A je to tady. Náš rok a půl vyhlížený den D nadešel. Po všemožných přípravách, veškeré byrokracie a etapovaných rozlučkách s rodinou na jihu i na Vysočině, kamarády v Budějcích a Praze (ještě jednou díky všem!) najednou stojíme sami v odletové hale letiště v Praze a naše roční „advenčr“ je před námi.
Byl to zvláštní pocit nejen díky tomu, že čtvrteční budějcká rozlučka na náš žaludek zanechala následky ve formě střevního dubstepu (který jsme nevylepšili ani o dva dny pozdějším dalším kolem rozlučky v Praze – přece se nebudeme omezovat!), ale především proto, že úplně né moc víme co nás vlastně čeká. Za hranice Evropy míříme oba úplně poprvé.
S výhodou jsme využili toho, že když už přece cestujeme nejdál kam to od nás jde, zastavíme se po cestě tolikrát, co to půjde. Náš odjezd nakonec dostal obrysy trasy Praha – Mnichov – Bangkok – Krabi – Singapur a pak už Auckland na Novém Zélandu.
První větší zastávkou je třídenní pobyt v Bangkoku, do kterého let zabere kolem 10 hodin. Ačkoliv jsme na let byli natěšení, trošku nás přece mrzelo, že neletíme s některou z renomovaných společností. Vůle pro menší nekontrolovatelné a neplacené obžerství za letu by totiž byla. Marná sláva, nejnižší cena zvítězila a svištíme se společností SunExpress Deutschland.
Pokud ji neznáte, ničemu se nedivte, my taky ne. Po chvíli googlení jsme zjistili, že se jedná o společnost, kterou vytvořila Lufthansa společně s Turkish Airlines a pro své lety využívají letadla společnosti Eurowings. Jestli někdo chápete proč dvě společnosti vytvoří jinou společnost, která využívá letadla zase další společnosti, vysvětlete mi to prosím, mě to hlava moc nebere.
Velké očekávání jsme tedy od komfortu na palubě neměli, spíš żádné. O to větší ale bylo naše příjemné překvapení když jsme dostali večeři a ráno i snídani. Sorry SunExpresse za předodletový pomlouvání, bylo to (až na to čtyřhodinový zpoždění) dobrý a fajn!
Let proběhl nad očekávání rychle – pustili jsme si film, sledovali aktuální informace o letu nebo naší aktuální polohu. Jediné co se v letadle úplně nedalo pohodlně dělat, bylo spát. Tak jsme alespoň vyplnili příletovou kartu do Thajska, které nám mezitím letušky rozdaly.
Z požadovaných informací bylo znát, že i v Thajsku chce mít „velký bratr“ menší přehled o tom, koho si pouští do země. Kromě osobních informací typu jména, národnosti, čísla pasu atd. bylo potřeba vyplnit i číslo letu, přesnou adresu ubytování v Thajsku, povolání, odhadovaný roční příjem a číslo letu, kterým budeme zemi opouštět včetně přesného data.
Nejsem zrovna příznivec vyplňování více informací, než se mi zdá zdrávo, zvlášť když budeme bydlet v bytě přes AirBnb, který, jak se později ukázalo, asi už není v Bangkoku tak úplně povolen. Do kolonky adresy jsme tedy raději vyplnili pouze „Bangkok“ s tím, že to beztak musí stačit.
Inu, nestačilo… Po příletu do Bangkoku po nás ihned na pasové kontrole pracovník letiště chtěl ukázat příletovou kartu a zakroužkováním položky „address“ dal jasně najevo, že pouze s názvem města se opravdu nespokojí. Napsali jsme tedy jen název budovy bez přesnější specifikace a tentokrát už jsme k pasové kontrole puštěni byli.
Tam proběhlo vše bez komplikací. Strážník dal kulaté razítko do pasu, nasnímaly nás 4 kamery a sebral nám otisky všech prstů. Hlavou mi jen problesklo: „Zlatej Schengen“.
Následně jsme si vyzvedli krosny,převlékli se z podzimního do letního, směnili eura na bahty, koupili místní SIMku a vyrazili na vlak propojující letiště s centrem města. Lístek se kupoval v automatu a funguje to tak, že se stiskne tlačítko stanice do které člověk chce jet. Podle toho se vypočítá i cena.
Za 40 minut jizdy už jsme s krosnou na zádech a batohem na břiše v ulicích města, ve kterém žije více lidí než u nás v republice. První dojmy byly – trošku to tu smrdí, auta a motorky všude, je tu ňáký dusno, už se potim.
K našemu ubytování zbýval ještě kousek cesty a to další linkou veřejné dopravy – místní nadzemkou. Batohy obsypanými a při pohledu na natřískané spoje (lidi fakt seskládaní jako puzzle) se nám přestupovat už moc nechtělo a ani bychom se s batohy dovnitř nevešli. Rozhodli jsme se tedy, že zbytek dojdeme. Dvě zastávky nadzemkou přece nemůžou být tak daleko. (haha Marku, tady ale nejsi v Budějcích, pozn. red.).
Po 5ti minutách cesty jsme propocení a tečka GPSky na mapě se skoro nehnula. No, asi to nebylo nejlepší rozhodutí. Nevzdávali jsme se ale a pokračovali v chodupocení. Cestou nás udivovalo, jak jsou všechny silnice přeplněné auty a jak se řídí doprava. Teda spíš neřídí. Řidiči na sebe neustále troubí, libovolně přejíždí do pruhů, které často ani nerespektují.
Údiv zastavilo až Terezky zvolání, že dál už nemůže a je pauzy potřeba. Uznávám, trošku jsem se ponořil do bojovné touhy už být na ubytku a nasadil lehce vražedné tempo. Naštěstí byl po cestě zrovna trh, kde jsme poseděli, občerstvili se vodou a následně na ubytování došli už bez problému.
Bydleli jsme v moderní novostavbě v 24. patře v krásném novém bytě s výhledem na město. A protože jsme přijeli ještě odpoledne a nepociťovali žádné následky jetlagu, hodili jsme se do gala a rovnou vyrazili zpět do města. Bangkok je přecijen město, které nespí a my se mega těšíme na místní pověstné trhy s výborným a levným streetfodem!
Nakonec jsme se ale spíš toulali městem a naše předpoklady, že stánky jsou na každém rohu, braly za své. Stánky sice nějaké byly, ale ne zdaleka takové, jaké si představujeme. Chceme hromady jídla a ovoce a ne oblečení.
Proprocházeli jsme se až k místnímu obchoďáku MBK Center a když už jsme před ním, proč tam nezajít, že? No, tak jsme zašli. A nebylo to obchodní nákupní centrum. Byl to ultramegahardkórdeluxextrém velkej obchodní dům, který měl asi 7 pater a spíš než najít si tam něco z nouze k snědku, byl problém se odtud vůbec dostat ven. Plni zklamání z dalšího nepovedeného „lovu“ jídla a už značně hladoví jsme z piazzetty obchoďáku uviděli svítit žárovky o ulici dále. „To musí být další market!“
Zamířili jsme k němu a tady už to byl gól. Co gól, spíš hattrick. Hned na první pohled se nám trh líbil. Hodně rozlišného jídla a skvělé ceny. Bylo zjevné, že na trh chodí především místňáci – ač v centru, jídla byla popsána jen v thajštině (to se vydedukovat fakt nedá) a někteří prodejci nedokázali komunikovat ani v angličtině. A to to s náma moc složitý není – „We would like this. What is it?“, hehe.
Z prvního jídla jsme měli menší cukatůrky a netušili, co očekávat, tak jsme šli spíš na jistotu. Já si dal nudle a párky na špejli a Terezka to doplnila nudlemi se zeleninou – jedněmi nepálivými a druhými pálivými, s těmi jsme si lehce zabojovali. Večeře za 80 bahtů (cca 60Kč) pro dva. A ještě k tomu výborná!
No nekupte to 🙂
Už značně znaveni, ale moc spokojeni, jsme se vydali zpět na ubytko. Tam jsme ještě narychlo stihli vyzkoušet bazén v osmém patře, ke kterému jsme také dostali přístup. A odtud už rovnou na kutě odpočinout si na další den v thajské metropoli.
