Naše cesty s olomouckými kamarády se rozdělily a my se rozhodli naplánovat cestu dál. Dlouho jsme zvažovali, zda se vydáme podél jižního pobřeží, přes Fiordland, což byl náš původní plán. Nedávno však právě tyhle části zastihly celkem velké záplavy a tak spousta míst (hlavně treků) byla kvůli obrovským sesuvům půdy, zničeným silnicím a mostům, dočasně uzavřena. Museli odtud dokonce všechny turisty evakuovat vrtulníky. Od té doby už nějaká chvíle uběhla a tak jsme si řekli, že to risknem a uvidíme. Přeci jen na Zélandu není tolik silnic a tak jim nezbývá, než poničená místa co nejrychleji opravit, aby turistická místa nebyla dlouho odstřihlá a země tak nepřicházela o naše peníze. Navíc často je spousta míst oficiálně uzavřena kvůli i jen malému riziku a přesto je možné se na ně s trochou opatrnosti dostat. Ale na to jsme my často dost velcí srabíci. Tak jako tak jsme se vypravili postupně z východního pobřeží směrem pobřeží západní s jasným cílem – Milford Sound.
Mimojiné nás velice potěšila zpráva, že kvůli sílícímu koronaviru v Číně, Nový Zéland zakázal vstup čínských obyvatel do země. I když bychom z toho radost mít neměli, pocit cestování na profláklých zélandských místech bez čínských turistů na každém kroku nás tam hnal ještě víc.
Prvně jsme začali s návštěvou Peninsuly (poloostrov) přilehlé k Dunedinu. Sarndra nám kolikrát vychvalovala pláž Sandfly Bay a i další místa, která určitě stojí za navštívení. Prvně jsme vyrazili na krátký trek v Sandymount Recreation Reserve s nádhernými výhledy na Pacifik.
Po krátké procházce jsme pokračovali na zmiňovanou Sandfly Bay. Krásná pláž s krásnou cestou k ní. I když to každýho, kdo má se Zélandem nějakou zkušenost napadne, Sandfly Bay není nazvaná podle těch létajících sviňuší, které se ti snaží znepříjemnit každou krásnou chvíli u vody. Naštěstí je to doslovný název podle létajícího písku po pláži. A že ho tam bylo požehnaně. Abychom mohli sestoupat dolů k pláži, museli jsme si sundat boty a klouzat se pískem dolů, místama i po zadku, až k vodě. Zrníčka písku jsme tak měli všude, naprosto všude. To zrovna není ideální pro vanlife, když člověk nemá každý den přístup ke sprše. No co, na tohle si člověk po chvíli kempování zvykne.
Dole na nás čekalo krásné překvapení. Konečně jsme zblízka viděli obrovské lachtany, kteří se tam váleli jeden vedle druhého. Ač na suchu jsou v jisté nevýhodě, nejsou příliš rychlí, i tak jsme z nich měli respekt. Stačilo, když obrovská funící hrouda zvedla hlavu a hned jsme radši couvali. Popravdě jsme nechtěli jít moc blízko i kvůli odéru, který vysílají široko daleko. Nedalo nám si je nevyfotit jak blízko to jen šlo (aniž bychom narušovali jejich spánek) a pak jsme některé pozorovali, jak se pomalu plazí do vody. Jakmile se však potopí, jejich rychlost se pětinásobně zvýší. Tam by byl očividně v nevýhodě člověk.
Na Sandfly Bay jsme ten den přespali a užili si krásný západ slunce – hory, oceán a pasoucí se ovce, obrázek jak z plakátu. Poté jsme vyrazili směr jihovýchodní část jižního ostrova – Catlins, konkrétně k majáku Nugget Point. Krásná procházka, kdy neustále vidíte pohled na vzdálený maják na útesu a širé moře za ním. Počasí nám ale tolik nepřálo. Bylo zamračeno a sem tam sprchlo, což dosti draždilo Márovo očekávaní z krásné instagramové fotky. Já se těšila, že budu mít možnost najít Paua mušle. Jedinečné zélandské mušle, které jsou dost kýčovité a tak nejsou ani moc hezké. Hodně se ale blýskají různými duhovými barvami a kdo mě zná, ví, že těmhle věcem z nějakého důvodu nemůžu odolat. A druhá věc je, že je prostě cool je najít. Je to snad i zélandská specialita. Bohužel sejít k vodě nešlo, tak snad někde jinde.
Na jihu se nachází obrovské množství různých vodopádů. Všechny jsme ale navštívit nechtěli, protože po chvíli se vám zdají všechny stejné a né moc zajímavé. Ke spoustě z nich ani nevede hezká procházka. Prostě jen zaparkujete na parkovišti, popojdete pár metrů a jste u vodopádu. Vybrali jsme tak jen ty, které nás podle fotek a popisu zaujaly nejvíce. Postupně jsme tak navštívili Purakanui, Matai a Koropuku Falls. Všechny byly nádherné, takové překvapení uprostřed lesa. Nejvíce se nám asi líbily McLean Falls. Voda byla slyšet už z dálky a jejich velikost nás dost překvapila. Vodopád tvořil několik pater, do kterých se dalo dobře vyšplhat. Ale po chvíli jsme jich měli i tak dost.
Od vodopádů v lesích jsme se přesunuli zase k moři, tentokrát přímo k Curio Bay. Kromě nádherné a hlavně obrovské pláže jsme se šli podívat i na 180 milionů starý zkamenělý les, kde byla možnost zahlédnout žlutooké tučňáky. To se nám samozřejmě jako vždy nepoštěstilo, tučňáci se totiž objevují spíše k večeru a nebo se jim prostě přijít nechtělo. A čemu se taky divit? Přeci nepůjdou tam, kde je nejvíc lidí. Přesunuli jsme se tak k pláži, kde by měla být asi tak 90% šance vidět delfíny. Delfín Hectorovi, kteří žijou prakticky jen tady na NZ. Asi tak tři hodiny jsme si užívali pohled na moře a doufali, že zbystříme nějaký pohyb, ale nejspíš jsme se trefili do té 10% šance je nevidět :D. No nic, tenhle den moc úspěšný nebyl. Každopádně pláž byla obrovská, ideální na surfování. My jsme však byli promrzlí a líní jít do vody.
Během cesty jsme vždy zastavovali u pláží, jezer nebo v parcích, kde jsme si užívali venkovní vaření a obědy s nádherným výhledem. Tohle je na cestování autem úžasné. Každý den se probouzíte jinde, ale téměř vždy první co vidíte je výhled na nádhernou přírodu. Bez jakéhokoli chvatu si uděláte snídani a rozmyslíte, kam pojedete dál. Všechno jídlo a věci máte s sebou a tak si můžete uvařit kdekoli chcete. Večer vás téměř vždy čeká nádherný západ slunce a usínání pod neskutečnou zélandskou oblohou s takovým množstvím hvězd, které jsem v životě neviděla. Tohle se nedá nazvat jinak, než každodenní dovolená v ráji.
Postupně jsme směřovali dal k jihu a to na nejjižnější místo jižního ostrova (pokud nepočítáme Steward Island, který leží ještě pod jižním ostrovem) – Slope Point. Od parkoviště vedla dlouhá rovinatá plán končící u nekonečného modrého oceánu. Kousek od břehu stoji žlutý rozcestník značící vzdálenost k jižnímu pólu a rovníku. Zajímavostí je, že většina těchto míst se nachází na soukromém pozemku plných pasoucích se oveček. Je tak jenom na majitelích, jestli nechají volný přístup pro turisty.
Dál jsme pokračovali k Waipapa Point, dalšímu majáku, tentokrát né tak velkému, jako předchozí. Za to jsme ale měli větší štěstí na počasí, než minule. Tam jsem se vydala na další lov na Paua shells. A tentokrát úspěšně!
Úplnou náhodou jsem narazila na dvě válející se uprostřed hnijících mořských řas, které neskutečně páchly, což ve mě vyvolávalo obavy, na jaké mrtvé zvíře během hledání narazím. Naštěstí na ně jsem štěstí neměla.
Najít mušle nebylo jednoduché, protože povrch mušlí je většinou bílo-šedý a připomíná obyčejný kámen. Duhová část je vidět jen z vnitřní části mušle, k té vnější se musíte až posléze probrousit. Mně se podařilo najít jednou velkou a jedno malé miminko. Mise úspěšná a tak jsme s radostí mohli jet dál.
Na oběd jsme se zastavili v řetězci Pizza Hut v Invercargillu, kde mají nejlevnější pizzy (společně s Domino´s) na Zélandu. Sice nejsou nějak obrovské, ale stojí jen 5$, v přepočtu 75 Kč. Což vzhledem k místní minimální mzdě je jako by v ČR stála 20 Kč – neskutečný.
Nezdravé věci jsou na Zélandu prostě levné. Zatímco jsme si užívali super levnou pizzu, náš pohled zaujal týpek, který si to dovnitř nakráčel v ponožkách. Musela jsem to vyfotit. Časem jsme ale zjistili, že takové věci na Zélandu vůbec nejsou neobvyklé, ale o tom jindy.
Poslední zastávkou dne bylo město Bluff. Město je známé hlavně pro ústřice, což mě nijak nenadchlo, ale když už jedem okolo, tak bychom se tam zastavit měli. Sice jsme už několikrát slyšeli i četli, že v Bluffu nic není, ale asi jsme se o tom museli přesvědčit sami. A zvěsti nelhaly, větší zapadákov jsme ještě neviděli. Možná tomu nahrávalo i špatné počasí, ale celé město zelo prázdnotou a působilo tak zvláštně pochmurně. U přístavu jsme se zastavili u asi nejzajímavější zastávky města a to rozcestníku, který ukazuje vzdálenosti k různým světovým městům. Nic víc tam ale nebylo. Proč jsme tam ale vůbec jeli? Každý, kdo Máru aspoň trochu zná ví, jak často a rád básní o žralocích. Nějakým způsobem ho tahle krvechtivá, lidmi obávaná zvířata lákají. No a v Bluffu je možnost se s těmito tvory, konkrétně s velkými bílými žraloky, potápět. Navíc těhle míst na světě není tolik, asi jen pět. Dlouho Mára zvažoval, jestli se má vydat takovému dobrodružství a ač si to hodně přál, obava a i vysoká cena zážitků ho nakonec zvyklala a tak se rozhodl tenhle zážitek vynechat.
Zamířili jsme tedy znovu do Invercagillu, kde jsme přespávali u místní hospody. Nechávají na svém pozemku přespávat cestovatele zadarmo, jen za sprchu si člověk musí zaplatit. Hned mají o pár zákazníků víc. Ráno jsme se zastavili v místním parku a vyrazili směr Fiordland. Po cestě jsme zastavili na Gemstone beach, o které nám neustále básnila Sarndra. Pláž je totiž plná krásných oblázků. To já ráda, takže zatímco Mareček trpělivě čekal, já si zaplnila kapsy pěknými kamínky, abychom toho v autě neměli málo a mohli jsme jet dál.
