Během března začíná sklizeň hroznového vína, což je jedna z prací, kterou jsme si říkali, že bychom rádi vyzkoušeli. Jali jsme se tak rozhodit sítě a snažili se sehnat nějaké pěkné místo kde bychom měli tu čest okusit naší v pořadí druhou práci.
Na Zélandu jsou dvě oblasti oblíbené pro pěstování vína a to Blenheim, Malborough a právě okolí Cromwellu a vzhledem k tomu, že nám toho na jižním ostrově zbývalo ještě hodně procestovat, nechtělo se nám jet rovnu na sever do Blenheimu, a tak jsme se rozhodli hledat opět v okolí Cromwellu. Naše požadavky nebyly příliš vysoké, vlastně žádné. Víc než minimálku jsme neočekávali a jedinou podmínkou bylo ubytování na sadu/vinici, abychom nemuseli zbytečně dojíždět.
Zůstali jsme tedy v našem oblíbeném free campu – Lowburn Harbour a strávili jsme celý večer a dopoledne dalšího dne hledáním kontaktů na vinice, abychom je mohli obvolat či objet a zjistit, zda by nestáli o pomoc při sběru. Celkem jsme obvolali asi 20 vinic a výsledek byl bohužel všude stejný – na sběr je příliš brzo, sklizeň bude posunuta pravděpodobně na konec dubna. Protože nikdo pořádně nevěděl, kdy víno dozraje a začne se sbírat, nemohli nám zaručit místo dopředu. Nejspíš jsou zvyklí shánět si pracovníky na poslední chvíli.
Zkusili jsme ještě, jak bylo na internetu doporučováno, objet vinice osobně. Když jsme ale už potřetí přijeli přímo doprostřed ochutnávky vína s nóbl hosty a zase a zase viděli obličeje přítomných, říkajících, co otravujeme, jednoduše jsme to vzdali.
Rozhodli jsme se tedy shánět práci jinou a to třeba sběr meruněk, hrušek či jablek. Bohužel neúspěšně, sezóna těchto plodů začala už dřív a tak měli pracovníků dostatek. Dostali jsme se do takové zoufalosti, že jsme začali shánět naprosto cokoli. Zvláštní, že jsme se zrovna trefili do mezery, kdy nezačínal sběr žádného ovoce a nové pracovníky nikde nenabírali. Asi jsme naivně spoléhali na to, jak všude bylo psáno, že na Zélandu je najít práci jednoduché.
Mára se tedy rozhodl napsat, na jeho už z Čech předuložený kontakt pro případ nouze – architektovi ve Wanace a poptat se na nějakou práci. No a hle, domluvili se na druhý den, že se podívá na Márovy zkušenosti a že by se na nečem mohli domluvit. Já bych si našla nějakou práci v restauraci či kavárně, což by ve Wanace, jakožto místě turisty zavaleném, neměl být problém.
Nedalo nám to však a pořád jsme sledovali inzeráty, zda bychom nenašli nějakou jinou práci, kde bychom pracovali spolu a nemuseli tak řešit ubytování a dojíždění. Náhodou jsme narazili na možnost sběru jablek, ale ne v okolí Cromwellu, avšak o 300 km dál na severovýchod a to v Timaru. Zkusili jsme tam zavolat a? Hledání se vyplatilo, byli jsme přijati. Museli jsme ale přijet už druhý den a to co nejdříve. Čekal nás tedy večer rozhodování. Zkusit nejistou práci ve Wanace, která by mohla být za lepší peníze, ale zase pro Máru něco, co do té doby dělal v Čechách a nebo jít opět pracovat na sad za minimálku, avšak společně? Hádejte, jak jsme se rozhodli.
Druhý den dopoledne Mára zrušil schůzku s architektem a vyrazili jsme směr Timaru. Nevěděli jsme, zda to bude dobré rozhodnutí, ale prostě jsme se tak rozhodli. Sice prý práce na jablkách je jedna z nejtěžších backpackerských prací, ale proč si to nevyzkoušet na vlastní kůži.
Dorazili jsme do Timaru a pokračovali jsme ještě asi 15 km na sever na sad Waipopo, který byl naprosto uprostřed ničeho. Projížděli jsme po cestách mezi loukami, pastvinami, až jsme dojeli k jediné budově široko daleko. Uvítal nás milý chlápek Mike a rovnou jsme začali s úvodním pohovorem. Podepisování smlouvy tu však netrvalo tak krátce jako na třešních.
Na stole měl pěknou kupu papíru a postupně nám asi hodinu vysvětloval bod za bodem smlouvy, což bylo dost nudné, ale co si budeme nalhávat, zodpovědné. Nakonec nás vzal do skladu s obrovským chlaďákem a ukázal nám jablka, která budeme sbírat – dokonce i s ochutnávkou. Stručně nám vysvětlil princip sběru a kam pak nasbíraná jablka putují. Pěstují speciální druh jablek Honeycrisp, který je vyvážen do USA, kde se jeden kus prodává až za 2 dolary. Musím říct, že nebyla chuťově špatná, ale za dva dolary zas tak světově nevypadala a ani nechutnala.
Nakonec jsme se zeptali na ubytování, o kterém nám už přes telefon řekl, že je možné přímo na sadu. Jak jsme ale zjistili, ten sad, na kterém jsme se nacházeli, nebyl jediný. Většina jablek se měla sbírat na dalších dvou sadech v okolí asi 15 km. Takže jsme se dojíždění stejně nevyhnuli. Ubytování vypadalo slušně. Spaní ve vanu, dostatek záchodů i sprch, několik praček a dvě kuchyně. Čistotou to zrovna nezářilo, ale přeci jen jsme se za dobu žití ve vanu poměrně uskromnili. Co nás však zarazilo byla cena. Za mnohem lepší a čistší zázemí na třešňovém sadu jsme platili 42 dolarů za týden a pokud jsme nějaký den nepracovali, tak jsme platit nemuseli vůbec. Asi jsme tak nějak očekávali, že podobná cena bude všude, o to víc nás překvapilo, když se Mike zmínil o 120 dolarech na osobu za týden. O 80 dolarů víc za člověka nám přeci jen za stejné, spíš i horší podmínky přišlo docela dost. Když se však Mára uštěpačnou poznámkou zmínil, kolik jsme platili na třešních, Mike dal jasně najevo, že k nám byli ještě dost shovívaví. No nic, řekli jsme si, že jsme rádi, že máme práci a nechali to být.
Poté přišel čas poznat naše spolupracovníky. Celkem nás tam mělo být 7 backpackerů, dva kluci, holčina a pár – všichni z Francie. Nejdřív jsme si říkali, že si Francouze nejspíš vybírají záměrně, ale prý je to jen shoda náhod, respektive tři čtvrtě backpackerů, které na Zélandu potkáte jsou buď Francouzi nebo Němci (mají totiž neomezený limit víz).
U backpackerů to však nekončilo, jak jsme po chvíli zjistili, hlavní část našeho jablečného týmu tvořilo asi 20 neustále veselých kluků z Vanuatu. Tato mezinárodní pracovní „výpomoc“ je na Novém Zélandu vcelku běžná. Vzhledem k nedostatku práce na pacifických ostrovech si většina chlapů jezdí vydělávat na sady na Nový Zéland a to většinou na celý půlrok. Pracují za minimálku nebo na kontrakt, kdy si vydělají tolik, kolik posbírají, což jsou pro ně, asi tak jako pro nás, dost fajn peníze na žití. Zbylý půlrok tráví hezky v teple zpátky doma, bez toho aniž by museli pracovat. Nebudu lhát, že ve mně na první pohled 20 urostlých černošských chlápků nevzbudilo při příjezdu strach, ale brzy ve mně vlnu předsudků odbourala jejich přívětivost a přátelskost.
První den jsme měli volno a to proto, abychom se seznámili asi s dvaceti stránkami ukrutně nudné, nesrozumitelné smlouvy a podepsali všechny potřebné papíry. Samozřejmě se nám do toho vůbec nechtělo a tak jsme formou rychločtení našli v textu část, která nás zajímala nejvíce a to jak dlouho dopředu musíme dát vědět, kdybychom náhodou chtěli odejít. Většinou to bývá jeden den, žádná dlouhá výpovědní lhůta, což je super, když se člověku práce nepozdává.
Ráno jsme zjistili, že francouzské holčině, která přijela chvíli po nás se nejspíš nepozdával pokoj, který pro ní připravili a tak beze slov po podepsání smlouvy prostě zmizela. To se Mikeovi příliš nelíbilo, avšak myslím si, že i na takový přístup musí být od backpackerů zvyklí.
V osm hodin jsme se tedy všichni sešli a vyrazili na další sad, asi 15 km daleko, naštěstí to byly silnice bez provozu a tak cesta trvala jen kolem 10 minut. Už dopředu jsme od Vanuatu hochů zaslechli, že bychom měli pracovat s českým supervizorem. Neříkali to zrovna nadšeně, ale nám to udělalo radost, protože jsme si naivně mysleli, že mít Čecha jako supervizora by mohla být výhoda. Dost záhy jsme zjistili, že to byla opravdu naivní představa.
Hned po příjezdu jsme dostali malé školení o tom, jaká jablka budeme sbírat co se týče barvy a velikosti. Druh jablek Honeycrisp je charakteristický tím, že je hodně křehký. Stačí silnější sevření v ruce a za několik hodin se na povrchu vytvoří tmavá promáčklina. Musí se proto sbírat velice opatrně. Všichni jsme dostali velké oválné tašky, které jsme si za kšíry nasadili na hruď a k tomu malinké štípačky na odstřihávání stopek. Každé jablko jsme otáčivým způsobem nahoru opatrně utrhli ze stromu a pomalu vložili do báglu. Když jsme tašku naplnili (cca 20 kg), velmi opatrným způsobem jsme ho vysypali do binu, který pro nás traktoristé připravovali do každé řady.
Sbírali jsme do dvou různých binu podle toho, zda jablka šly na export nebo na džus. S jablky na export se muselo zacházet extra opatrně a sbírala se do binů, kam se vešlo až 300 kg. Zatímco u jablek na džus bylo absolutně jedno, co seberete – od jablek deformovaných, spálených od sluníčka po naprosto odporně nahnilá. Ta se sbírala do 400 kilových binů.
Každý jsme dostal žebřík a náš první úkol byl sbírat jablka na džus, ale vybírat je stejně jako na export, aby nás zaučili a zjistili, jak nám to půjde. Kromě velikosti jsme museli sledovat, zda je jablko z 80% červené a zda na něm není žádná černá tečka, deformace, velké množství strupů nebo není spálené od sluníčka. To bylo v podstatě nemožné poznat, protože slupka byla jen jemně nazlátlá.
Našemu supervizorovi Jiřímu neboli Georgovi, jak si říkal, neunikla ani malinká chybička. Po tom, co nás na začátku upozornil, ať si nemyslíme, že když jsme Češi, že budeme mít nějakou protekci a že budeme celou dobu mluvit anglicky, protože jemu už po roce a půl na Zélandu česká slovíčka vypadávají, tak si vyloženě liboval v tom kontrolovat každé jablko a každých pět minut přijít s tím, co děláme špatně. Po čase jsme zjistili. že on sám jablka nikdy nesbíral, ale za to mu vysloveně dělalo radost vysvětlovat chlápkům, kteří už na Zéland jezdí sbírat jablka 15 let, co dělají špatně. Toho jsme byli i několikrát svědky.
Po čase zjistil, že za námi může chodit a v češtině nadávat na všechny ostatní, jak se k němu hnusně chovají. Těžko se dá popsat jeho styl komunikace, ale po chvíli nám opravdu začal lézt na nervy. Jak jsme ale zjistili, nebyli jsme jediní a nejspíš si na něj stěžovali i jeho kolegové a tak jednoho dne prostě zmizel. A najednou? Všichni pracovali bez problému, rychle, v pohodě, prostě tak jak měli.
Práce ubíhala vcelku rychle a překvapivě se nám nezdála ani moc náročná, jak jsme očekávali. Žádná bolavá záda, pohmožděné svaly. Oproti třešním lahoda. Po práci jsme se ale vždycky těšili do teplé sprchy – no a samozřejmě, jakmile se sprchovalo více lidí najednou, tekla pouze studená voda. Když jsme šli poprvé vyprat prádlo do prachem zakrytých praček, vyndali jsme ho ještě špinavější, než bylo (samozřejmě, že byla možnost prát jen ve studené vodě) no a vaření také nebylo ideální.
Ač kuchyně byly dvě, většina Vanuatánců trávilo čas v kuchyni vařením rýže a zelí a tak dvě jediné funkční plotýnky byly neustále obsazené. To se nám za 120 dolarů na týden zdálo už moc! Rozhodli jsme se tak porozhlédnout po jiném ubytování. Když musíme do práce stejně dojíždět, takové ubytování poztrácelo smysl.
Našli jsme malý camp v nedaleké vesničce zvané trefně Pleasant Point, s malou funkční kuchyňkou a krásně teplou sprchou. Hned vedle rugbyového hřiště a tak jsme občas mohli pozorovat amatérské zápasy. No a to hned o polovinu levnější, úplně bez lidí, se zbrusu novou kuchyní a navíc jen 3 minuty cesty k nejbližšímu sadu. Škoda, že jsme ho nenašli dřív!
Jeden den nás čekal sběr na džus a to na kontrakt, což znamená, že musíte nasbírat za celý den (8 h) minimálně pět 400 kg binů, přičemž za každý další dostanete 70 dolarů navíc. Po zkušenosti na třešních jsme neočekávali, že to bude možné splnit no a minimálku jsme měli jistou, ale řekli jsme si, proč to nezkusit. Napnuli jsme všechny síly a snažili se sbírat tak rychle, jak jsme jen mohli. Po tom, co Vanuatec vedle nás postupoval stejně rychle v řadě jako my dva dohromady, trochu jsme znejistěli. Když nám na konci řekl, že naspíral 6 binů, zatímco my jsme nasbírali 5 dohromady, naprosto jsme to vzdali. Možná se zdá, že jsme byli ultra pomalí, ale ostatní backpackeři na tom byli stejně. Vanuatánci jsou prostě neskuteční. Je známo, že umí být neskutečně rychlí a hlavně neustále v dobré náladě. Po chvíli vás nepřekvapí, když si vedle vás začnou zpívat, tancovat nebo vydávat podivné skřeky, na které všichni ostatní reagují pískáním a hulákáním.
Po tom, co jsem se ráno probudila s bolestí zad a skřípnutým nervem mezi žebry a nemohla se bez bolesti ohnout, jsem razantně řekla, že s minimálkou se naprosto spokojím.
V tu dobu se už i na Zéland začala doléhat neblahá koronavirová situace v Evropě. Všichni poslouchali aktuální novinky ze svých zemí a dohadovali se, jak se Zéland v této situaci zachová. Hranice již byly zavřené pro Čínu a tak zmizela značná část turistů, avšak zatímco celá Evropa se začala zavírat, zélandský život plynul v poklidu dál. Postupně začaly přibývat jednotky případů, až od 20. března začaly případy přibývat po desítkách. To už vláda zpozorněla a vydala 4 pilířový plán, kde bylo srozumitelně napsáno, k jakým omezením v daném levelu dojde. Rovnou jsme tedy skočili na level 2, přičemž bylo oznámeno že další den se přestupuje na level 3 a pak budou mít lidé 48 hodin na to, aby se přesunuli na místo, kde další minimálně čtyři týdny stráví karanténu.
To nás trochu znepokojilo, protože jsme věděli, že nás čeká už jen jeden týden práce, kemp se bude zavírat a rozhodně jsme nechtěli zůstat někde na 4 týdny viset. Věděli jsme, že se budou postupně zavírat i ostatní kempy, veřejné záchody, sprchy a nebude se smět cestovat. Od té doby nastal rychlý sled událostí. Rozhodli jsme se proto okamžitě zavolat na vinici, kterou jsme si předdomluvili, zda s námi stále počítají, protože za pár dní už bude nejspíš problém se přesunout. A taky kdyby s námi nedej Bůh už nepočítali, tak nemáme kam jít a musíme to začít dost urychleně řešit. Naštěstí jsme se rychle dozvěděli, že ano a můžeme přijet. Ufff. Domluvili jsme se, že bychom dorazili před půlnocí od které měl začít level 4 – karanténa.
Neváhali jsme a ještě ten den jsme šéfovi napsali, že bychom zítra potřebovali jít naposled a proč. S pochopením nám bez problému vyhověl a tak jsme si užili poslední den v práci a rozloučili se vanuatánskými kolegy. Bylo hezký vidět, že nás tam měli asi celkem rádi. Nejvíc nás potěšilo, když nám při loučení starší orchardovej matador Graemme, kterej na sadu pracuje celej život řekl, že se vždycky snaží backpackerů zbavit při první příležitosti, ale že s náma, s náma že bohužel musí přiznat, že to bylo fajn 🙂
