoci a poslat alespoň na vhodnější místo, nicméně to nedopadlo. Nic pro nás nebylo přístupné. Jen veřejné části letiště kde nic nebylo.
Takže z toho na jakých letištích jsme všude přečkávali noc, vyšlo paradoxně nakonec nejhůře to, které mělo být o míle nejlepší. No, stane se… Smolíček.
Noc jsme samozřejmě zvládli, byli jen pořádně rozlámání. Dokonale mi to připomnělo jednu z mnoha nocovaček při rýsování ateliérů na škole. Hodinu před odletem nás konečně pustili do odletové haly, kde jsme, už vzhledem k blížícímu se odletu, neměli čas si prostory ani pořádně projít. Zavděk jsme dali alespoň vyzkoušením si masážních křesel na chodidla (ty si parádně užila především Terezka, která to miluje) po cestě k odletovému gatu.
Po menších zmatcích u gatů, kde v jeden čas odlétalo zrovna větší množství letadel, jsme skutečně seděli v letadle. Před námi obrazovka se zélandskými horami. Došlo nám:
„Tak jo, sakra, je to tady. Letíme konečně na Zéland!“
