Jsme sběrači třešní, budeme milionáři! Anebo ne? Naše první práce na NZ

Měli jsme za to, že druhý den hned pošupem sbírat, ale ne. Prý ještě musíme počkat, třešně ještě nejsou ready. Nastoupit na sběr máme až za 5 dnů. To nám vůbec nevadilo, aspoň jsme stihli o víkendu ještě procestovat profláklý Queenstown, Arrowtown a Glenorchy. Tam jsme taky zažili náš doposavad nejlepší hike – Ben Lomond. O tom je ale víc v předchozím článku.

První pickerský den přišel na řadu až v půlce prosince, přesněji 14.12. Začínali jsme už v 6:30 ráno a zprvu opět organizačně – byly nám všem rozdány jakési obruče s popruhy. Ty si musíme každý den hodit na sebe (první challenge sám o sobě) a do obruče se budou umisťovat buckety (kbelíky), do kterých budeme sbírat.

Dozvěděli jsme se, že nesmíme mít sluneční brýle ani rukavice, ale zato musíme mít vždy ostříhané nehty. Taky jsme se konečně dozvěděli to, co nás všechny pochopitelně zajímalo nejvíc. Cenu za jeden nasbíraný bucket. V našem případě bude činit 7$. To nám vykouzlilo úsměv na tváři, protože jsme věděli, že na spoustě sadů se platí povětšinou jen 5$. Náš hlad po dolárcích to samozřejmě jen posílilo. Jinak pro úplnost – jeden bucket = cca 5 kg třešní.

Důležitá věc co zmínit – třešně jsou totiž jedna z prací, která je v naprosté většině případů placena na kontrakt. To znamená jednoduchou rovnici – kolik nasbíráš, to dostaneš. Nicméně pořád platí, že zaměstnavatel musí zaměstnancům platit alespoň minimální hodinovou mzdu. Takže v případě, že člověk nasbírá méně bucketů za den než je v přepočtu minimální mzda, musí mu jí zaměstnavatel doplácet a je jen na něm, jak dlouho mu to bude trpět. Dá se spíš počítat, že člověka po čase vyrazí a vezme někoho rychlejšího. To pro mě byl lehkej strašák. Když už tu jsme, chci se tu samozřejmě udržet. Co udržet… Chci tady sbírat největší randály!

Při naší ceně za bucket bylo stanoveno, že na konci osmi hodinové šichty musíme mít nasbíráno alespoň 22 bucketů. To znamená necelý 3 buckety za hodinu.
Vyfasovali jsme žebříky, Matt nám názorně ukázal jaké třešně sbírat, jaké ne a šlo se konečně na to.

Sběr probíhá stylem 2 sběrači, jeden strom. Každý má svou půlku. Taktika už je na člověku samotném, může se začít vrškem z žebříku, může se začít spodkem, je to fuk. Naboostovaný jsme začali sbírat s touhou bejt nejrychlejší sběrači světa. Bohužel jsme ale sbírali až moc dokonale a tak, jak nám před chvilkou Matt ukazoval a každou třešni, která jevila známky poškození, jsme nekompromisně házeli na zem. Na konci dne, kdy jsme se snažili makat jak smyslu zbavení a neudělali si ani přestávky jsme, i díky tomu, měli 7 bucketů. To nás víc než mírně znervóznělo.

Věděli jsme, že nějaký čas zabere než si vše sedne a optimalizujeme svůj výkon, ale 7 bucketů? To byla krutá rána pod pás. Začali jsme se pochopitelně hned vyptávat a sbírat tipy od spolusběračů, kteří už se sběrem měli zkušenosti. Rady zněly:

a) tolik to neřeš a hlavně sbírej
b) na žebříku pracuj oběma rukama najednou, jinak nemáš šanci

Ověření kolik bucketů jsme každý nasbírali probíhá pomocí čárových kódů – samolepky. Každý máme svoje číslo, svůj čárový kód. Samolepky s nimi si každé ráno vyzvedneme a po naplnění každého bucketu na něj dvě samolepky nalepíme. Dvě jednoduše proto, kdyby se jedna ztratila. Podle nich v packhousu poznají nejenom čí je který bucket, ale i kdo sbírá hodně špatných třešní. Nasbírané buckety potom odváží mladík, nazývaný nečekaně bucket boy, průběžně během dne. Co a kde máme sbírat neorganizuje přímo manažer sadu, ale 2 přítomní supervisoři. V našem případě backpackerka jako my, italka Alessia a kiwák v důchodu Gary. Oba naštěstí úplně v pohodě a žádní prudiči.

Výsledky kolik jsme nasbírali jsou každý den přítomné na nástěnce, mnou pojmenované tzv. „Tabulce Pravdy“. Nejhorší věc. Jako ne že by nás nezajímalo kolik jsme daný den pondali, právě naopak, ale zároveň ne úplně chceš aby tvůj výsledek věděli i ostatní. Pokud teda nesbíráš rakety, což mi zpočátku rozhodně nesbírali. Byli jsme v horším průměru.

Snažili jsme se ale zlepšovat a trošku se to i dařilo. Po pár dnech, kdy jsme se vic zajeli, přestali to tolik řešit, třešně víc dozrály, jsme začali dávat kolem nějakých 17 bucketů. Zlepšení teda jo, to je fajn, ale zdaleka ne takový abysme pokořili minimálku. Aby jste si dokázali představit jak sběr probíhá, tak většinu času trávíme na úplně nejvyšší příčce žebříku a valíme bomby oběma rukama najednou, ideálně navíc nezávisle jedné na druhé. Aby to nebylo tak jednoduché, musíme třešně zároveň „singlovat“. Aneb dvojičky oddělovat na jednotlivé třešně se stopkou. Dvojičky můžou zničit ultra drahou třídičku v packhousu. S tím vydělkem je to navíc ještě složitější. Makáme úplně každý den (pokud neprší) od 6:30 do 15:00 a abychom vydělali víc, museli jsme mít průměr! za celý týden vyšší než je minimum. Ne jenom za daný den. Takže když jednou dáš o 5 bucketů míň, další den musíš dát ještě o těch 5 navrch. To byl slušnej fuck up. To se nedalo.

I tak jsme se pořád ještě všichni dost snažili. Každej se chtěl vytáhnout. Celý to je vlastně taková soutěž o to, kdo nasbírá nejvíc. Nejčastější otázka na sadu je: „Kolik máš/měl jsi bucketů?“. Dostalo se to do takovýho extrému, že jsme si přestali brát i přestávky a snažili se to honit co to jen šlo. Ani na záchod jsme nechtěli chodit. Protože čas běží a ten nechceš ztrácet.

Když jsem to jednou už nedával a vyvalil bych si jinak bok, na záchod jsem sprintoval přes celej sad, abych co nejmíň zmeškal. Zní to ujetě, já vím, zní to tak teď i mně. Ale je neuvěřitelný jak ty malý červený nesmysly dokážou myšlení všech změnit. Na sadu se mezi náma neřešilo samozřejmě nic jinýho. Drtivá většina lidí na tom byla podobně jako my a myslela si, že nasbírat vic než minimum bude mnooohem jednodušší. Ve výsledku sbíralo víc než minimálku jen hrstka vyvolených, kteří už se sběrem měli zkušenosti z předchozích let. I oni ale byli trpcí, že sbírají o dost míň než byli zvyklí. Od kamarádů sběračů, kteří tady svůj zélandský rok už končili, jsme se dozvěděli, že se jedná snad o nejnáročnější práci co dělali, ale aspoň za ní mají nejmíň peněz 😀

Tak jak se letošní sezóna jevila jako mimořádně špatná, tak bylo znát, že máme neskutečné štěstí na partu lidí. Troufnu si říct, že jsme spolu všichni skvěle fungovali jako kolektiv a dost si rozuměli. My to asi hned nedokázali ocenit, byla to naše první zkušenost s prací, ale i zkušenější kamarádi říkali, že takhle skvělou partu v předchozích pracích rozhodně neměli. Naše třešňová squadra čítala kolem 30 lidí. Skoro polovina byla Čechů a z dalších národností to byli Němci, Kiwáci, Kanaďani, Italové, Irové, Číňani, Australanka, Španěl, Slovinci, Mexičanka. Zkrátka výběr světa.

Bylo skvělý fungovat spolu, byť my s Teri ještě trošku ostýchavý s angličtinou, jsme přirozeně víc pekli s krajany. Typický den po práci měl jasný program – hned uřícený po sběru do gauče na pivo, případně nejdřív na skok do rybníka a pak na pivo. Následně kecat, postupně si uvařit a dělat si srandičky až do večera.

Ke konci prosince jsme taky začali víc zaznamenávat přítomnost koronaviru v Číně, ale spíš ho brali na lehčí váhu. Obecně jsme doufali, že zůstane lokální čínskou záležitostí, byť tomu jde věřit pramálo. Pořád v to ale doufáme.

Společně s třešeňbandou jsme taky postupně oslavili Vánoce a Nový rok. Netradičně v největších pařácích. Jakožto jižní hemisféra, roční období jsou tady naopak. Na tyhle dny jsme taky prvně, a naposled, dostali volno. Dobře zmínit, jakožto státní svátek, placené. V suprhicu jsme si uspořádali nejdřív tzv. Secret Santu, abychom se neošidili ani tady o dárečky. Spočívalo to v tom, že jsme si každý vylosovali lísteček se jménem kolegy a tomu jsme, v limitu 10$, měli koupit něco, co mu udělá radost.

Následně jsme si udělali vánoční večeři. Tady jsme využili rozdílnosti národností a krajani jednotlivých zemí ze spojili a každá země připravila svoje typické vánoční jídlo, případně alternativu, ale hlavně lokální. To bylo skvělý. Stoly se pod tou spoustou jídla až prohýbaly a my všichni hromadně nemohli vydržet na povel, kdy se do toho můžeme konečně pustit. My za Čechy připravili bramborový salát s kuřecím řízky (ryba je drahá :-D) a udělali toho šílenej kotel. Lavor bramborovýho salátu a možná padesát řízků. Chudák smažka Zaid se od pánve skoro nehnul.

Prostřenej stůl byl opravdu pestrej. Mimo našeho jídla tady bylo od pizzy od Italů, mexického dezertu, čínské nudle, hlubokomořskou rybu od zélanďana až po španělskou bramborovou tortilu a hafo dalšího. Přecpali jsme se až hanba a bylo to strašně skvělý! Zároveň to byla celkově nejlepší jídla za poslední týdny.

Na Nový rok jsme se rozdělili na dvě party. Jedna polovina byla spíš párty a tancovací a vyrazila tak do města. Druhá zvolila pohodičku s občerstvením v obr free kempu mezi horami v St. Bathens. V ní jsme byli my. Bavili jsme se, popíjeli dlouho do noci, dokud jsme vyčerpáním neodpadli.

Nejzajímavější část Silvestra pro mě ale bylo samotný probuzení. Ráno 1.1. jsem jako jeden z prvních rozlepil oči a při pohledu z okna si pomyslel, že jsem asi ještě kantáre. Po úplně jasném silvestrovském dni, teď venku byla obloha celá žlutooranžová. Vypadalo to jak apokalypsa. Po notné chvilce mi došlo, že na vině není moje včerejší popíjení, ale právě probíhající rozsáhlé požáry v Austrálii. Takže to co vidím, je mrak popela, který urazil přes Tasmanovo moře víc než 2 000 km nad Zéland. Shodou okolností mám i srovnávací fotku od jezera Blue Lake. Obě fotky dělí možná 15 hodin a ani jednu jsem nijak neupravoval.

V Aussie to musí být fakt síla.

Po svátcích se nám do práce pochopitelně chtělo o poznání míň, ale chlácholili jsme se, že teď nás musí čekat ty nejlepší, největší třešně. Věděli jsme, že největší odrůdu Lapin jsme ještě nesbírali. Na tu jsme si zuby brousili obzvlášť. Konečně se napakujeme!

Místo toho nás ale přivítalo dost přísný ráno. Pocitově snad i mrzlo. Nevim jak je to v létě možný, ale byla neskutečná zima. V šest ráno, skoro jestě za tmy jsme šli na další šichtu a sbírat úplně ledový třešně holýma rukama, přemisťovat hliníkovej žebřík, fakt bolelo. Zmrzlý třešně o sebe doslova cvakaly. Nejlíp to pro ilustraci popsala Veru, která to na konci dne s úsměvem zhodnotila, že se jí ráno chtělo až brečet. Ten den jsme se nemohli dočkat až vykoukne slunko. Po Novém roce Matt taky přibral 10 nových sběračů, taktéž super lidí do naší party.

Dokonce se stalo, že jsme fakt konečně začali sbírat Lapiny. Třešně větší než palec, kterých v porovnání s ostatními odrůdami na stromech bylo mnohem víc. Obvykle jsme jeden bucket sbírali klidně půl až třičtvrtě hodiny, kdežto Lapiny jsme do bucketu dokázaly naházet za 10 minut. Tohle sbírání byla poezie. Bylo vidět jak si to všichni užívají a zařadili vyšší rychlostní stupeň. Většina penězuchtivých sběračů, nás nevyjímaje, ani nenapadlo si během momentálního sběru brát jakýkoliv pauzy. Bylo třeba to podojit co to jen jde. My osobně jsme teď byli schopni nasbírat i 35 bucketů denně. Terezka teda ještě víc. Od začátku sbírala rychleji než já. Dost dlouho mi trvalo se s tím smířit, ale ať jsem se snažil jak jsem se snažil, nikdy jsem jí nedohnal. Zajímavý bylo, že to tak měli i ostatní kamarádi. Holky s sbíraly víc než jejich partneři a klukům to vždycky dávalo zabrat, to vstřebat 😀

Tyhle počty bucketů už byly slibný. Bohužel jsme ale tuhle boží odrůdu sbírali jen týden a kus. Pak nás Matt poslal sbírat něco, jímž nejen mě vytočil do běla, ale zároveň i rezignovaně pobavil. V průběhu mojeho nejlepšího dne, kdy jsem pondaval neskutečných 7 bucketů/hodina, nás poslal dosbírat třešně na mladé stromy odrudy Kordia. Už při příchodu do bloku bylo zjevný, že nejsou v nejlepší kondici. Respektive nemají žádný třešně. A když, byly to jen pecky potažený slupkou. Bez jakýkoliv dužiny. Absolutně neprodejný ovoce, ale stejně nás to nechal vysbírat. Pro představu jsme nasbírali jeden bucket ze tří řad (jedna řada = cca 35 stromů). Pro srovnání to má normálně být tři buckety z jednoho stromu. To nás krutě otrávilo a nemohl jsem nepodezírat Matta, že tohle není náhoda a díky obecně skvělým výsledkům, nám všem tímhle chce srazit výdělky. Což se mu opravdu dokonale podařilo.

Ono Matt, manažer, byl pozoruhodný chlapík. Jevil se mi od počátku jako sympaťák, ale netušim co se s ním stalo, ale občas se k nám choval opravdu vyloženě na pěst, ač k tomu neměl jedinej důvod. Rána se tvářil jako grumpy cat, sotva nás někoho pozdravil a bylo to až tak, že se člověk radši snažil kontaktu vyhnout. Stalo se dost situací, které mu obliby opravdu nepřidaly. Pokud pršelo, vždycky nám všem psal, jak to vypadá a dopředu informoval, kdy na to zase půjdeme. Jednou nám ale, i když vyloženě lilo, nenapsal nic. Tak jsme sami zjišťovali, co mámě dělat. Odepsal, že se sbírat nepůjde (PS: odepisoval typicky jedním slovem, např. No.). Všichni tedy zůstávali schovaní v autech. Někoho z grupy ale zrovna potkal venku a řekl mu, že jdeme zase sbírat. I za deště. Tuhle zprávu nedal ale vědět všem a rozšířili jsme si zmatečně mezi sebou sami. K chudákovi Zaidovi se ale bohužel nějak nedostala a tak než zjistil, že makáme, už jsme byli zpátky, protože se rozpršelo tak, že se to nedalo. Na tabulce pravdy tak Zaid díky nezaviněné absenci dost ztrácel. Vysvětlení nepomohlo a Zaid si vyslechl, jestli že nebude sbírat víc, bude vyražen.

I my jsme měli s Mattem jednu osobní, nepříjemnou zkušenost. Jednoho dne sháněl jen několik lidí na výpomoc se sběrem cizího sadu na den, kdy jsme měli mít volno. S Teri a dalšími 5ti lidmi jsme se přihlásili. Byl to zrovna náš úplně první týden, kdy jsme měli najeto pokořit minimálku. Byli jsme ale posláni na sad, kde byla jiná supervisorka, ultra důkladná. To mělo za důsledek, že jsme všichni nasbírali opět dost pod limit minimálky. A zjistili jsme, že Matt má v plánu nám to do týdenního průměru započítávat. Znamenalo to tak, že jsme na tom ve výsledku finančně byli hůř než zbytek, kterej si užíval volna. To nám přišlo nefér. Přihlásili jsme se mu na pomoc a ne si jedním dnem zlikvidovat celej tejden. Díky tomuhle jednomu dobrovolnýmu dni, jsme totiž byli ze slušný výplaty zase zpátky na minimálce. Když jsme se na to Matta zeptali, teda Terezka, řekl rozčíleně, že to započítávat zkrátka bude a pokud se nám to nelíbí, ať se sbalíme a jedeme do hajzlu.

To nás tak nadzvedlo, že jsme to chvíli fakt i udělat chtěli. Postupně jsme ale trošku vybublali a díky skvělýmu kolektivu lidí tady, jsme přeci jenom zůstali. Nutno přiznat, že asi i Matt vybublal. Sice bez toho aby nám cokoli řekl, jsme z výplatní pásky zjistili, že tenhle den skutečně nezapočítal. Pod tvrdou slupkou to třeba opravdu bude dobrej chlapík.

Zajímavostí sadu bylo i to, že si najímá střelce, který má za úkol primárně plašit ptáky, podnikající nálety na lahodné ovoce. Zároveň sad disponuje i takovým plynovým „kanónem“, na časovač, který fungoval během jeho nepřítomnosti. Muž se zbraní byl kiwák Steve, chlap jezdící sem každé léto, který taky parádně doplňoval náš kolektiv.

Největším překvapením pro všechny určitě ale bylo, co se na sadu děje, pokud prší. Déšť třešně totiž ničí. Kapky vody zůstávají v ďolíčku od stopky a to způsobí, že třešně popraskají. Je tak záhodno je sušit. To probíhá nijak jinak než vrtulníky. Jo, fakt reálnými vrtulníky. Kdykoli zapršelo, do pár minut byly nad sadem a létaly sem a tam, dokud ovoce nebylo suché. Nejednou se stalo, že z Queenstownu přiletěl vrtulník, usušil a jak zmizel, začalo pršet znovu a šup, musel letět zase zpátky. Steve nám prozradil, že cena vrtulníku je cca 2 000$/hodina. Šílený, že se tohle může vyplatit. Většina produkce jde do Asie, tam jsou údajně ochotni za třešně platit horentní sumy. Do Evropy odtud nejde bohužel nic, prý je EU hrozně náročná na kvalitu a hygienické požadavky. Škoda, ovoce tady chutná neskutečně.

Pomalu, ale jistě jsme v průběhu ledna cítili, že se sezónou blížíme ke konci. Po Lapinech jsme si byli jisti, že už nic extra nenasbíráme a sezóna byla opravdu mimořádně špatná. Škoda, že jsme to nevěděli dřív a byť manažer musel vědět, že porovnání s ostatními roky je to bída, pochopitelně nás nechával nastavený, ať se snažíme jet bomby. Teď jsme si ale byli už naprosto jistý, že to nemá cenu a spíš si tak už jeli pohodičku, bez stresu a hrocení kolik máme nasbíráno. Počítali jsme s minimálkou a radši si užívali čas spolu.

Dozvěděli jsme se, že letošní sezóna byla nejhorší za 15 let. Nikdo si tak špatnou sezónu ani nepamatoval. Pro srovnání – všechny třešně, které neprošly kvalitativní selekcí v packhousu, šli do velkých dřevěných boxů. Jeden box musel mít několik desítek, možná stovek kilo třešní. Celkový průměr těchto boxů během loňské, špatné sezóny, byl prý 30 – 40 denně. Za naší sezóny to bylo prý 13 – 17 boxů. Asi tak no. Vytáhli jsme si černého Petra, ale co naděláš, rozhoduje příroda a hlavně počasí těsně před sběrem. Letos to bohužel poničila větší zima a, na tuhle lokalitu, nezvykle velké množství srážek.

Jak to ale může vypadat, že spílám nad mizernou sezónou, je vždycky fajn si uvědomit jak na tom člověk je v porovnání s výdělkem v Čechách a je zase dobře. Ač jsme tady naprostou většinu času brali nejnižší možnou hodinovku, pořád vydělaváme 2x víc než co jsme brali doma. Ta představa mě vždycky pobaví. Ač děláme „ty nejhorší“ a nejmíň placený práce, pořád vydělávám 2x tolik než kolik jsem měl v Čechách jako architekt s pětiletou praxí. Heh.

Práce tady měla i další podstatnou výhodu. Třešně byly superdobrý a co dělat s naprasklou, kterou bychom neměli házet do bucketu? Jasně, šup do pusy. Stejně skončily i ty třešně, na které jsem jen horko těžko z poslední šprušle žebříku dosáhl. Nekompromisně jsem je trestal snězením. Spousta lidí mi říkala, že mě každý den po čase přestane bavit jíst je. Nevěřil jsem tomu a můžu s čistým svědomím říct, že jsem měl pravdu. Dost jsem si užíval bezlimitního přístupu k nim. Byly tááák dobrý! Moje nejoblíbenější byly bílý třešně Rainer. Do týhle doby jsem ani nevěděl, že existujou a tady se jich nemohl nabažit.

Poslední dny na sadu jsme pořádali večírky na rozloučenou. Nevěděli jsme dopředu, který bude poslední a tak si to pojišťovali skoro ob den. Když nám Matt oznámil, že dnes skutečně sbíráme naposled, bylo to i přes všechnu tu dřinu, nadávání, divnej pocit. Končit se nám chtělo i nechtělo. Chtělo kvůli tomu, že jsme toho už měli dost, nechtělo kvůli lidem. Matt nám ale nabídl, že na sadu ještě den můžeme zůstat. Toho jsme využili k dalšímu rozlučkovému večírku. Během těch jsme mimo jiné, díky kamarádům Kanaďanům, hráli prvně v životě variace picích her alá beer pong, které jsme doteď znali jen z amerických komedií, ale byla to fakt neskutečná zábava.

O tom jaká jsme byla prima parta, která se nechtěla rozjet do dalších, různých částí Zélandu svědčí i fakt, že jsme se hromadně rozhodli přijet ještě na nedaleký free kemp u vody Champagne Gully, kde jsme náš společný čas chtěli zakončit ještě jedním večerem.

Ještě že jsme si s českou bandou naplánovali vidět se znovu za další týden. Já a Zaid slavíme 30tku a s naším tvrdým českým jádrem se tak potkáme ještě jednou. Loučení tak nemuselo být tak dojemný 🙂

Třešně byly fakt výživný a přes všechno stěžování si na ně, jsme strašně rádi, že jsme byli právě tady. Těch 6 týdnů stálo fakt za to!