Plán jít tenhle trek vznikl dost samovolně a neplánovaně. Kryštof, krajan z Budějc a dokonce i barman našeho milovaného, domovského Café Datel, nám navrhoval jít ho s nimi. Bohužel jsme se nedokázali tak rychle zmobilizovat a měli ještě plány v Nelsonu. Nevadí, snad se ještě potkáme jinde.
Na doporučení jsme ovšem dali a vydali se cca o 80 km jižněji, do oblasti Národního parku Nelson Lakes. Protože jsme měli slušný čas a kupodivu ráno brzo vstali, dovolili jsme si vyjet ještě do malého, města St. Arnaud. Tam sice chcípl pes, ale je to pomyslná vstupní brána do národního parku.
Důvodem k návštěvě bylo jezero s asi nejpopulárnějším molem na Zélandu. Slibovali jsme si, že takhle ráno tu nebudou další lidi. To se naštěstí stalo skutečností a bylo to skvělý. Společnost jsme ale nakonec přece jenom měli, byť v jiné podobě. Poprvé jsme měli tu čest s otravnými sandflies. Na severním ostrově je nenajdeme, žijou jen tady – na jižáku.
Jde o šíleně otravný hmyz, sám ho označuju jako komára verzi 2.0. Oproti našemu českému bráchovi jsou totiž mnohem menší (spíš létající černé tečky), nejsou absolutně slyšet, jejich kousnutí je cítit mnohem víc a ještě k tomu svědí několik dní jako bonus.
A tady, na mole jich bylo neskutečně, miliony. Stačilo se na moment zastavit a už to člověk schytával ze všech stran. Tolik, že při focení jsou na několika fotkách dokonce přímo na čočce objektivu. V tenhle okamžik mi ale Teri nevěřila, že s nimi přicházíme konečně do křížku. Tomu, že jsem už stihl schytat několik kousanců, navzdory. Naštěstí proti nim funguje účinný recept a to chodit. Jsou totiž pomalé. To je ale celkem blbý, když chcete fotku. Tu jsme teda nakonec za několik kapek krve směnit museli.
Tyhle kousance za to ale bezpochyby stály. Jezero Rotoiti s protějšími vrcholky, to byla nádhera. A právě tam, na druhou stranu jezera, kam právě teď koukáme, se chystáme zrovna vydat. Další zajímavostí mola byli neskutečně velcí úhoři hned pod ním.
Notnou chvíli jsme ještě na místě vraždili sandflies, které se nám stihly navalit do auta, než jsme nastoupili a zabouchli dveře. Potom už jsme ze St. Arnaud pokračovali ještě více na jih na začátek treku. K tomu vedla úzká serpentýnová gravelka (štěrková cesta), kde jsme se až báli, abychom jí nahoru na parkoviště vůbec vyjeli. Náš Caravánek jel ale jak fík a tak jsme si brzo mohli pobrat krosny a vyrazit.
Hike začal dost nekompromisně. Začínali jsme od parkoviště zhruba v 894 m.n.m. a během úvodních dvou kilometrů jsme serpentýnovitou cestou sem a tam, vystoupali rovnou až na Mt. Robert. Horu vysokou 1421 m.n.m. Tahle část zabrat dala férově, ale na vykompenzovanou byly celou dobu nádherný výhledy na jezero Rotoiti. Pomyslel jsem si, co nás asi čeká dál, když prakticky celý hike máme pořád před sebou a už tady je to taková krása.
Jak se později ukázalo, úvodní kopák nás prakticky zbavil dalšího převýšení. Jak mimojiné i název treku naznačuje, drtivá většina cesty byla po hřebeni a po rovince. Jenom několikrát jsme mírně sestoupali a zase nastoupali, ale nic dramatického. Byť léto, prošli jsme se několikrát i úsekem se sněhovou pokrývkou. A ne zanedbatelnou. Cesta hřebenem ale neměla jedinou chybu, celou dobu se nám otevíraly nové a nové pohledy na okolí, prakticky bez námahy. Nestíhali jsme fotit.
Po zhruba 4 hodinách a 9ti kilometrech chůze hřebenem jsme došli k rozcestníku, kde jsme se dočetli, že nám zbývá poslední půlhodinka cesty přímo k Angelus Hut a stejnojmennému jezeru. To jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít a vyrazili tam jako na hlavní highlight dnešní poutě. Přivítalo nás, až překvapivě, velké horské jezero. U něj jsme si klasicky zblajzli oběd a já využil chvíle a mé hlouposti, kdy jsem si nevyndal z batohu holcící strojek, a zkulturnil jsem si neplnovous na dost jasně nejhezčím místě, kde jsem se kdy holil.
Dobrou hoďku jsme u jezera strávili užíváním si okamžiku, ale pak už museli vyrazit zase zpět. Neměli jsme v plánu na hutu přespat tak, jak to asi dělá většina lidí co sem doputuje. Vydali jsme se tak zpět k rozcestníku. Cestou jsme promýšleli, jak to s cestou zpět provedeme. Hike byl totiž jednosměrný a nám se, ač náádhernou, stejnou cestou nikdy moc nechce. Vždycky radši volíme okruh. Proto, když jsme z cedule vyčetli, že existuje ještě jeden hike vedoucí zpět na parkoviště, neváhali jsme. Pravda, neměli jsme alternativní trasu nastudovanou dopředu, tak bylo trošku nejistý jestli stihneme zpět dojít včas, ale i tak jsme se rozhodli jít jím. Jmenoval se Speargrass Track a tak, jako předchozí vedl po hřebeni, tenhle se naopak táhl rovnou dolů. Vedl podél potoka Speargrass Creek.
Od sedla cesta vedla rovnou dolů, kamení vystřídala pohledná, polovysoká tráva a jen co jsme během hodinky sestoupali dolů do údolí, zvolal jsem:
„To nebe se mi moc nelíbí…“
Jako kdybych to přivolal, v tu ránu začalo lejt. Tak a je to tady. Doteď jsme měli na trecích prakticky výhradně neskutečné počasí, tak tentokrát hiking okusíme v méně hostinných podmínkách. Bleskurychle jsme si oblékli naše nepromokavé bundy, na batohy natáhly pláštěnky a pokračovali v cestě. Nebyl čas ztrácet čas. Tenhle hike je jeden z delších, tak to musíme trošku hnát. Chceme přijít za světla.
Ukázalo se, že ač máme fakt prvotřídní vybavení (dík Honzo opět!), udělali jsme zásadní chybu. Máme nepromokavé bundy i boty, ale kalhoty ne, na těch jsme chtěli ušetřit. A právě přes kalhoty, nacucané během chvilky vodou, se nám nádherně voda dostala i dovnitř našich Goretexových bot. No, to úplně nevyšlo. Na skuhrání je ale pozdě, naše chyba, musíme šlapat dál.
Jak jsem zmiňoval, trek vedl údolím podél potoka. Tady se ukázal další problém. Problém, který nás hafo zdržoval. Ten, kdo tenhle trek vymýšlel, byl totiž kreativní, chtěl ho asi udělat zábavnějším a tak cesta často vedla z jedné strany potoka na druhou. Pořád se muselo krosit. To by bylo moc príma, jen škoda, že autora možná nenapadlo, že občas může i pršet. A páč všechna voda stéká z kopců sem, z malého potůčku se může stát menší řeka.
Dost často jsme tak horkotěžko hledali cestu, jak se na druhou stranu dostat. Pokaždé se nám to ale zatím povedlo, byť jsme si museli dojít pro šutráky a pomoci si jimi. Nakonec jsme se ale přece dostali do místa, kde to nemělo řešení. Potok byl moc široký. I tak jsme se zprvu nevzdali, našel jsem obr šutrák, nesl jsem ho k potoku jak Obelix (ale v chůzi tučňáka), hodil do vody a ha!
Celej zmizel pod vodou! Jak potápka 😀
Řešení bylo nasnadě, byť se nám nezamlouvalo ani pramák – zout se a přebrodit. Sundali jsme boty, vstoupili do vody a po pár vteřinách vyskočili zase zpět. Bylo to tááááááááák šíleně studený! Co studený, mrazilo to!
Chvilku jsme to rozdýchávali, až se Terezka (statečnější z nás), do toho dala znovu a řeku se sebezapřením přešla. Na druhé straně si pak nutnou chvíli nohy zahřívala, aby je vůbec znovu cítila.
Já jsem byl o poznání větší bebínko, mě to studilo jak blázen. Levitovat ale bohužel neumím, nechtěl jsem se ani nechat zahanbit, tak jsem šel do potoka znovu taky. A šup, zase z něj dost rychle vyskočil. Bolí, bolí! Až na třetí pokus jsem potok přebrodil taky. Moje pocity a teplotu vody perfektně zachycuje fotka níž. Při brodění bylo i moooc fajn, že na dně byly kameny (jak jinak než kluzký) a voda byla čím dál hlubší. V polovině potoka jsem navíc měl i chvilku, kdy mě to tak píchalo, že jsem se musel jednou rukou opřít o dno. A to, že mám na ruce moje oblíbený hodinky za trojku, mě absolutně nezajímalo. Hlavně bejt na druhý straně. To se záhy taky povedlo, ale oba jsme těžce doufali, že další brodění už se konat nebude. Kdo by byl býval čekal, že i přes léto může být voda takhle ledová.
Drtivá většina treku, prakticky snad celá druhá polovina, vedla neprostupným lesem, který nám přišel absolutně nekonečnej. Co půl hoďku jsme si říkali, že už snad (a prosím!) musí bejt konec. Takhle jsme si to říkali čtyřikrát a začali jsme mít strach, abychom vůbec došli za světla. V lese se začínalo totiž postupně stmívat a přestávala to být sranda. Dokonce se nám, právě díky menšímu světlu, podařilo ztratit na chvilku značky a správný směr cesty. Chvilku jsme stezku i hledali, ale naštěstí jsme se pak rozhodli vrátit a ztracenou cestu nalézt znovu. Ještě že jsme to udělali a nepokračovali dál, jak jsme pak zjistili, byli jsme totiž z vyznačené trasy dost mimo.
Ukázalo se, že rozvodněný potok měl ještě jednu nevýhodu. Došli jsme lesem totiž do místa, kde se prostor více otevřel a viděli jsme na druhé straně další turistickou tyč, od nás možná 150 m, kam musíme směřovat, ale opět ji dělila voda. Při zkoumání jak dál jsme našli ceduli se zněním:
„Když je cesta zaplavena, pokračujte tudy.“
A šipka nahoru jak dobytek. Nááájs!
Kvůli 150ti metrům nadohled jsme museli vylézt totálně strmej kopec a po chvilce zase zbrousit dolů. Kvůli 150ti metrům zacházka dobrou půl, třičtvrtě hoďku. V závodě o čas, nic moc. Po tomhle bodě, který nás oba naštval ještě víc, následovala opět cesta nekonečným, dlouhým lesem. Teri už těžce vyhlížela konec a dál šla víceméně spíš setrvačností. Moc pohodě ani nepřidávalo, že jsme byli pořád promočení.
Terezka je ale skvělá, má tuhej kořínek a tak jsme se po další notné chvilce v lese konečně probojovali k autu. Skoro nás pohled na něj až dojal. Trek byl naprosto skvělej, ale ještě skvělejší je, že už jsme zpátky. Jen co jsme se dali trošku do pucu, sundali vlhký věci, začalo se stmívat. Příjit o hoďku později, jdeme v lese totálně po tmě.
Dneska jsme si vzali trošku větší sousto a měli jsme to o fous. Zmožený jsme se tak vydali to nejbližšího kempu. Ten byl placenej, bude to poprvé co budeme platit, ale nemáme na to teď hledat nějakej freecamp.
Celkově to ale bylo famózní a tenhle hike stojí víc, než stopro, za to jít!
