Další den jsme vyrazili do velkoměsta. Měli jsme z předchozího dne vypsaná místa, kam se chceme jít ve městě podívat, ale zas tolik jich nebylo. Na Zélandu těch městských památek a zajímavostí zas tolik není, ale my máme rádi i jen takové potulování městem a užívání si hezkého počasí a to nám, díky Bohu, zase přálo.
Parkování v Christchurch nám dalo zabrat. Většina parkovišt placených a hlavně neustále přeplněných. Místo se nám poštěstilo najít až po optání se, u auta stojících, dvou mladých slečen, které jsme nenásilně k odjezdu trošku popohnali.
Pěšky jsme rovnou zamířili do známé uličky New Regent Street plné pestrobarevných domečků ve španělském stylu. Před kavárnami byly vytažené stolečky, z restaurací se linula vůně dobrých jídel a lidmi se to jen hemžilo. Chvíli jsme se uličkou procházeli a tak jsme nepřišli ani o jízdu starobylé tramvaje, která nabízí vyhlídkovou jízdu po městě.
My ale preferujeme chůzi a tak jsme z uličky zamířili přímo ke Transitional Cathedral. Tato katedrála byla postavena v roce 2013, aby nahradila původní katedrálu, která byla byla poničena kvůli zemětřesení. Zajímavostí je, že budova katedrály byla postavena v podstatě jen ze dřeva, skla a obřích papírových trubek, které tvoří krov střechy. Proto se jí neoficiálně říká Cardboard Cathedral. Jak je možný, že furt stojí, nechápu.
Jak už jsem zmínila, v roce 2011 jižní ostrov Nového Zélandu postihlo velké zemětřesení, které nejvíce zasáhlo právě město Christchurch (6,3 stupně Richterovy škály). Zemřelo až 185 lidí, a mnoho budov bylo zničeno. To jsme mohli vidět i na dosud nezrekonstruované původní katedrále, které zmizela celá hlavní věž a v přední straně katedrály byla obrovská díra. Nedaleko je na místě, kde před zemětřesením stal baptistický kostel Oxford Terrace, vystavěn památník obětem zemětřesení v podobě 185 prázdných bílých židlí – jedna za každou oběť.
Zemětřesení na Novém Zélandu jsou v celku běžná, leží totiž na zlomu dvou litosférických desek. Ročně tak v zemi dochází k tisícům zemětřesení, ačkoliv většina z nich je pro člověka téměř nezaregistrovatelná. Ale riziko většího zemětřesení nebo výbuchu sopky je tu neustále a nedá se mu nijak zabránit.
Pokračovali jsme dál naším touláním se po městě a objevovali jsme spoustu zajímavých uměleckých děl od pouličních instalací po různé záměrné grafiti. Tím je Christchurch celkem charakteristické.
Postupně jsme se uličkami dostali až k Hagley parku nadcházejícím se v centru města. Krátce střižená zelená tráva, říčka, můstky, spousta stromů a květin. Tenhle park byl jak z pohádky, ideální na procházky za hezkého počasí a hangoutováni. Součástí parku byla i botanická zahrada a tak jsme postupně park prošmejdili křížem krážem.
Mára si umanul, že by chtěl vidět jednu zajímavou instalaci schodů uprostřed jezera. Dost dlouhou chvíli nám zabralo, než jsme zjistili, kde by mohla být a ještě delší dobu se v parku zorientovat, abychom k místu dorazili. Nicméně, jak máme na všechno štěstí, schody se zrovna rekonstruovaly a tak ležely jenom na trávě.
Když se mi podařilo Marečka utěšit, pokračovali jsme dál, až jsme vyšli u silnice, za kterou se nacházelo velké rugbyové hřiště. Takových hřišť je po Zélandu spousta, aby taky ne, když je to jejich národní sport. Skrz nekonečné hřiště jsme se vydali na místo, které nám nedalo nenavštívit. V roce 2019 došlo v Christchurch k teroristickému útoku v mešitě Al Noor.
Viník byl dopaden, bohužel za sebou zanechal 51 obětí. Přeci jen toho tohle město nezažilo málo. Ono vůbec to byl první teroristický útok v historii Nového Zélandu. Celá země z toho byla v totálním šoku.
Později jsme se vrátili více do centra, procházeli si okolí a nakoupili další levné jídlo + naší první typicky zélandskou čokoládu Whittakers a v parku u řeky, na schodech mezi vřeštícími racky, jsme se poflakovali a poobědvali.
Už se blížila pozdní hodina a tak jsme hledali místo, kde by se dalo přespat. Náhodou jsme narazili na to, že skoro celý Christchurch je součástí responsile camping area, tudíž se dá ve městě kempovat v podstatě všude, mimo centrum a pár dalších míst (samozřejmě jen v autě se self-contained certifikací). Vyjeli jsme tedy nejhezčí místo co nás napadlo – do Victoria parku na kopci, s tím, že zkusíme přespat tam. Zdálo se nám to však podivné, přeci jen jsme radši na místě, kde je přímo na ceduli napsáno, že zde můžeme v klidu kempovat. Zastavili jsme na malém parkovišti a šli se podívat po okolí. Vyšli jsme po schodech kousek od parkálu, když se přímo před námi objevila budova ústředí rangerů, kteří právě freedom camping mají na starosti. No ne že bychom si mysleli, že děláme něco špatně, ale 100% jistí, že tam můžeme spát, jsme si taky nebyli. No co, rozhodli jsme se jen popojet o fous dál na jiné parkoviště, ať jim nespíme přímo pod barákem a doufali, že se nám do druhého dne neobjeví za stěračem pokuta. Tady zjistíme stopro jestli je naše teorie s kempováním správná, či nikoli. Večer jsme si ještě užili nádhernou vyhlídku na noční rozsvícené město a šli jsme spát.
Za stěračem ráno pokuta nebyla a tak jsme se mohli vydat na přilehlý poloostrov Banks Peninsula aka Akaroa. Poloostrov je tvořený dvěma vulkány, které jsou dosud aktivní a sem tam způsobují malé otřesy. Nicméně vyniká svojí krásou v podobě zátok, kopečků a výhledů na oceán. Prvně jsme zamířili na vyhlídku Witch Hill, kde jsme se v neskutečně silném větru procházeli po krásně zelených kopečcích, přesně těch, které si v myšlenkách na Zéland představíte. Po cestě jsme míjeli Rapaki Rocks.
Musíme uznat, že místní kopečky a serpentýnky na silnicích dávali našemu autíčku docela zabrat a trochu jsme se báli, aby se nám nepřehrálo a cestu vydrželo. Každopádně zatli jsme zuby a rychlostí až 10 km/h jsme vyjeli na další vyhlídku Otepatotu. Výhledy na všechny strany byly prostě úžasné.
Rozhodli jsme se na vyhlídce, tedy na parkovišti pod ní, i přespat. Moc se nám tam líbilo a chtěli jsme si užít místní západ i východ slunce. A opravdu stál za to. Velkou výhodou celého poloostrova navíc bylo, že byl prakticky bez lidí a provozu.
Když jsme začali vařit večeři, postupně začala přijíždět další auta. Za chvíli jsme slyšeli vedle češtinu, tak jsme neváhali a začali se bavit. Postupně jsme se na malém parkovišti sešli celkem čtyři auta a všichni Češi, jaká náhoda. Seznámili jsme se i s Honzou, místním téměř už lokálem, který v Christchurch žije už pěkných pár let. Povídal nám o strastech se získáváním občanství, kolik musí člověk vydělávat a že to pěknou dobu trvá. On sám se živil jako řidič náklaďáku, kdy často převážel ovoce z jedné části země na druhou a to se pak exportovalo do zahraničí. Dokonce říkal, že často vozí i třešně z oblasti Cromwellu, tak se s ním možná uvidíme. Nabídl nám, že když budeme znovu projíždět přes Christchurch, ať se určitě ozveme a můžeme spolu něco podniknout a i u něj přespat. Takový kontakty se neztratí nikdy :).
Západ se blížil a my si chtěli udělat hezkou van fotku s otevřeným kufrem a výhledem do krajiny. Jen co jsme dveře otevřeli, něco zapraskalo a vítr dveře malém vylomil. Horko těžko jsme je znovu zavřeli fotka nefotka. Pak celou noc vítr s autem lomcoval z jedné strany na druhou, až jsme se báli, abychom se ráno neprobudili pod kopcem. Co taky čekat na otevřené vyhlídce na kopci…
Ráno jsme chtě nechtě museli vyrazit dál, přeci jen 10tého musíme být nastoupený v Cromwellu na první řeholi. Pomalu se na vyhlídku sjížděli lidi a tak jsme jim chtěli vyklidit místo. Na polní cestičce jsem trošku pozapomněla, na které straně se na Zélandu řídí a tak jsem se protijedoucímu autu jaksi uhnula na pravou stranu. No co, auto plný omladiny, to asi trochu zarazilo, když jsme se oba uhýbali ke stejné straně. Beztak to však byli nějací Evropané, tak se mi jen trošku vysmáli, já zrudla a jeli jsme dál.
Další zastávkou bylo město Timaru. Další pobřežní městečko, které je hlavě známé možností pozorovat tučňáky. Dojeli jsme k přístavu, kde se měli objevit a čekali jsme. Tučňáci nás ale trochu vypekli, protože se jim ne a ne chtělo přijít. Postupně se lidi začali plnit u přístavního zábradlí a dorazily penguin ladies v svítivě žlutých vestách, které vyháněli lidi z pláže, aby tučňáky nevystrašili. Čekali jsme a čekali, lidi přibývali i odcházeli, až jsme je konečně, asi v deset hodin večer (po víc než 3 hodinách čekání), zahlídli. Čtyři mini tučňáčci se po břiše svezli po vlně a v řadě za sebou cupitali na břeh. Pod zábradlím v kamení totiž v tu dobu měli vejce, o které se starali. Začali pobíhat všude kolem, sem tam zaskřehotali, ale jak byli malinkatí a daleko, dlouho jsme je na očích neudrželi. Každopádně se jednalo o nejmenší druh tučňáka na světe – little blue penguin.
Timaru byla jen krátká tučňáková zastávka, protože nic jiného ve městě v podstatě není. Ještě ten večer jsme ale zamířili do free campu Waihao Box. Bylo dost pozdě večer a tak řízení po malých cestičkách nebylo zrovna příjemné. Těsně před naší cílovou zastávkou zpoza stromů vyběhlo jakési zvíře, v záři reflektorů se na nás podívalo a strnule stálo před naším autem.
Okamžitě jsme poznali, že to je nejvíc nenáviděné zvíře na Zélandu – possum. Possum, neboli kús liščí, byl na Nový Zéland přivezen z Austrálie. Rád se živí ptáčky a rostlinkami a vzhledem k tomu, že je na Zélandu přemnožený (až 7 milionů), doslova jim tu vyžírá chráněné druhy zvířat i rostlin. Proto je vlastně místní povinností, že pokud nějakého uvidíte, měli byste ho usmrtit. To se lehko řekne a rozumím tomu, z jakého důvodu se jich potřebují zbavit, ale vědomě zvíře prostě nezabiju. Pomalinku jsme se tedy rozjeli a possum se úlekem rozběhl také, bohužel ne z cesty, ale rozhodl se před námi běžet následující dva kilometry. Nakonec uhl a my jsme mohli v klidu pokračovat. Neblahá noční jízda však měla za následek obrovské množství rozpláclé havěti na našem předním skle.
Další den jsme se trochu odklonili od trasy a zajeli jsme se podívat na nedaleké Elephant Rocks. Jedná se o obrovské kamenné útvary v průběhu let zaoblené do různých tvarů. Každopádně ani jeden z nich slona nepřipomínal. Pokud někdo z vás viděl film Letopisy Narnie, natáčela se zde scéna z Aslanova kempu. Celá area však byla na veřejně přístupném soukromém pozemku, který majiteli sloužil hlavně jako výběh pro milé ovečky. Opět jsme si tak museli dávat pozor, kam šlapeme.
Vrátili jsme se na trasu směr jih a dorazili jsme k jedné z pláží – Moeraki Boulders Beach. Ta byla zajímavá kamennými útvary, které nepravidelně ležely v písku. Tentokrát šlo o kameny krásné oblého kulovitého tvaru, které vypadaly, jako by je někdo ručně opracoval. Strýček Google píše, že tyto balvany vznikly postupným nabalováním kalciových solí kolem pevného jádra, které tvořila nějaká fosílie. Vznikly na dně oceánu z dávných mořských sedimentů v dobách přibližně před 60 miliony lety. Působení vln v průběhu tisíciletí postupně omylo měkčí vrstvy hornin a odkrylo tak tyto kamenné koule.
Maoři mají však svojí teorii a tvrdí, že se jedná o zkamenělé koše s jídlem, které do vody vypadly po ztroskotání lodi.
Další a poslední zastávkou pro dnešní den byla Matakaea scenic reserve, výborné místo na pozorování lachtanů (druh Lachtan Forsterův). Přijeli jsme na místo, kde před námi stály kamenné útesy vyčnívající z vody. Žádné lachtany jsme ale neviděli. Šlo se však přiblížit až k vodě a jak jsme se pomalu blížili, konečně jsme jednoho spatřili. Válel se na kameni a užíval si sluníčka. Už jsme chápali, proč jsme je neviděli. Mělo totiž naprosto stejnou barvu jako kameny na kteých leželi a tak se jen muselo čekat, až se nějaký pohne. Stalo se tak i, že se jeden z nich pohnul asi tak 2 m od nás, aniž bychom ho předtím zaregistrovali. Z blízkosti pak člověk vidí, že to zas tak malinký zvířátka nejsou.
Postupně jsme počítali, kolik jich uvidíme, až jsme došli k číslu 6 a myslím, ze to ještě zdaleka nebyli všichni.
