Už nám zbývaly jen tři dny do třešní a tak jsme se vydali na poslední zastávku směr jih, než uhneme na východ, abychom se dostali do Cromwellu. Přespali jsme v obrovském free campu Warrington Domain nedaleko města Dunedinu a vyrazili vstříc poznávání dalších míst.
Vybrali jsme vyhlídku zvanou Organ Pipes v Mount Cargill Scenic Reserve. Hodinové strmé stoupání bylo odměněno krásným výhledem ze skály tvořené čedičovými sloupy. Jednotlivé varhánky se odlamovaly od skály a tvořily hromadu rozšířených sloupců. Po těch jsme museli vyšplhat a dávat pozor, abychom na vratkých kamenech nesjeli ze srázu. To bych řekla, že je jedna ze zajímavostí zélandských treků. Pokud to nejsou turisticky známé trasy, cestičky nejsou nijak přizpůsobené pro hladké výšlapy. Často se musí člověk škrábat po kamení, v bahně, brodit řeky a podobně. To nás ale ba. Chtěli jsme si trasu ještě prodloužit, tak jsme se rozhodli pralesem dostat na druhou stranu kopce, abychom viděli výhled i na druhé straně. Po tom, co jsme ale museli lézt skoro po čtyřech a nohy měli poškrábané od trní, tak jsme to radši vzdali.
Zélandské lesy jsou prostě neprostupný.
Další zastávkou byl Dunedin, druhé největší město na jižním ostrově. Opět jsme si našli pár zajímavých míst, která by měla stát za to navštívit.
Prvně nás zaujala ulice zvaná Baldwin Street, nejstrmější ulice světa. Ve čtvrti, ve které jsme zaparkovali se zdály všechny ulice poněkud strmé, ale když jsme dorazili k té konkrétní, viděli jsme rozdíl. Jednalo se o slepou uličku posetou po obou stranách domky různých barev a ano, strmá byla pěkně. Rozhodně jsme viděli, že nás milovaný Caravánek by si s ní neporadil… Nebo asi jo, ať mu nekřivdíme, ale takhle trpět ho nechat nechceme. Je fakt, že ve Wellingtonu byly uličky k domům na kopci možná mnohem strmější, ale byly pouze pěší, ne pro auta.
Pomalu jsme šplhali nahoru, masírovali stehna a pozorovali tvar domečků přizpůsobených ulici. Na jedné straně vysoké, na druhé straně zapuštěné do země. Chvíli jsme počkali, jestli pojede nějaké auto a ano, za chvíli se nám poštěstilo. Auto se dole na plný plyn rozjelo a za řvoucího motoru vyjelo jedničkou nahoru.
Tak jsem si říkala, jaká výhoda je bydlet na takovém místě. Ulice neustále plná turistů, na vyjetí kopce určitě spotřebovaváte hodně paliva a ještě máte zvláštně pokřivený barák. Jediná výhoda asi je, že můžete říct, že bydlíte na nejstrmější ulici světa :-D.
Pak jsme přijeli do centra. Přímo u vlakového nádraží se nachází velké parkoviště, které slouží i jako free camp, ale až od šesté hodiny. Do té doby si musíte normálně zaplatit hodinové stání. Koukali jsme, jak přesně to s placením funguje, když nás oslovil starší pár z vedlejšího karavanu. Řekli, že zrovna odjíždí, ale že mají parkování zaplacené až do šesté hodiny, takže pokud chceme, tak mám lístek přenechají. Vzhledem k tomu, že parkovné nefungovalo na SPZ auta, ale stačilo si lístek dát za sklo, neváhali jsme a nabídku přijali. Lidi jsou tu fakt milí.
Vyšli jsme k centru, když nás hned zaujala budova nádraží ve viktoriánském stylu. Opět žádná velká historie, budova byla postavena na začátku 19. století, ale rozhodně je na Zélandu jedna z těch hezčích staveb. Navíc odtud vyjíždí parní lokomotiva, která pak projíždí okruh kolem jižního regionu Otago. Železniční síť je na Zélandu ale v podstatě žádná a tak vlaky slouží jen jako turistická atrakce.
My jsme zamířili dál a to k budově muzea. Ta nás ale nezaujala tak moc, jako muzeum ve Wellingtonu. Víc než samotná expozice nás zaujala budova, která, jak Mára usoudil, je architektonicky velmi dobrá (pozn. Marek – na zélandské poměry krutě :-D).
Konečně jsme došli do hlavního centra města – Octagonu. Malé náměstí do tvaru osmiúhelníku bylo plné venkovních zahrádek a válejících se lidí na trávě. Nedaleko jsme se došli podívat na dvě „historické“ budovy. St. Paul’s Cathedral a The First Church of Otago – vystavěné v gotickém stylu, ale až na konci 19. století. Kostely jsme prozkoumali, podívali se i dovnitř a přes neúprosně zářící sluníčko, vyfotili pár fotek.
Dál jsme se v Dunedinu rozhodli nezústávat, ještě jsme po cestě dál nezapomněli na jednu zastávku a to známou Tunnel Beach. Taky velká turistická atrakce je hned vedle parkoviště, ale opět v odpoledních hodinách nebylo jednoduché zaparkovat. Když se povedlo, vzali jsme jen žabky s tím, že pláž je hned vedle. To jsme ale ještě nevěděli, že k pláži se musí dojít celkem dlouhou prašnou cestou klesající strmě k oceánu. Brzy jsme měli nohy černé od hlíny, ale jak jsme koukali, nebyli jsme jediní, čínští turisté nás nezradili. Už při cestě dolů jsme viděli ten nádherný pohled na pláž. Opravdu bych řekla, že je to jedna z nejhezčích pláží na světě, akorát na téhle se nevykoupete. Obrovské skalní cliffy zarostlé trávou s nekonečně modrým pozadím.
Na samotnou pláž jsme se ale dostali až uměle vytesaným tunelem, protože pláž je skrytá právě mezi vysokými cliffy. Váže se k ní legenda, že tunel na pláž si nechal vykopat John Cargill, jehož rezidence stála opodál, jako dárek pro své dcery. Jako soukromá pláž jim ale nesloužila dlouho, protože podle legendy se zde jedna z dcer během přílivu utopila a John Cargill pak odešel z města.
Druhá teorie říká, že se zde utopily dcery obě, ale kdo ví, je to legenda…
My jsme si pláž prošli křížem krážem a když už jsme odcházeli, všimli jsme si, že v písku kousek od nás leží lachtan, nejspíš na sklonku svého života. Vypadal dosti zbídačeně a očividně umíral. Najednou se ale přiblížila skupinka čínských turistů a začali kolem něj poskakovat, čím dál se přibližovat a fotit si s ním sefíčka. Ach jo, ti fakt nemají žádné hranice. Přibložovali se k němu čím dál blíž, až i umírající lachtan se z posledních sil, vyděšeně mrskl. Mára to nevydržel a šel jim dost podrážděně vyčinit, zda jim přijde normálni se fotit s umírajícím lachtanem. Ať ho nechají na pokoji!
Odpověď byla očekávatelná – “ Ni English, ni English“ a veliký úsměv. Typický. Naštěstí se sebrali a rozešli se, ale nemáme iluze. Jen co jsme vstoupili do tunelu, už se s ním beztak fotili znovu.
Mára z toho byl rozladěnej ještě na zbytek dne. Radši jsme se sebrali a opět se posouváme dál směr třešně.
