Cestou, čím dál více na jih, jsme trošku trestuhodně bez povšimnutí a obloukem objeli vesničku Matamaka. Její název vám asi moc neřekne, ale když řeknu Hobitín, víte už všichni. Jojo, je to ta známá lokace, kde se točily všechny záběry z hobití domoviny. Je to dost možná nejznámější lákadlo celého Zélandu. Být na Novém Zélandu a nenavšívit Hobitín, to je jako tu nebýt vůbec. Nicméně po zjištění ceny kolem 100 NZD (1500,-) za osobu a dvouhodinovou prohlídku, jsme si řekli, že Hobitín stihneme navštívit až za rok, na cestě zpátky.
Další, neméně populární atrakci, už jsme si ale nechat ujít nechtěli. Jde o trek zvaný Tongariro Alpine Crossing a jedná se o 19,5 km dlouhý hike, který vede napříč stejnojmenným národním parkem. Mnohými žebříčky je tenhle trek označován dokonce jako nejlepší jednodenní trek světa. A to už zvuk má. Zároveň půjde o náš první regulérní trek tady. Když teda nepočítáme předchozí kratší procházky. Nic podobně dlouhého jsme zatím nešli. Bude to tak parádní test pro naše brand new vybavení a především trekové boty, ještě blyštící se novotou. Všude se doporučuje nové boty nejprve prošlápnout, my to vezmeme hned zvostra…
Na vhodný den k hiku jsme si v okolí čekali po dva dny. Na pátek, kdy předpověď slibovala absolutně slunný den, jsme se už odvážili zakoupit si online za 35 NZD/osoba cestu shuttlem ke startu treku. To je v podstatě nutnost. Národní park je totiž trošku uprostřed ničeho a navíc v nejbližším místě, odkud by se trek dal jít, je omezeno parkování na pouhé 4 hodiny. Celý trek potom zabere hodin 8. Jakápak to náhoda…
Ale jasně, dává to smysl, turisti se musí trošku podojit. Není tak podivu, že společností, které vás na začátek treku přivezou je hned několik. Trek je jednosměrný a funguje to tedy tak, že auto se jednoduše nechá na konci treku a shuttle společnosti zákazníky přivezou na začátek a k našemu vozítku si dojdeme.
Zamluvili jsme si hned první shuttle na pátek ráno, který odjížděl v 6:30. Chtěli jsme se co nejvíce vyhnout davům. Zaparkovali jsme van podél cesty jako ostatní a vydali se hledat společnost, která nás má odvézt. Po menších zmatcích, kdy jsme zaparkovali na zdánlivě bezpečnějším místě, ale placeném, jsme museli doslova pár minut před odjezdem znovu přeparkovat. Naštěstí jsme pak náš autobus rychle našli a už směřovali na start. Cesta na začátek treku měla zabrat 30 minut.
Ano, měla. Jenže podmínky sice ne strmých, ale prašných, dlouhých a táhlých kopečků národního parku zjevně nesvědčily autobusu, který dost očividně své nejlepší roky měl dávno za sebou. Po pár minutách jízdy se začal interiérem linout dost nelichotivý zápach a po chvilce se celý autobus zaplnil dýmem. Začalo být tak nedýchatelno a smradno, že ostatní cestující přinutili řidiče zastavit.
Ač se snažil tvářit jako velkej mechanik, na závadu nepřišel. Autobus se tak nechal jen vyluftovat a nalodili jsme se do něj znovu. Puch a dým byl do pár minut zpátky a jediný výsledek naší zastávky tak byl ten, že jsme na začátek treku dorazili úplně nastejně jako další skupina, vyjíždějící o hodinu později. Ještě, že jsme si ráno přivstali! 😀
Abychom ale našli pozitivum, tak už alespoň vyšlo sluníčko a zdálo se, že předpověď nelhala. Na nebi ani mráček, vypadá to víc než slibně. Vybavení jsme ale stejně nepodcenili, měli jsme s sebou, díky prozatímní nezkušenosti se zélandskými horami, téměř všechno vybavení, za které ještě jednou moc vděčíme Honzovi. Ten nám nejen doporučil a vybral všechno, co máme s sebou, ale ještě nám věci sehnal s dost zásadními slevami. Měli jsme na sobě jak merinové podvlíkačky, pár dalších vrstev, tak nepromokavé bundy a v batohu radši i péřovku.
Slyšeli jsme totiž, jak místní hory dokáží být nepředvídatelné. Navíc přímo na tomhle treku prý horská služba zachraňuje až 3 lidi týdně. Na to a na vybavení taky upozorňují už cedule přímo na startu treku.
Úvodní pasáž byla dost rovinatá, vedla často úzkým, fotogenickým, dřevěným chodníčkem a trvalo dobrou hodinu a půl, než jsme začali trošku stoupat. Stoupání v kombinaci s narůstající teplotou zapříčinilo, že jsme se museli odslíct z několika vrstev, včetně bund, prakticky až do trička a kraťasů. Během cesty tady jsme se na trase průběžně předjížděli se skupinou dětí s vedoucími vypadajících jak škola nebo obdoba skautů. Zvlášť jeden jejich vedoucí byl obzvlášť přátelský a každého po cestě se ptal, z které země je. Vůbec mu nevadilo, že nás se ptal asi třikrát.
Nepřekvapilo by mě, kdyby nevyšel z údivu, na kolik to Čechů cestou natrefil 😀
Celou dobu se před námi tyčila ona zmiňovaná Hora Osudu, správným jménem Mount Ngauruhoe, se svou výškou 2 291 m. Pohled na ní a uvědomnění, kde to jsme, nás tak fascinoval, že ji máme asi na milionu fotek. Dost jsem se těšil, že dojdeme přímo na ní a podíváme se do kráteru dovnitř (je to totiž taky sopka, jak jinak). Cesta nahoru je ale mimo oficiální trasu a navíc jsme vyčetli, že se jedná o, pro Maory, posvátnou horu a je neuctivé na ní lézt. Tak nic no…
Postupně jsme prošli kolem cedule, naposledy upozorňující na promyšlení si vlastní fyzické kondice a zvážení aktuálních podmínek. Ty však byli více než ideální, takže pokračujeme v krasojízdě dál. Doputovali jsme do další naprosto rovinaté části treku, jakéhosi sedla, kdy jsme se ocitli na zdánlivě nekonečné rovince přímo mezi horami Mt. Tongariro a Mt. Ngauruhoe. Tady mě stálo nejvíc sil upozadit moje touhy rebelství na ně vylézt. Byly tak blízko!
Jako slušný chlapec jsem ale pokračoval ve směru vpřed, krok sun krok. Konečně jsme došli na konec rovinky a po kamenité cestě začali zase stoupat. Bohužel kopec nahoru znamenal, že už jsme nešli ani tak v dlouhé lajně, jakožto teď už spíš dálnicí lidí. Ale netrvalo dlouho a došli jsme do nejvyššího místa treku. Poprvé se nám tak otevřel široký výhled i na druhou stranu okolí. Přímo do srdce Mordoru. V kombinaci s naprosto vymalovaným nebem to byl pohled věru dechberoucí. Vidět bylo snad až do Aucklandu! Tady jsme si taky udělali první delší kochací zastávky.
Postupně začalo být víc než záhodno se zase přioblíct. Dost to nahoře foukalo a i přes slunný den, tady byla kláda. Takže zpět na značky a nahazujeme opět bundy a dokonce i zimní čepice. Děkujeme za ně, Terezky maminko! Lidi na treku nás podle nich dokonce poznávali, hehe 🙂
Každopádně zajímavé to zélandské počasí. Nikdy nevíš…
Momentálně jsme se nacházeli cca na 9tém kilometru na místě tzv. Red Crater. Od tohodle okamžiku už budeme víceméně jen postupně klesat dolů. Pár zajímavých bodů treku nás ale ještě čeká. Především set jezer. Prvním z nich je jezero Emeradl Lake, jezero smaragdově modro-zelené barvy, která je způsobena minerály a termální aktivitou stále ještě aktivní sopky.
K jezeru to byla pravděpodobně, co do chůze, nejzajímavější část trasy. Dolu totiž nešlo ani tak chodit, jakožto spíš lyžovat. Kopec dolů byl celý pokryt drobnými kamínky, kdy každý krok znamenal půlmetrový skluz dolů. Nejjednodušší tak opravdu bylo jet styl bok-bok v sjezdařském stylu.
Přímo u jezírka jsme si dali vytoužený oběd, kde nám opět výborně posloužily vidličkonůžlžíce od Adama s Verčou, které s sebou taháme všude, díky i vám kamarádi! :-). Z jezírka byla cítit síra, která byla přítomná i na kamenech v okolí. Chuť na koupel tak rázem přešla, nechcem smrdět jak Rotorua.
Zanedlouho jsme přes sněhový pás přišli k jezeru číslo 3 – Blue Lake. Výrazně většímu z nich. Vzniklo údajně, když voda zaplavila starý kráter. Tam jsme si dali poslední pauzu a udělali si to hezký našimi oblíbenými sušenkami.
Od tohodle bodu už to až dolů bude spíš drill. A bylo to tak. Do této doby všudypřítomné kamení najednou vystřídala upravovaná pískem vysypaná cesta. Stejně tak se začaly objevovat, namísto kamenů, trsy trávy na povrchu hor. Výhledy tu byly sice pěkné taky, ale nutno říct, že by nemusely být přes 2 hodiny pořád stejné. Natož s otravně klikatou, nikde nekončící cestou před námi, kdy na úplném konci, který nevidíte, víte, že máte auto a to za vámi samo nepřijede. Teda aspoň doufáme, že tam pořád ještě máme auto. Neradi ho někdě necháváme stát samotného, obzvlášť takhle dlouho a na tak exponovaném místě. Po cestě klikatinou tam a zpátky jsme už těžce doufali, že co nejdřív bude konec. Tuhle finální část, po tak nádherném treku, bychom si s naprostým klidem dokázali odpustit. Upřímně řečeno by člověk ani o tolik nepřišel.
O to větší byla naše radost, když jsme po dvou hodinách přišli do lesa. Bylo nám jasný, že to znamená konec „utrpení“. Výhodou byl i konečně přitomný stín.
Po chvilce jsme skutečně došli na oficiální konec treku. Spousta lidí tam už čekala až je shuttle pohodlně zase doveze zpět k zaparkovaným vozům. My ale jízdenku nemáme, takže šup zpátky na vlastní. Dle značky nám na parkál chybí ještě kiláček po prašné cestě. Ten už nás nebavil tuplem.
Naše utahané nohy jely už spíš ze setrvačnosti, ale bylo fajn, že boty se skutečně ukázaly jako kvalitní. I bez prochození se v nich chodilo jako v peřince. Hikovky od La Sportivy tak můžeme doporučit všema deseti. Myslíme, že jsme jim taky museli udělat radost, když hned jejich prvním hikem byl jeden z top na světě 🙂
Když jsme konečně došli k autu, stálo tam u krajnice, po ranní nekonečné frontě, už prakticky úplně samo. Chudinka…
Ani si nedovedete představit, jak jsme byli rádi, že jsme dole. Spokojení, ale zničení, jsme hned zuli boty a lehli na chvíli na odpočinou do trávy.
Misi Mordor považujeme za úspěšnou a ukončenou.
21 km
Nachozeno
8 h
Doba trvání
0
Puchýřů a skřetů
moc
Lidí na trati
