Po třetí a konečně finální rozlučkové párty naší cherry pickingové party jsme se v Champagne Gully kempu nezdržovali dlouho, protože to vypadalo, že jinak loučení nikdy neskočí. Spolu s Ivčou jsme se rozhodli v brzkém poledni společně vyrazit na jeden z údajně nejhezčích hiků u Wanaky – na Isthmus Peak. Většina z našich třešňových kamarádů na něj šla už během dne volna při sběru, ale my, nenasytní výdělku peněz navíc, jsme radši přijali nabídku dobrovolné práce (což se nám, jak už jste nejspíš četli, příliš nevyplatilo).
Ráno bylo slunné, nebe bez mráčku, ideální počasí na výlet. Zaparkovali jsme ma parkovišti přímo na začátku treku a vyrazili nahoru na vrchol. Cesta pár hodin zabrala, byla dost strmá, ale i když jsme vyšli celkem pozdě, stihli jsme se v pohodě vrátit ještě před setměním. Co nás ale zradilo bylo novozélandské počasí, které se v mžiku z překrásného sluníčka a azurového nebe, když jsme vycházeli, změnilo na mlhu a ledový vítr a to samozřejmě zrovna, když jsme dorazili na vrchol. Šortky a krátké rukávy nebyly úplně větru a zimovzdorné oblečení a tak jsme co nejrychleji udělali pár fotek alespoň toho, co bylo v mlze vidět a vyrazili opět dolů. Budeme sem muset vyrazit ještě jednou, marná sláva.
Po treku jsme přespali nedaleko parkoviště u plážičky u jezera Lake Hawea a ráno jsme se po cestě do Wanaky zastavili na levandulové farmě – ideální místo na pár hezkých fotek. To jsme však nevěděli, že hlavními návštěvníky budou opět, námi tolik opěvovaní, čínští turisté. A že jich tam bylo. Na fotky se čekaly kilometrové fronty, což po chvíli začalo dráždit moji trpělivost. Čínští turisté jsou totiž specifičtí v tom, že se musí fotit všude a se vším a navíc jsou u toho extrémně hlasití a bezohlední. Po chvíli to musí lézt na nervy snad každému. Po pár fialových fotkách jsme tedy konečně vyrazili za ostatnimi Čechy do wanackého velkoměsta. Tam jsme si k obědu dali echt dobré burrito ze street stallu, došli se podívat k proslulému wanackému stromu ve vodě a vyrazili do free campu Bendigo, odkud jsme druhý den vyrazili směr Dunedin.
Ještě jsme se po třešních nedokázali rozloučit s naší českou skupinou a tak jsme se rozhodli společně strávit nějaký čas v Dunedinu, kde jsme chtěli jednak zkusit nějaké to surfování, čímž je právě Dunedin proslulý. Ale hlavně zároveň oslavit dvojité narozeniny – 31. ledna slavil Zaid a pět dní na to i Mára, oba třicetiny. No a to by bylo, aby se to neoslavilo. Komu se poštěstí slavit třicetiny na Zélandu? No a další důvod cesty do Dunedinu byl HelpX, který jsme si předem domluvili společně s našimi olomouckými kamarády, Jiřím a Verčou, abychom spolu strávili ještě nějaký čas navíc. Pro ty, co neví, HelpX, stejně jako Woofing nebo Workaway, je možnost, jak na nějakém místě zůstat v podstatě bez nákladů. Jste ubytovaní u hostitelské rodiny, která vám poskytuje jídlo a střechu nad hlavou a vy jim na oplátku na pár hodin denně pomůžete s nějakou prací (ať už je to uklízení, starání se o zahradu nebo práce na farmě).
Plán jsme měli zajištěný a tak jsme mohli vyrazit. Cesta do Dunedinu chvíli zabrala, z Cromwellu je to přibližně 220 km. Dorazili jsme do freecampu, kousek před Dunedinem, který byl jednak pro self-contained, tak i pro non self-contained auta, abychom mohli všichni společně zůstat na jednom místě. Někteří z nás totiž self-contained certifikaci auta neměli. I tak jsme bohužel nepřijeli včas a už nezbývala místa pro všechny. Nakonec se nám to ale povedlo vymyslet tak, že jsme ty, co spali v autech sami smrskli k sobě a tím jsme jedno místo ušetřili a mohli tak na místě zůstat všichni. Camp byl v podstatě hned vedle nádherné pláže a tak jsme vzali pivka a židle a šli si užít nádherného západu slunce přímo k oceánu
Na druhý den byla naplánovaná oslava. Všichni společně jsme posnídali a vyrazili na krátkou obhlídku Dunedinu + nakoupit nějaké zásoby. Dunedin není příliš velké město, i když na Zélandu je jedno z těch větších (asi jako Budějce). Jako nikde na Zélandu, žádné velké historické skvosty zde nenajdete. Vzhledem k tomu, že my s Márou jsme už měli Dunedin projitý, zašli jsme jen do budovy místního vlakového nádraží a pak si udělali procházku po centru, přeci jen tam nějaké ty památky z 19., 20. století jsou. Zbytek času jsme strávili na Oktagonu (centrální prostor tu) válením se v trávě a užíváním si sluníčka. Nakonec jsme dojeli nakoupit do Pak’nSavu, nejlevnějším supermarketu na Zélandu, a vyrazili připravovat oslavu. Kromě jídla a pití nechyběly ani nevkusné „instagram pipka“ párty serepetičky jako čapky, balónky, pískačky a zlaté nafukovací číslice. Vše se náramně vydařilo připravit, až na proklaté číslice, které jaksi nešlo nafouknout. Výrobci nejspíš nepočítali s tím, že nebudeme mít při ruce brčko nebo něco, čím by nafouknout šly. Alternativní řešení jsme jako správní Češí pochopitelně našli – obr číslice se na oslavence nalepili izolačkou nenafouknuté :-D.
Po přípravách a jednotlivých přáních jsme konečně mohli posedět a užít si jedinečnou plážovou párty. Muzika, pití, dort, půlnoční BBQ hamburgery a spousta super lidí!
Další den už nás čekala předem objednaná lekce surfingu v Dunedinu. Nikdo z nás nebyl znalý surfer, i když několik z nás už prkno v ruce drželo. Řekli jsme si, že nám lekce neuškodí a tak jsme si kromě vybavení zaplatili i instruktora. Po cestě jsme udělali ještě mezizastávku na krásné Tunnel Beach. Na té už jsme s Márou sice také byli, ale tak se nám líbila, že jsme ji chtěli vidět znovu.
Konečně jsme dorazili na St Clair Beach, kde nás čekala lekce surfingu – ukrutná zima a vítr, ale voda byla posetá surfaři, takže nejspíš ideální podmínky. Chvíli jsme pozorovali od prvního pohledu zkušenější surfaře ve vodě – nezdálo se to příliš složitý – přijde vlna, vylezeš na prkno a jedeš. Máru nejvíc zaujalo, že na pláži byl zvonek pro případ, kdyby někdo viděl žraloka. To bylo pro něj. Každopádně v domluvenou hodinu jsme se sešli u karavanu se surfařským příslušenstvím, kde nám rozdali neopreny a přiřadili začátečnické obří surfy. Těžce jsme se nasoukali do opínavých neoprenů a vyrazili do ledové vody.
Teda…. naše výuka začala na suchu, kde nám mladý instruktor vysvětloval, jak máme na prkně ležet, pádlovat a pak se vyhoupnout nahoru, což bylo na souši celkem snadné. Pak vysvětloval cosi o pásu, ve kterém se máme ve vodě držet, aby nás proud nestáhl daleko od břehu, což jsme ne úplně pochopili. Po chvíli skákání na písku jsme konečně vyrazili do vody. Příjemné zjištění bylo, že v neoprenu ve vodě opravdu zima nebyla. Prkno připoutané k noze a hurá do vody. Pak to ale přišlo – moje první srážka s vlnou, jen pár metrů od břehu. Prkno se vlnou napřímilo, praštilo mě do hlavy a stáhlo mě pod vodu – kotrmelec vzad, přičemž jsem se rozpláclá objevila na místě, kde jsme začali. Po pár dalších pokusech, přeskakování vln a hltání mořské vody, jsem se alespoň dokázala vyvarovat úderům surfu. Nicméně připoutání k surfu mi nepřišlo příliš šťastné. Jakmile totiž člověk prkno upustil, okamžitě ho táhlo za nohu na břeh. Po chvíli jsem došla za instruktorem, který stál po kolena ve vodě jak tvrdý Y a bezeslova nás pozoroval. Poprosila jsem ho, aby mi znovu řekl, co mám přesně dělat, kdy se mám pokusit na surf vylézt. On se jen nechápavě zvedl obočí a řekl, že až přijde správná vlna, tam mám vylézt na prkno – easy a dál pokřikoval na ostatní, ať neplavou moc daleko. Hmm, díky, hned je mi to jasnější.
Podle pozorování ostatních jsem však nebyla jediná, kdo úplně nepochopil, co má dělat. Myslím, že z břehu jsme museli vypadat jak banda plácajících se tuleňů v půlmetrové vodě. Neobratně jsem se přes vlny dostala k Márovi, který mi alespoň trochu poradil, jak na to. Nakonec nám po chvíli pozorování přišel pomoct i jeden z kamarádů z třešní – španěl Carlos, který se skupinkou ostatních před chvílí surfoval kousek vedle (opravdu surfoval). Podle jeho reakcí už nebyla úplně ideální doba na surfování pro začátečníky, protože vlny byly příliš vysoké. I tak se nám snažil aspoň trochu pomoct a ukázat nám, jak na to. Ač se mi podařilo na prkno stoupnout jen jednou a to skoro na břehu, na tzv. pěně, celkový zážitek byl dobrý – bavilo nás to. Dokonce jsme kvůli špatnému počasí dostali 10 dolarů slevu no a vzhledem k tomu, že jsme utrousili i jemnou stížnost na instruktorování, majitel surfařské společnosti nám nabídl příští půjčení vybavení zdarma na následující – a to se vyplatí. Inu, líná huba…
Domluvili jsme, po předchozí zkušenosti, radší nové instruktory – Carlose a Baileyho a druhý den dali surfování ještě jednu šanci. I když se Carlos s Baileyem snažili, jak jen šlo, vlny byly obrovský a většina z nás po chvíli vyčerpaně skončila na pláži. Ten den už jsme se rozloučili se zbytkem výpravy v místní indické restauraci. Naše cesty se rozdělily a každý vyrazil jiným směrem za svými dalšími zélandskými dobrodružstvími.
My jsme zůstali v Dunedinu, kde jsme noci přečkávali přímo na St. Clair Beach, na parkovišti a tak jsme si mohli každý večer užívat krásné západy slunce. Dostihlo nás ale něco, čeho jsme se báli ze všeho nejvíc – problém s autem. Po dlouhém deštivém dni jsme dorazili do vanu a matrace i dřevěná konstrukce v části u kufru byly nasáklé vodou – někudy nám teče do auta. Marně jsme hledali, kudy se voda dovnitř dostává a jako jediná možnost se nám jevila spára v hlavní konstrukci auta. Tomu napovídala i rezavá skvrna, která naznačovala, že tudy voda nejspíš prosakovala už dříve. To nebylo dobré znamení. Nebudu lhát, že jsme z toho měli bobky, protože rez v hlavní konstrukci auta je velký problém pro místní technickou a jestli se do panelu nějak dostává voda, mohlo by to rezivět dokonce zevnitř. Hledali jsme, kudy se voda dovnitř může dostávat, ale marně. Za superprudkýho deště si navíc asi dovedete představit jak příjemný je hledat, kde by závada mohla být, natož ji opravovat. Jako jediný dočasný řešení, než zajedeme do servisu, byly igelitové odpadkové pytle, které jsme silnou páskou přilepili na střešní část kufru a zabránili tak aspoň většině vody se dostávat dovnitř. Druhý den jsme zajeli do nejbližší autoopravny, sdělili náš problém, ale ani mechanik po bedlivém zkoumání na nic nepřišel. Přesto si tam auto nechali do druhého dne.
To už nám začínal HelpX. S Verčou a Jiřím jsme vyšlapali dlouhý kopec z jedné uličky vedle St. Clair Beach a pak se přes strmou zahradu dostali až k malému domečku. Tam nás uvítala Sarndra, 70ti letá pani, naše hostitelka na další dva týdny. Sarndra, i přes revma, kterým dlouhodobě trpěla, byla neskutečně milá, aktivní paní. Neustále se usmívala a pozitivně pohlížela na svět. Večer nám vyprávěla, že v padesáti letech začala cestovat po Evropě a protože nemá příliš v lásce letadla, tak primárně cestovala vlaky a autobusy, podle toho, jak to šlo. A aby ušetřila, tak se v jednotlivých zemích ubytovávala právě přes HelpX. No kdo jen tak začne v padesáti cestovat? Bohužel ji potom dostihla nemoc a cestování musela nechat. Změnila způsob života, zaměřila se hlavně na zdravý jídelníček a práci na zahradě. A tak jak sama cestovala přes HelpX, tak teď to vrací zpátky, když ubytovává ostatní a díky svým hostům a jejich příběhům si vynahrazuje cestování. Ač ne vždy jí bylo dobře, vždy z ní číšela úžasná energie.
Druhý den nás už čekala práce. Po snídani – typickém zélandském burákovém másle s marmeládou na chlebu (ano, taky nám to přišlo divný, ale je to fakt dobrý), jsme vyrazili obhlídnout její zahradu. Pod Sarndry baráčkem se táhla dlouhá strmá zahrada, asi tak 300 m z kopce, s neuvěřitelně krásným výhledem přímo na pláž. Na tu samou, kde jsme surfovali. Zahrada byla celá zarostlá, ani schody nebyly vidět – no a to byl náš úkol. Sarndra totiž svoji zahradu milovala a protože se o ní nezvládala starat sama, tak si brala helpXery, kteří ji pomáhali zahradu udržovat. Naše náplň práce po celý týden a půl bylo hlavně ruční sekání trávy (na místech, kde se nedal používat křovinořez, což bylo skoro všude), pletí, stříhání stromů a keřů, stavění schodů apod. Většinou jsme pracovali tři až čtyři hoďky denně, nic náročného. Sarndra nám vždy uvařila oběd i večeři. Většinou to byly polévky, saláty, ale i různé omáčky a podobně. Hodně si zakládala na zelenině, z její zahrady i z místního trhu, na který jsme se s ní jeden den také došli podívat. Jídlo, které pro nás připravovala pro mě bylo naprosto ideální, bezmasé a zdravé, co si víc přát. Mára se v den svých narozenin dočkal i dortu od Verči a Jiřího. Jak skvělí tihle kamarádi jsou! Čas strávený u Sarndry byl nádherně uklidňující, večerní povídání a procházení po městě a St. Clair Beach bylo hezké zpříjemnění po práci na třešních. Spíš než práci nám to připadalo jako prázdniny u babičky 🙂
Za dva dny jsme konečně dostali zpátky naše milované autíčko. Místo, kudy se do auta dostávala voda se nenašlo, ale spáru, kudy voda tekla utěsnili nějakým speciálním silikonem plus přilepili silikon i těsnící gumu, přičemž cena práce desetkrát převyšovala cenu silikonu – typický. Nicméně i po osprchování a polévání auta vodou to vypadalo, že to funguje. Takže parádička. Auto jsme měli zpátky a tak jsme se rozhodli ve volných chvílích trochu vylepšit interiér.
Koneckonců i proto se nám mimojiné na HelpX jet líbilo. Nejdřív byl náš hlavní plán vytvořit nové závěsy. Od aucklandských dealeru jsme totiž v autě měli takové černobílé cáry, z bílé strany počmárané fixem, křivě ustřižené a hlavně, některé z nich nebyly černé, ale tmavě hnědé. Nejvíc nás ale iritovalo, že spodní hrana závěsů od konstrukce auta odstávala třeba o 15 centimetrů a šolíchala nás do obličejů. Moc příjemný! :-D. Řekli jsme si, že seženeme nějakou levnou látku a pokusíme se sehnat šicí stroj a nějak si je ušijeme. Ani jeden z nás bohužel na stroji nikdy nešil, ale přeci to nemůže být až tak složitý. V Savemartu (něco jako obrovský sekáč) jsme narazili na super levnou látku (jen 5 dolarů) ve velkým množství, neváhali jsme a vzali ji. Teď už zbývala jen ta složitější část, ušít je.
Nejdřív jsme tedy zkusili Sarndru, jestli náhodou nemá šicí stroj, ta sice řekla, že má, ale prý zahrabaný mezi věcmi někde ve sklepě. Poradila nám, ať zkusíme místní facebookove skupiny, jestli by nám někdo šicí stroj nepůjčil, bohužel však bez odpovědi. Nakonec se nás Sarndry sželelo a svolila (díky typickému Máry způsobu – ptejte se tak dlouho, dokud člověk nepovolí), že nám s tím pomůže. Zjistili jsme totiž, že se vlastně celý život živila jako švadlena, dokonce měla vlastní obchůdek, kde prodávala své oblečení ušité z látek z druhé ruky. No není to náhoda? Potřebujeme ušít závěsy a zrovna máme jednu švadlenu při ruce.
Protože má ale nějaký speciální stroj, který nechce nikomu půjčovat (obzvlášť né někomu, kdo s ním vůbec neumí), tak se rozhodla nám je ušít sama. Což nám vůbec nevadilo, ba naopak. Další odpoledne jsme tak trávili v místnosti v přízemí, která byla zahlcená věcmi všeho druhu, přesně taková ta místnost, kterou milují děti, kde mohou najít poklady všeho druhu. Látku jsme nastřihali podle rozměru oken a pak už jen pozorovali Sarndru, jak zkušeně šije naše závěsy. Jako supr vylepšovák jsme převzali nápad od třešňových kamarádů Michala a Verči a do spodní části závěsu jsme zašili magnety, aby závěsy krásně přilnuly k autu a neodstávaly nám nad hlavami. Náš apgrejd byl tak k naší maximální spokojenosti hotov a byla řada na Verče a Jiřím, kteří zrovna prodali svůj van a koupili si menší auto na dojezd. Ovšem bez postele. Tu Jiřímu pomohl postavit Mára a byli jsme tak spokojení všichni.
Nadšeni nejnovějším upgrejdem jsme si řekli, že by bylo prima vylepšit ještě něco. Řekli jsme si, že nejlepší by bylo něco udělat se stropem. To by mohlo interiér pozvednout dost. Naše v podstatě každodenní, i vícenásobné návštěvy Bunnings (místní Hornbach) nakonec skončily na tom, že bychom rádi mezi kovová žebra, která strop vyztužují, našroubovali dřevěná prkna a zútulnili si to dřevem. Nevymysleli jsme však, jak bychom je ke střeše přišroubovali, aniž bychom si snižovali výšku. Začali jsme tedy přemýšlet nad jinou alternativou, až jsme vymysleli něco originálního. Dřevěnou mapu Nového Zélandu na bílém podkladu. Mapu bylo možné vyříznout jen pomocí laseru a po chvíli pátrání jsme v Dunedinu našli podnik, ve kterém by nám mapu vyřízli do 4 mm dřevěné desky. Pak už jsme jen koupili další desku, nechali si ji nařezat na jednotlivé velikosti mezi žebry a nabarvili ji na bílo. Problém ale nastal, když jsme tyto desky chtěli zasunout mezi žebra. Nebylo tam totiž moc místa. Trvalo to pár hodin a hodně dohadů, jaký je ten nejlepší způsob, ale povedlo se. Byl to ale porod. Každopádně myslím, že to stálo za to 🙂
HelpX se blížil ke konci, Sarndra už měla domluvené další pracovníky a my jsme konečně začali plánovat, kam pojedeme dál. Několik dní nazpátek jih jižního ostrova postihly rozsáhlé záplavy, které strhly spoustu silnic a mostů. Dokonce museli helikoptérami evakuovat několik trampů z horských chat, kteří tam kvůli vodě a bahnu uvízli. To trošku zhatilo náš plán cestovat po jihu, protože právě tam jsme chtěli směřovat. Spousta treků bylo dočasně uzavřených. Avšak další dny měly být slunné, tak jsme si řekli, že to riskneme, třeba do té doby, než k místu záplav dorazíme, některé trasy opět zpřístupní. Verča s Jiřím se rozhodli směřovat na sever a tak nezbývalo, než se rozloučit a vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Zkušenost skvělá, potkali jsme dalšího skvělýho člověka a jsme moc rádi, že jsme sem, díky Verče a Jiřímu, zamířili.
