Z Coromandelu jsme pomalu zamířili na jih. Přeci jen nám čas utíkal a my jsme potřebovali na začátku prosince být v Cromwellu na třešních. Rozhodli jsme se vyrazit k severnímu pobřeží do města Tauranga. Po cestě z freecampu v Whangamata jsme se zastavili u vodopádů Owharoa. Žádný velký výlet to nebyl, protože vodopády se nacházely v podstatě hned u silnice, ale jít se na ně podívat stálo za to. I když počasí bylo krásný a voda čistá, ke koupání to pořád nebylo, alespoň ne pro neotužilce. Pokochali jsme se pohledem, udělali pár hezkých fotek a pokračovali dál.
Po cestě do Taurangy jsme konečně narazili na náš první honest box – Avocado place.
O nich jsme už před Zélandem hodně četli. Většinou se nachází podél silnic na malých odpočívadlech nebo před samotnými baráky. Jedná se o malý stánek, boudu nebo jenom skříňku, ve které místní nechají něco ze své úrody, často za velmi lákavou cenu. Většinou se v nich najde nějaká zelenina nebo ovoce, za které podle uvedené ceny vhodíte peníze do pokladničky. Jednoduchý, takový malý, supermarkety u silnice. Všechny tyto honest boxy se zakládají na důvěře, protože nikdo nehlídá, jestli zaplatíte nebo ne. Občas jsou u boxů nainstalovány kamery a tudíž majitelé mohou vystopovat nepoctivé zlodějíčky. Viděli jsme tak i upozorňující plakátky s jejich fotkami.
Smutné, že se často výhradně jednalo o maorské spoluobčany.
Konečně jsme dorazili do Taurangy. Zaparkovali jsme kousek od pláže a zamířili rovnou k vodě. Tam nás okamžitě zaujala, kromě pohledu na oceán, cedule měřící UV index v aktuálním čase. Věděli jsme, že přímo nad Zélandem se nachází ozónová díra a proto je zde sluneční záření celkem nebezpečné, když jsme se ale v poledne na ceduli podívali, překvapila nás hodnota 11 z 11 možných. Co jsme zjistili, tak nejvyšší UV hodnota pro Českou republiku bývá 7, zatímco na Novém Zélandu je hodnota 11 v létě vcelku běžná. A opravdu musím uznat, že sluníčko tady je mnohem silnější. Bez použití 50tky opalovacího krému ven vyjít nemůžu, jinak jsem do pár minut rudá, to jsem zjistila brzo. To se mi stává sice i v Čechách, ale tady se člověk ze spálení léčí hodně dlouho.
Vedle Taurangy na malém poloostrově leží kopec Mt. Maunganui, vysoký jen 232 m, ale prý je z něj nádherný výlet na město, neváhali jsme, turisticky se oblékli a vyrazili nahoru. Ovčím výběhem po ovčích bobkách a po schodech typickou zélandskou buší jsme se vyškrábali nahoru a opravdu – naskytl se nám nádherný výhled na celé přístavní město.
Chvíli jsme se kochali výhledy, povídali s místními milými zvědavci a pak vyrazili zpátky dolů. Je pravda, že Zélandu se musí nechat, že místní kiwáci, které na výletech běžně potkáte jsou opravdu milí. Jakmile zbystří, že jste cizinec, hned se vás vyptávají, odkud jste, jak se vám na Zélandu líbí a rádi vám prozradí tipy na další výlety. Dokonce spousta i postarších místňáků běžné tráví dovolené cestováním po Evropě a tak jsme se setkali i těmi, které Českou republiku navštívili.
Dost často si nás, jak si už pomalu zvykáme, pamatují spíš jako Československo.
Ve městě nás čekal ještě jeden úkol. Po skoro dvou týdnech cestování jsme potřebovali vyprat. Čekala nás tak první zkušenost s veřejnou prádelnou. Prvně jsme si museli rozměnit peníze na drobné. K tomu posloužila přímo ANZ banka. S kovákama jsme podle mapy vyrazili k laundromatu. Když jsme ho konečně našli, uvědomili jsme si, že jsme zapomněli prášek na praní. Jak typický, bohužel v tomhle máme oba hlavu děravou. Takže k autu a zpět, hodit prádlo do pračky a čekat. Ani jedna pračka neprala v teplé vodě, to už jsme zjistili u Aarona v Aucklandu, že prát ve studené vodě na Zélandu je zcela normální.
Takže půl hodiny praní (to je pro ně běžná doba), půl hodiny sušení, celkem hodina čekání a prádlo. Kdybychom ho vymáchali v místní kašně, možná by bylo čistší. Co se dá dělat. Takhle to tady asi funguje.
Po dlouhém naléhání a přemlouvání se mi konečně opět podařilo Máru přesvědčit, aby alespoň kousek řídil on. Po chvilkovém řízení na Coromandelu se tomu úspěšně vyhýbal s tím, že bude řídit na místě, kde nebude jezdit moc lidí. Když to ale nešlo dobrovolně, muselo to jít s nátlakem. Navíc s naším automatem to šlo samo, stačí ubírat nebo přidávat plyn a soustředit se na provoz kolem sebe. Problémy s řazením a spojkou nás nemusely vůbec zajímat.
A nakonec? Jde mu to skvěle!
Skoro za tmy jsme dorazili do free campu v Ngawaro uprostřed lesa, což nám dalo pěknou chvíli najít. Ale místo to bylo nádherné. Mohli jsme si vybrat vlastní místečko pro náš van, žádná přesně vyznačená místa na parkovišti. Bylo zde spousta campingových posezení a hlavně neuvěřitelný klid.
Druhý den ráno jsme posnídali a vyrazili směr Rotorua. Město známé díky všudypřitomné síře, díky které neucítíte ani vlastní pšouk. Cestou jsme se zastavili u řeky Okere. Skrz les jsme se dostali k řece, podél které jsme procházeli po cestičkách vytesaných přímo do skály.
Následováním opět absolutně čisté řeky jsme po chvíli dorazili k vodopádům. Byl to spíš jen takový malý vodopádek, kde voda tryskala ze skalnaté úžiny. Sloužily však jako atrakce pro turisty, kteří si zde mohli zaplatit sjezd na raftu. Několik jsme jich pozorovali a musíme uznat, že to musel být zážitek. Chvíli jsme zvažovali, jestli do toho nepůjdeme taky, ale cena 100 dolarů za pár minut nás odradila. Bohužel jsme ještě v hodně šetřící fázi cestování.
Konečně jsme dorazili do Rotoruy. Narozdíl od Taurangy zde byl větší problém s parkováním, většina parkovišt ve městě byla placených a tak jsme rovnou zamířili do free campu uprostřed města. Měli jsme štěstí a volné místo jsme našli (to bývá u free campů přímo ve městě často problém). Zaparkovali jsme a vystoupili z auta. Okamžitě nás udeřila vlna dusna a smradu.
A žádný běžný smrad velkoměstla – smog, odpadky či něco podobného. Ani smrad našich těl to nebyl, ač jsme se už nějakou chvíli nesprchovali. Byl to pořádný smrad zkažených vajec. Ano, celá Rotorua je prošpicovaná geotermálními prameny a jezírky, vře to tam na každém kroku. No a přítomná síra vytváří „krásný“ vaječný odér. Náš camp se nacházel hned vedle lázní, které Rotoruu v devatenáctém století proslavily. Ač lázně později zkrachovaly, jejich budova se stala dominantou města. Skvostné byly i přilehlé zahrady s květinovými políčky.
No a to byl ráj pro čínské turisty. Ty vůbec nezajímala nějaká budova lázní, za to s růžemi se fotili jako kdyby je viděli poprvé v životě. A zase jich bylo všude plno a všude slyšet, ach jo. Když se na mě jedna postarší pani rozkřičela před veřejnými toaletami a nezastavila ani po naznačení, že opravdu pojejím nemluvím, rozhodla jsem se jí ignorovat. Doteď nevím, co měla za problém, ale za žádnou cenu nepochopila, že jí prostě nerozumím.
Muzeum v budově lázní bylo bohužel zavřené a tak jsme se rozhodli jít do Whakarewarewa lesa na kraji Rotoruy. Opět šetřivým způsobem, takže pěšky.
Cestou jsme procházeli okolo sirných jezírek, ze kterých se neustále kouřilo a voda v nich vřela. Kolem byla jen nažloutlá poušť bez rostlinstva a spousta cedulí s nápisem „Danger“ – nebezpečí. Po 40 minutách chůze jsme konečně dorazili k lesu. Prvně jsme zamířili do části zvané Redwood znamé pro obrovské červené sekvoje.
Originální působiště těchto stromů je samozřejmě Redwood v Kalifornii, ale tady na Zélandu si asi chtěli udělat menší napodobeninu. Na počátku dvacátého století tu tyhle obry vysadili a ono se jim tu nakonec díky dešti a dobré půdě daří mnohem víc než v jejich domovině. Teď dosahují výšky přes 70 m.
Zpočátku se les jevil obyčejně, ale čím dál hlouběji jsme do lesa zacházeli, tím se stromy zvětšovaly, až jsme dorazili k těm největším. Jak si člověk najednou připadá vedle těhle stromů tak maličký. Abychom viděli vrcholek stromů museli jsme hlavy hodně zaklánět.
Po chvíli obdivování a objímání jsme vybrali na jednu z barevných tras a procházeli celým lesem. Protože se zde nachází přes 150 různých druhů stromů z celého světa, každá část naší cesty byla jiná, na další sekvoje už jsme ale nenarazili. Každopádně tyhle zélandské lesy jsou jiné, tady se musíte držet vyznačené vyšlapané trasy, protože zbytek je většinou neprostupný.
Asi po hodině a půl jsme se dostali opět na začátek trasy, konečně záchody a to né ledajaké. Záchody se totiž nacházely přímo pod stezkou mezi stromy a byly designovány tak, aby do lesa co nejvíce zapadly. Stezka v korunách byla samozřejmě placená, takže jsme se ji vyhli. Ale podařilo se nám narazit na týpka, který hlídal u vstupu. Přistoupil k nám a dal se do řeči. Po chvíli jsme zjistili, že se jedná o Kiwáka, který ovšem měl českou přítelkyni. Takže na nás hned vysypal pár českých slov, Brno a Adama Ondru 🙂
Maorské domečky poznáte jednoduše. Většinou mají dlouhou sedlovou střechu zdobenou vyřezávaným tmavě hnědým nebo červeným štítem a vedle nich stojící sošky s typickým maorským tetováním na obličeji. Žádného maora jsme tam ale nepotkali. Samozřejmě, že tyto původní oblasti slouží už jen k prohlídce a turistickým akcím.
Rozpoznat maora mezi lidmi však není těžké. Co se týče mužů, většina z nich je tmavší pleti, mají typické černé vlasy, mohutnou postavu a velký spláclý nos. Na ulici opravdu lehce rozpoznatelný. A taky z nich jde docela strach.
Po prohlídce maorské kultury jsme se vydali do centra Rotoruy, do Kuirau parku. Tam jsme našli opět spoustu vřících jezírek, ale také veřejnou geotermální lázeň na nohy. Ta se nezdála být úplně hygienická, neb voda byla špinavá jak dobytek, ale nápad dobrej. Pak už nás přemohl hlad a tak jsme se vrátili do parčíku s trhem, aby si Mára mohl dát fish&chips, na které měl obr chuť. Já se spokojila s hranolky s tím, že si něčím lepším udělám radost příště (nic jiného vege tam samozřejmě neměli).
Vyrazili jsme dál na jih do další destinace a to směrem k jezeru Taupo. Je to největší jezero severního ostrova, které leží přímo v jeho středu. Cestou jsme se zastavili u Huka Falls. Procházka vedla lesem, až jsme se vynořili u široké řeky. Okamžitě nás zaujala barva. Čistá světle tyrkysová voda zpěněná do běla, jak se řinula z vodopádu. Množství a rychlost vody byla neskutečná. Tady by jízda na raftu byl už pořádný adrenalin
Večer už jsme se sešli s Márovým kamarádem z vejšky Fandou a jeho přítelkyní Luckou. Ti už byli na Zélandu jako doma, taky tu strávili téměř dva roky. Získali pracovní a partner víza a tak mohli zůstat déle jak rok. Teď už ale pomalu odjížděli z jižního ostrova, kde strávili většinu času a chystali se na odlet domů. Během dob našich příprav na Zéland i v našich prvopočátcích v zemi nám dávali užitečné rady, jak to tady chodí apod. Jedna z nich byla: „Hlavně nikdy nejezděte do Cromwellu, tam nic není“. Sami tam strávili většinu svých víz, tak asi věděli o čem mluví. Každopádně, pokud chce člověk sbírat třešně, tato lokalita je v podstatě jedinou možností. Takže tak i tak jsme tam prostě mířili.
Sešli jsme se s nimi ve free campu nedaleko Taupa. Večer jsme spolu poseděli, popovídali a rozebírali hlavně vychytávky, jak sbírat třešně co nejrychleji. Oni totiž už se sběrem třešní měli zkušenosti a toho jsme museli využít, abychom v Saritě mohli zazářit a vydělat co nejvíc peněz.
Druhý den mám počasí příliš nepřálo, celý den pršelo. I přes nelibé počasí jsme se na doporučení Fandy vyjeli podívat na nedalekou přehradu, která se v pravidelných hodinách vypouštěla. Trochu jsme nestíhali, ale nakonec jsme doběhli včas k mostu, ze kterého jsme měli velkou podívanou krásně na očích. Pomalu se začaly otevírat obrovské uzávěry přehrady, zadržená voda se linula skrze betony a začala zaplňovat koryto řeky. Bylo neuvěřitelný, jak se z téměř vyschlého koryta najednou stala široká řeka plná vody. Věřte, že na živo to opravdu stálo za to.
Kolem Rotoruy a směrem na jih se nachází spousta přírodních i umělých geotermálních jezírek, ve kterých se můžete vykoupat. Některé jsou placené, ale najdou se i takové, které jsou zadarmo. Asi nejznámější je Kerosene creek. Jezírko s malým vodopádem, velká turistická atrakce a proto také velká příležitost pro místní zlodějíčky vykrást na vaše auto. Krádeže na přilehlém parkovišti jsou tak časté, že upozornění na ně je nejen na samotném parkovišti, ale také v názvu místa v aplikaci, podle které se řídíme. Navíc v recenzích se takových smutných zkušeností našlo hodně. Na parkovišti čekají v dodávkách na to, až odejdete a pak lidi nelidi, prostě se vám vloupají do vanu. Nějak nás to vystrašilo, že jsme se tuhle zastávku rozhodli vynechat. O koupání v přírodním hot poolu jsme ale nepřišli.
Lucka s Fandou totiž věděli o malém přírodním jezírku nedaleko místa, kde jsme kempovali. I když pořád pršelo, rozhodli jsme se k němu zajet. Jezírko vlastně nebylo jezírko, jen kameny vyhrazená část řeky do tvaru jezírka s malým vodopádem. V nedalekých převlíkárnách jsme se vystrojili do plavek a vlezli do vody. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Strávili jsme slušných několik hodin ve venkovní přírodní vířivce i přesto, že neustále pršelo. To nám ale vůbec nevadilo. Na konci jsme se šli o pár metrů dál do řeky ochladit (a taky očistit od usazenin ze stojaté vody) a stačilo jen asi dva metry a voda byla naprosto ledová. Jediná nevýhoda takových bazénků je, že je z nich člověk pak dost dlouho smrdí sírou.
Druhý den ráno jsme neodolali a ještě jednou se vyrazili podívat na vypouštění přehrady, rozloučili se s Fandou a Luckou, kteří potřebovali pokračovat na sever a vydali se opačným směrem k Taupu
Po cestě jsme se zastavili na další hajčík. Tentokrát výhled na Taupo z hory Mt. Tauharo. Od parkoviště nás značky vedly k výběhu, to není na Zélandu nic divného, že treky vedou přes ovčí výběhy. Tady ale tentokrát nebyly ovce, ale krávy. Chtěla bych říct, že po těch letech strávených na vzorkách půdy, mi krávy ve výběhu vadit nebudou, ale po zkušenosti na farmě u Márovýho taťky, kde se proti nám krávy rozběhly nemalou rychlostí (Máry taťka je v pohodě po chvíli zastavil), nevadí mi si od nich udržovat odstup.
No a tady byly navíc rozestavěny po obou stranách cesty a tvářily se dost napruzeně. Jedná mladá holčina šla před námi, no a tak jsme čekali, jak budou reagovat na ni. Bezstarostně kráčela výběhem do té doby, než jedna z nich vystartovala a dost zvláštním skákáním zepředu dozadu vyběhla k ní. Pak už jsme jen viděli, jak holčina znatelně přidala na tempu a co největší rychlostí vyrazila z výběhu. To nám odvahy příliš nepřidalo. Ale přeci nebudeme srabíci.
Hodně svižným krokem jsme kráčeli přes výběh plný krav a alespoň já si v hlavě opakovala – žádný krávy tu nejsou. A asi to pomohlo, krávy na nás jen tupě čuměly a dokonce když jsme se přiblížili až moc blízko, ustrašeně odběhly. Zbytek cesty už jsme šli po krásné rozkvetlé louce a zarostlým lesem jak z pohádky. Na vrcholu jsme měli výhled na celé okolí Taupa i samotné jezero.
Během odpoledne jsme dorazili do Taupa. Taupo je totiž stejnojmenný název jak pro jezero, tak přilehlé město. Prvně jsme hned zamířili k jezeru. Tam nás hned překvapil pohled na týpka, který se z kraje jezera snažil dostřelit golfový míček do jedné ze tří jamek na docela daleko vzdáleném dřevěném ostrůvku na jezeře. Ano, byla to místní aktivita, kde si člověk mohl zaplatit kolik chtěl míčků a pokusit se strefit do jedné z jamek. Za trefení se do 115 m vzdálených jamek jsou samozřejmě zajímavé ceny. Nejvyšší cena je za jamku s červenou vlajkou, kde člověk může vyhrát 10000 dolarů v cashi. Za jamky s modrou a žlutou barvou si pak můžete vybrat ceny jako skydive nebo bungy jump. Ani jeden z nás se necítil to vyzkoušet. Možná škoda, možná, že jsme se vyhli veřejnému trapasu.
To už jsme začali mít hlad a tak jsme hledali místo, kde bychom se v Taupu mohli dobře najíst. Nejsme zrovna fastfoodový typy, ale když jsme zjistili, ze se tady nachází nejoriginálnější mekáč na světě, tak jsme se na něj museli dojít podívat. Součástí budovy McDonaldu bylo totiž letadlo, ve kterém jsme se mohli najíst. Neváhali jsme, objednali si jídlo a cupitali nahoru do letadla.
No…
Byli jsme tam jen my dva a asi dvě rodiny s malými dětmi, ale co, my si to chtěli užít taky.
Dosyta najezení tučným, nezdravým jídlem jsme vyrazili kolem jezera k největší vulkanické zóně zvané, jak jinak než Taupo. Měli jsme naplánováno pár procházek v NP Tongariro. Zároveň jsme čekali, než se počasí umoudří a my se tak vydáme na Tongariro Alpine Crossing.
Zatím jsem si ale našli několik procházek v okolí, ze kterých by měly být na tuto lokalitu krásné výhledy.
Už samotné pozorování okolí, když jsme do vulkanické zóny vjížděli bylo fascinující. Krásně zelené rostlinstvo, se změnilo v mžiku na žlutohnědou poušť bez stromů. Najednou úplně jiný svět. Zaparkovali jsme na malém parkovišťátku u cesty a vyrazili k nedalekým vodopádům. Nebyly to ale ledajaké vodopády. Fanoušci filmu Pán prstenů si určitě vzpomínají na scénu, kdy Faramir hrozí Frodovi zastřelením Gluma v Zakázaném jezírku. Ano, bylo to přesně to místo, kde tuto scénu natáčeli…
A?
Nebylo to vůbec poznat. Asi by bylo naivní čekat, že po skoro 20ti letech ta místa z natáčení budou vypadat stejně, navíc po všech efektech, pomocí kterých taková místa upgradeují. Zkrátka vypadají jinak. Ale stejně je to cool se na takové místo podívat.
Posléze jsme pokračovali krátkou okružní cestu vulkanickou přírodou s výhledem na Horu Osudu – Taranaki Waterfalls track. Tady už jsme se nemuseli škrábat žádným zarostlým porostem nebo neprostupným lesem, před námi se objevila obrovská načervenalá pláň zakončena výhledem na ještě zasněženou sopku. Procházeli jsme po pečlivě připravené cestičce a užívali si toho, že jsme vychytali dobu, kdy tu nebyli žádní turisté.
Tahle procházka nás neskutečně zaujala. Celá ta krajina měla úžasné kouzlo. Kolem řeky, ke které jsme se za chvíli dostali, se okolí začalo mírně zelenit, až jsme došli k poměrně dost vysokým vodopádům tryskajícím ze skály. I když trek byl krátký neskutečně nás zaujal přírodou odlišnou od toho, co jsme dosud viděli.
Pak jsme vyrazili zpátky do odlehlého freecampu Waikoko Campsite, protože druhý den brzo ráno nás čekal jeden z údajně top hiků tady, třešínka a cíl výletu – Tongariro Alpine Crossing
