Koronavirus už je i tady. Míříme do lockdownu, ale zároveň naštěstí i do práce na vinici

Tak nějak jsme si nakoupili a byli rádi, že můžeme konečně vyjet na cestu do naší karantény v Cromwellu. Bohužel jsme se na nákupech zpozdili a vyjeli tak o dost déle, než jsme chtěli. Navigace nám hlásila příjezd na vinici kolem 5-6 hodiny odpolední. Co jsme se vydali na cestu, hned nás zarazilo, jak málo aut na silnících je. Rozdíl to byl markantní. A to by samozřejmě nebylo ono, aby se v poslední možné chvíli něco nepřihodilo. Jeli jsme tak 15 minut, když v tu nás míjelo první auto, teda kamion. Najednou slyšíme nějakou ránu, netušíme co se stalo, ale jedeme dál, tak snad dobrý. O vteřinu později už víme. Zřejmější to bejt nemohlo – od kamionu odletěl kamínek, teda spíš šutr, a máme pukanec na předním skle. V průměru dobrých 20 centimetrů. Pavouk v celém místě zásahu instantně. To prostě nevymyslíš. Za celou dobu tady, se všemi těmi auty okolo se nám nikdy nic takového nestalo a teď, když s tím nic nemůžeš udělat, to přijde. Dobrej Murphyho zákon. Naštěstí ale máme pojištění, které to kryje, tak nás netrápí ani tak finance, jako spíš aby se to nezačalo víc šířit a mohli jsme dojet na vinici. Raději jsme tak pokračovali v cestě a rozhodli se zastavit až u Lake Tekapa, kde Teri zavolala na pojišťovnu nahlásit to.

Zeptali se nás jen na číslo našeho pojištění, typ vozu, kde chceme sklo vyměnit. Paní byla milá a sdělila nám, že není problém s výměnou, ale že dnes to už dneska samozřejmě nestihneme a musíme počkat až bude po lockdownu. Vydali jsme se tak na zbytek cesty a díky sklu jsme nabrali další zdržení, ale už bez dalších problémů, dorazili na vinici. Nebyla jak jsme zjistili přímo v Cromwellu, ale na půl cesty mezi Cromwellem a Wanakou. Doslova úplně uprostřed ničeho. Bezpečnější místo jsme najít nemohli.

Po příjezdu jsme jako prvního potkali mladého týpka na traktoru, který se nám představil jako Nathan, syn majitelů. Uvedl nás za dům, kde jsme zaparkovali a zjistili jsme, že jsme na místo přijeli jako poslední. Trošku jsme se styděli jít okamžitě mezi ostatní, ale netrvalo dlouho a přišel za námi český pár, Pepe a Zuzi, kteří se s námi hned dali do řeči a prolomili tak náš prvotní stud. O pár chvil později přišla Jenny, paní domácí, která nám místo víc ukázala. Mluvila tak rychle, že jsme jí nerozuměli ani slovo a všemu jen přikyvovali 😀

Následně se svolal meeting, kde jsme poprvé uviděli celou naší squadru a majitele. Nás sběračů bylo celkem 12 a naši bossové byla rodina Hillů. Chris, postarší majitel vinice, jeho manželka Jenny, syn Chris a jeho přítelkyně Josie. Ta si vzala slovo a představila nám, jak to celé bude probíhat. Dobrá zpráva byla, že vláda vinicím povolila výjimku a měli jsme tak výsadní postavení, že můžeme pracovat. Bylo to však za přísných opatření. Pravidlo bylo, že jsme sice jedna bublina, ale na pracovišti bylo dáno, že musíme dodržovat 2m odstup od ostatních lidí. Vinice, které jako jeden z essential byznysů musela požádat o výjimku a byla tak v evidenci. Bylo oznámeno, že vláda dodržování opatření bude kontrolovat a strašákem bylo, že pokud kontroloři přijedou a zjistí pochybení, majitelé napomenou a ti mají, jednu šanci na nápravu. Jak se stane další přestupek, vinice bude nevratně uzavřena. To Chrise zjevně trápilo. Od pohledů byli majitelé strašní sympaťáci. V jeden moment, když Josie jmenovala všechny omezení, za kterých musíme pracovat, se Chris, vášnivý vinař, rozbrečel. Mrzelo ho, že si sběr nebude možné užít tak, jak je běžné. Pro něj je pár týdenní sběr tak výjimečné období, ke kterému celá jeho snaha po celý rok směřuje, že si ho chce užít a fungovat spolu jako celek. Ochutnávky vína, společné smoka, obědy… To všechno teď nepůjde. Byla to škoda, ale pro nás bylo hlavní, že budeme makat. A místo ztrácení peněz někde v nájmu, ještě vydělávat.

Neopomněli nám na závěr zmínit to nejdůležitější – když se lockdown prodlouží, můžeme zůstat déle, prý jsme teď (doslovně řečeno) součást rodiny. To náš až dojalo. Už teď jsme měli pocit, že jsme si nemohli vybrat líp.

Po brífingu jsme se odebrali do shedu, kde jsme se začali se spolusběrači víc poznávat a kecali do noci. Shed byla naše základna – ocelová hala, kde jsme měli k dispozici stoly, židle, lednici, obývákové sezení a dokonce i telku. Celkově nic spešl, ale my ani nic spešl nepotřebujeme, máme tu vše co je potřeba. Jinak ale zůstáváme kempovat venku na pozemku v našem vanu. Venku nám majitelé nechali přivést ToiToi-ku a na sprchu jsme měli dovoleno chodit přímo k nim domů. Btw. první dům co má normální topení a radiátory!

Postupně jsme taky začali dojíždět ještě na 2 další vinice, které Hillovi spravovali. Museli jsme si tak o chvilku dřív přivstat vzhledem k dojíždění, ale díky tomu jsme zase lépe stíhali nádherné východy slunce. Také jsme museli vyfasovat papíry, že jsme essential workers pro případ, že by nás policie zastavila. Pořád jsme v tvrdém lockdownu. My jsme si dělali srandu ze zastavení policií o to víc, že pochopitelně pořád navíc máme prasklý přední sklo.

První z nich byla restaurace s vinicí, jménem Lazydog, zhruba 15 minut jízdy směrem do Wanaky. Pracovali jsme tam pro Dianu s Deanem, sympatické majitele provozující rodinný podnik. Pracovali s námi po celou dobu. Teď ale konečně přišla řada na sklizeň jejich vína a Chris nás musel upozornit, že Diana bude asi trošku pohrocená :-). Byla totiž trošku emotivní a jelikož ani oni nebyli milionáři, přáli si sklidit co nejrycheji (ideálně za 1 den), aby je sklizeň nevyšla moc draho. Už dopředu nás proto Diana rozdělila do několika týmů s vlastním jménem a barvou, s tím, že mezi sebou budeme soupeřit, kdo toho nasbírá víc a vyhraje. Nápad fajn, škoda že nám všem je ale kolem 30ti a ne deset :-D. Každýmu to tak bylo celkem jedno, pracovali jsme standardně a radši neprotestovali. K radosti Diany se nám opravdu podařilo celou vinici sklidit nad očekávání rychle. Odměnou nám byla ještě honosnější obědová pauza, kterou nám Dean v jejich restaurační kuchyni všem připravil. Největší benefit pro mě ale byl, prakticky neomezený přístup ke zmrzlině jako dezert, ha!

Druhá vinice kam jsme dojížděli byla zvaná Fishhook a tu jsme bohužel „pouze“ sklidili a fertig. Větší benefity, ani kontakt s majiteli se tentokrát nekonal. Nicméně i tak byla Jenny tak skvělá, že i sem nám připravila a přivezla „alespoň“ polévku s čerstvými scony. Navíc vinice byla nadohled předchozí, takže bylo fajn, že jsme tolik nenajezdili.

Zajímavý taky bylo, jak jsme v naší karanténě fungovali – byli jsme totiž odříznutí totálně. Dům Hillů byl jediný široko daleko a navíc na takovém pahorku, kdy nebyla šance ho vidět ani ze silnice. Kromě dojíždění na ostatní vinice jsme neměli dovoleno místo jakkoli opouštět. Jedinou výjimkou byl nákup potravin. Ten probíhal stylem, kdy jsme museli vybrat jednoho zástupce pro celou skupinu, který to zařídí. Jako první vyjel kdo? No jistěže my.

Po dvou týdnech v totální izolaci byl dost zvláštní pocit být zase v Cromwellu. Hlavně v ohledu, jak moc mrtvo tam bylo. Jediný místo kde jsme viděli po delší době lidi, byl právě supermarket New World. Hned při vstupu bystříme přítomnost dezinfekce na ruce, kterou se už měsíc a půl snažíme sehnat. My se v opatrnosti vyzbrojili gumovými rukavicemi, abychom se ničeho nedotýkali a pozorovali, že podobně se chovali i ostatní nakupující. Bylo cítit, že lidé jsou opatrní hodně. Jak rukavicemi, tak někteří nosili roušky i respirátory, ač to nebylo vládou nařízeno. Stejně tak se automaticky nakupující snažili vzájemně vyhýbat a potkat se co nejméně. Ve spěchu, jelikož supermarket brzo zavíral, jsme naházeli hromadu věcí do košíku a vydali se k pokladně. Tam bystříme další covid novinku – plexiskla mezi pokladnami. Orouškovaná prodavačka nás markuje a při násobně nejvyšší útratě postupně mizíme na nedalekou benzínu dočepovat palivo. I tam jsme megaopatrní, bereme nový gumový rukavice a po natankování je vyhazujeme a dezinfikujeme všechno čeho jsme se dotkli.

Bylo parádní, že ač úroveň našich angličtin byla různá, někdo dokonce anglicky neuměl skoro vůbec (byť byl nejukecanější – zdravíme Simona :-D), snažili jsme se spolu mluvit anglicky pořád. Když se ozval jakýkoliv jiný jazyk, použilo se kouzelné spojení: „English, prosím.“ a to používali všichni. Při sběru zase vedla obdoba a zvolání na aktuálního bucket boye, který nestíhá dostatečně zásobovat – „Kyblík, prosím!“. Myslím, že to byl i ten důvod, že jsme se anglicky mnohem víc rozkecali. Když jsem nakousl naše direkt heslo k používání jazyka anglického, nesmím opomenout jak jsme si každej den všichni přáli dobrou noc. Namísto týhle klasický fráze, se všeobecně ujalo spojení – „Zas ráno.“ Ovšem s výslovností bez pomlky. Nikdo se neomrzelo slyšet to v podání francouzských kamarádů 🙂

Shodou okolností na prvního máje jsme konečně po pěti týdnech čekání obdrželi telefonát (pojišťovna volala dokonce sama od sebe), že můžeme vyměnit přední sklo. Prasklina se naštěstí (a překvapivě) nerozlézala, ale i tak jsme měli radost, že to budeme mít vyřešené. Hned souhlasíme s prvním termínem. Bohužel to znamená dřívější uvolnění se z práce a tím pádem méně dolarů do kapsy, ale vyřešit to chceme co nejdřív. Po příjezdu ke smluvené pobočce se mi ještě podařilo zaskvět se anglicky, kdy jsem klukovi co tam pracoval, nedokázal ani napotřetí porozumět „Novus Auto Glass“, když se jen formálně ujišťoval, že jsme u nich správně. Výměna naštěstí proběhla o poznání hladšeji a už si to lebedíme zpátky na vinici s tak čistým sklem, jako jsme ještě neviděli. Radost nám dělá, že už teď se nám vyplácí zaplacené pojištění auta. Dost nám pobavilo jak probíhá vrácení vozu – všechny klíče se prostě pověsí na háček před provozovnou na chodník a člověk si jen sám vybere. Tady se prostě důvěřuje, protože fakt by nebyl problém vzít si klíče od sousedního auta a odfrčet.

Když jsme o té radosti, tak nemůžu nezmínit, že jsem tady objevil zlatej grál v podobě zlatého kiwi. Ochutnal jsem ho poprvé v životě a okamžitě jsem se na něm stal totálně závislým. Je to vyšlechtěná odrůda právě tady na Zélandu. Je žluté (kdo by to byl čekal), o poznání sladší, mírně větší než klasické zelené, nemá tolik chloupků (dá se dokonce v pohodě jíst i se slupkou) a neleptá jazyk. Přiznávám se, že jsem ho jedl na kila! Poslal jsem jich tam klidně i šest, osm za den 😀

Co se zábavy týče, je to až s podivem, ale nikdy jsme vlastně neměli ani čas nudit se. Vždycky jsme si něco vymysleli. Ať to byla skvělá karetní hra Danish, kterou nás naučil belgičan P.O. (čti Pý-ou), ta hlavně nás a Cedrica s Amélie úplně pohltila. Mastili jsme ji prakticky denodenně. Zabavili jsme se ale i dalšími hrami, koukali spolu na béčkové horory a dělali si z nich legraci, připravovali spolu burčák (který místňáci neznají mimojiné), podnikli jsme závod lodiček na potoku za vinicí nebo jsme měli třeba i kurz pečení – Jenny byla tak skvělá, že nám všem dala školení u sebe v kuchyni a učila nás, jak se peče její legendární scony. Samozřejmě ale padnul i nejeden večer kdy se pilo a veselilo. Tam jsme poznali, že Jenny se nezdá a je to pěkná pártyžena, ale především Simon to dokázal rozjet dost bez okolků 🙂

Z původních 3 týdnů kdy měl sběr vína probíhat, se nám to, snad i díky dřívějšímu startu, protáhlo až na týdnů pět. Skoro mi i přišlo, že to Chrisovi nevadilo a jakoby by nás v lockdownu chtěl udržovat „busy“. To bylo fajn. Na závěr, poslední den sběru, jsme si udělali u shedu menší oslavičku a zakončili tak sezónu stylově – barbeque hostinou. Nakoupili se piva, připravilo jídlo a užili jsme si společný večer. Velký úspěch měla už klasicky česneková pomazánka, kterou vždycky všude všichni milovali. Přitom taková blbost :-))

Najednou bez práce jsme řešili co dál. S postupem měsíců a koncem práce se taky nezadržitelně blížila další „nepříjemnost“ a to zima. Celkem se to pořád dalo zvládat i ve vanu (ikdyž už jsme několikrát byli poctěni pohledem na okolní zasněžené kopce), ale víc a víc jsme v tomhle období pociťovali (přelom dubna a května), že začíná přituhovat. V odpoledních už se stalo standardem nošení péřových bund, merino ponožek do žabek a ohřívání si termoforů na spaní do auta. Občas jsme si ho chodili doplňovat dokonce i během noci.

Úkol zněl jasně, hlavně mít práci a zimu, kdy se toho stejně moc dělat nedá, přežít vyděláváním. Ten cíl jsme si zjevně dali všichni stejnej. Sehnat si na Zélandu práci nebývá velký problém, hlavně teda v zemědělství. Jedinou chybou lávky v našem případě je, že se blíží zima a jsme v místě, kde je v tomhle období dost mrtvo. Čím víc na sever, tím líp. Při karanténě ale nemůžeme ani přejíždět a hledat tak pořádně, člověk musí mít práci dopředu a od zaměstnavatele potvrzení že je tzv. „essential worker“. Jak jsme researchem zjistili, pokud chceme zůstat v Central Otagu a vlastně na jižním ostrově celkově, bude se všechno víceméně točit jen kolem pruningu (prostřihávání vína). O nic moc jinýho jsme nezavadili. Kromě farem teda. Ale to si necháváme jako úplně totálně nejposlednější možnost. Vzhledem k práci jsme momentálně na tom horším z ostrovů.

Jak jsme na backpackerboard viděli jakoukoliv pozici, hned jsme všichni zbystřili a žhavili dráty, moc jich totiž nebylo. A když, šlo opravdu o ono víno a navíc, hledali opravdu prunery jenom zkušené. Tu zkušenost z nás neměl nikdo. Zkusili jsme se tak, v době karanténové, s výhodou nabízet jako kolektiv 10 lidí. To by na někoho ze zaměstnavatelů snad mohlo zapůsobit. Trošku jo, ale pořád jejich touha po už zkušených přetrvávala. Když jsme se s tím setkali už poněkolikaté, Norbík navrhnul, ať jim prostě řekneme, že to umíme, oni nám dají práci a pak nás to Chris s Nathanem naučí. Chopil se tak dalšího telefonátu a prezentoval nás jako, že už to umíme. Nu, jenže nepočítal s tím, že ho kontraktoři začnou zkoušel po telefonu z názvosloví :-D. Takže zase nic. To už nás chytala trošku nervozitka.

Do smutku ale přišla i dobrá zpráva a to, že Pepe za pomoci Josie, nám všem sehnali ještě výpomoc na dva týdny na jiné vinici. To byla paráda a po víkendu tam hned nastupujeme.

Nicméně lov dlouhodobější práce musel pokračovat. Opustil jsem tak strategii kolektivního přístupu a vydal se shánět budoucího chlebodárce na vlastní pěst. Taktika byla nekompromisní, berem všechno a píšu všude a všem. Nakonec se číslo, kolik mailů jsem oslovil, zastavilo na více než stech. Jo, fakt jsem zaspamoval víc než 100 schránek. A? Nic! Wohouuuuuu! Všude buď měli už plno, nebo si pruning obstarávali sami.

Až nakonec, jeden z posledních email se ujal. Doslova jsem překecal na inzerátu jednu paní, která sice hledala na víno taky jenom pracovníky se zkušeností, ale přesvedčil jsem jí, že se to hrozně rychle naučíme a budeme skvělí. Tahle práce sice je teda až v Blenheimu (úplně na druhé straně ostrova kde momentálně jsme), ale vybírat si zjevně nemůžeme. Hned tak s nabídkou práce souhlasím. Hlásit se máme za 3 týdny. Trošku nás vidina práce uklidnila, přecijen vydělávat přes zimu je to hlavní, ale není nám upřímně úplně po chuti Blenheim, a ani to, že podmínkou práce je zůstat ubytováni v hostelu, se kterým mají dohodu. Výhody to má jen pro ně, pro nás to znamená hlavně to, že budeme mít nejspíš sdílený pokoj a platit nesmyslný nájem. Nu co, máme domluvené aspoň něco a zkusíme se ještě po něčem poohlížet.

Následně jsme se hlásili v novém působišti – zmiňovaném Gibbstonu, na dvoutýdenní výpomoc se sklizní vína. Gibbston je mini městečko, no městečko, spíš obydlená zatáčka v půli cesty na Queenstown. Bylo to na dojíždění lehce dál a tak jsme se vždycky snažili nějak poskládali do co nejméně aut ať zbytečně neutrácíme za benzín. Na vinici nás přivítal Brett a jeho tým, který kromě většiny kluků z Vanuatu tvořilo ještě pár místňáků, kteří kvůli Covidu přišli o práci. Hned jsme dostali školení z hlediska dodržování opatření v rámci karantény. Před i po každé přestávce jsme si museli mít ruce v předpřipravených lavorech a s mýdly. Co už na tom, že jsme si myli ruce všichni ve stejné vodě. Zároveň jsme taky museli dodržovat rozestupy. Zjevně se to tu řešilo ještě víc než u nás. Ale jak jsme se později dozvěděli, celkem i oprávněně. Prý se totiž na nedaleké vinici stalo, že měli případ Covidu u backpackera a celou jí kvůli tomu zavřeli. Navíc i Brett už narozdíl od nás, jakožto větší vinice, byli i kontrolováni.

Práce jinak byla to samé co u Hillů, jediný rozdíl co jsme pociťovali bylo, že tady mají mnohem méně vysokou révu a hrozny byly často jen pár desítek centimetrů nad zemí. Ohýbat se k tomu a zároveň postupovat v řadě nebyl žádný med. Hned jsme si víc vážili toho, co jsme měli v Locharburnu. To byl pickovací sen. Co jsme ale přívitali asi všichni s povděkem bylo, že kluci z ostrovů si dělali bucket boye pouze mezi sebou, díky Bohu.

Nesmíme opomenout pár vtipných zážitků, které se tu udály. Kluci z Vanuatu byli zase hrozně v pohodě, pořád se smějící, jeden dokonce na Teri nastražil mrtvýho zajíce na drát a když se pochopitelně lekla, měl z toho hroznou srandu. Taky se stalo, že si tak sbíráme a najednou rána. Vinicí se současně začalo linout sborové: „Hu hu hu hu hu huuu hu.“ Nejdřív jsem nechápal, ale po konci šichty bylo jasno. Někdo vanuackým klukům na protějším kopci picnul kozu a oni z toho měli radost. Po práci se ji tam vydali hledat. Ač to bylo několik set metrů vzdušnou čarou, i tak našli. Inu, holt jiný kraj, jiný mrav. Stejně tak nejde opomenout cesty se Simonem, který jako člověk blízký k přírodě sledoval víc stromy okolo než provoz a když zahlédl nějaký strom s ovocem, byl schopen zastavit kdekoli aby to posbíral. Že si při řízení začal oběma rukama loupat banán a řídit kolenama, nás postupem času už i nechávalo klidný.

Uprostřed všehoobepínajících gibbstonských vinic byl strmý, né moc vysoký, malebný kopec, na který jsme se při sběru pořád koukali. Inu nedalo nám to a jednoho krásného dne, ač ve stále probihajícím lockdownu, jsme se před odjedem zpět k Hillům na něj rozhodli vyjít. Přecijen to bylo fakt hned vedle kde parkujeme. To se jako porušení pravidel nepočítá. Sice jen pár minutová procházka, kdy jsme šli nahoru jako Společenstvo Prstenu :-D, ale bylo moc fajn zažít zase něco jinýho než jen vinice – shed – vinice.

Od Bretta bylo navíc hezký, že ač jsme tady byli jen na chvilkovou výpomoc, v poslední den sběru nám připravil BBQ. Ogriloval párky, k Terezky radosti i vegetariánské, a měli jsme tak možnost zakončit sezónu i tady.

Takže konec sezóny a shánění práce probíhalo nanovo. Musíme opět vyzdvihnout Jenny, která když jsme se ocitli bez práce a příjmu, nám místo zaplacení týdenního nájmu nabídla, že jí místo toho můžeme jen na pár hodin pomoct okolo domu. Nakonec jsme jen chvilku vytrhávali velké budry ze země a vozili je kolečku na jednu velkou hromadu.

Práci jsme se nadále nějakou snažili najít tady v lokalitě. Najednou nás napadla myšlenka, u které nás překvapilo, že nepřišla dřív.

„Co Matt ty brďo?“

Zahodili jsme strach z něj 😀 a zkusili se zeptat, jestli by náhodou nepotřeboval nějakou pomoc na třešně. A hle, Matt odepsal, že jo, že někoho bude hledat a měl by 2 místa! Neneeeeee! Srdce nám poskočilo radostí a okamžitě jsem mu odepsal, ať s námi počítá! Ve zprávě bylo, že začátek počítá někdy v průběhu května. To v tu dobu bylo skoro až za měsíc. I tak jsem mu stejně okamžitě napsal, ať s náma tutově počítá. No… A od tý doby jsme o něm neslyšeli, byť mu i několikrát psali. Matt tak trošku odepisuje jak se mu chce. Měli jsme hroznou radost, že bychom tam mohli zůstat celou zimu, ale zjevně to je dost nejistý.

Ještě víc nám to jednoho dne zamotala Diana s Deanem, kteří nás z ničeho nic pozvali k nim do Lazydoga. Tam nám sdělili, že pokud chceme, můžou nám na 4 týdny dát práci. Wow. Ještě nedávno jsme neměli nic a teď takových potencionálních možností! To moc nepotěšilo některé z kolektivu na vinici, jelikož práci z nich zatím nesehnal nikdo, jen my. A to rovnou 3 nabídky.

Řešili jsme tak s Terezkou co dál. Máme už domluvenej a zařízenej Blenheim na celou zimu kde s námi počítají nebo vezmeme na krátkou dobu práci u Diany? S vidinou, že pak snad půjdeme do Sarity. Jenže tam s náma Matt momentálně nekomunikuje, tak na to těžko spolíhat.

Kdo nás zná ví, že pro nás hrozná situace. Nemáme moc rádi rozhodování a moc to neumíme. Plácali jsme se tak pár dní zleva doprava a zase zpátky, ale nakonec se rozhodujeme pro variantu B. Zůstat v Cromwellu a důvěřovat Mattovi, že s náma i tak počítá. Další den to tak jdeme Dianě konečně říct, že půjdeme k nim. Než se ale stihneme anglicky vymáčknout, Diana nám rovnou sděluje, že se všechno změnilo a že už to nepůjde. Jak jinak 😀

Plán už ale neměníme a rozhodujeme se, že risknem Saritu. Zrušili jsme tak s omluvou vinici v Blenheimu, omluvili se i hostelu, kde nám naštěstí vrátili poslanou zálohu za ubytování a píšeme Mattovi znovu. Tentokrát díky Bohu už odepisuje, že čekáme až se skočí na Level 2, který už neznamená větší omezení a pak můžeme začít pracovat.

„Uuuuf, počítá s náma, drží slovo jak chlap!“ Máme opravdu radost. Vracíme se na místo, kde jsme naši zélandskou kariéru odstartovali!

Na závěr bezpodmínečně musíme poděkovat celé rodině Hillů. Chris, Jenny, Nathan i Josie byli naprosto skvělí a měli by mít svatozář. Takhle vstřícné a hodné zaměstnavatele kéž bychom měli pořád. Absolutně si nedovedu představit, že bychom lockdown mohli strávit na lepším místě a už vůbec ne s lepšími lidmi. O to smutnější bylo naše závěrečné loučení s naší celkovou karanténní rodinou, ale je to Zéland, určitě se tu ještě někde potkáme 🙂