Ráno jsme si museli řádně přivstat, poněvadž jsme měli booklý úplně první trajekt ten den. Odjezd lodi z Wellingtonu byl naplánovaný na 8:00, přičemž na místě jsme museli být už před sedmou, na kterou byla stanovena nejzazší možnost check-inu. Pravděpodobně proto, že samozřejmě přejíždíme s naším vanem a bude potřeba na trajekt všechny auta nějak naskládat.
Podle jízdenky jsme zjistili, že plavba Cookovým průlivem mezi ostrovy, by měla zabrat zhruba 3 a půl hodiny. Kilometrově je od sebe Wellington s malým městem Picton (kam se přijíždí) cca 100. Alespoň bude dost času pokochat se. Slyšeli jsme totiž, že i samotná jízda mezi ostrovy stojí za to. Obzvlášť stejným směrem kterým jedeme my. Z relativně rovinatého severního ostrova je prý nádherné přijíždět mezi ostrůvky ostrova jižního a vidět všechnu tu divokou morfologii hor, kterou se jižák vyznačuje. Těšíme se!
Ale zpět k tomu jak to probíhalo. Ráno jsme se museli hlásit na mole, stejně jako všechny auta nebo náklaďáky k převozu. Byly jasně značené pruhy tam se řadit a už příjezdu se stála fronta. Pruhy byly jasně značený, ale ani to nám nezabránilo, abychom odbočku do správného směru lehce přejeli a vjeli jinam. Řešení byly dvě. Buďto objet ostrůvek a zařadit se na úplný konec fronty (což se nám nechtělo – momentálně jsme byli mezi prvními) neeeebo to tam švihnout.
Takže jsem vystrčil hlavu z okýnka na auto ve správném pruhu, kam taky chceme a zamával jsem ve stylu „sorry, ale musíme to tam švihnout“. To holčina v autě (taky backpackeři) zjevně ale úplně nepochopila a zamávala zpátky jakože „Ahooooj, tak tu cestujem!“.
Než se ale nadála a pobrala to, mrsk a myška rovnou před ně. Košér to asi úplně nebylo, ale jsme tam, kde potřebujeme. Sorry kolegové.
Pak už jsme mohli pokračovat na check-in. Ten probíhal tak, že jsme u budky přizastavili a odevzdali dřevěné značky, jakože vstupenky na loď, které nám rozdali po příjezdu na místo. Jednu jsme měli každý pro sebe a další, barevně odlišenou, pro naše auto. Ty jsme teď všechny odevzdaly zpět, bylo nám sděleno číslo řady a směr, kam na molo přejet a kde že se to máme štosovat.
Instrukce jsme uposlechli a ocitli se na obrovském mole, kde na zemi bylo nakreslených několik pruhů do kterých se auta postupně řadila. Potom už jsme jen čekali a čekali na signál. Dobrou půlhodinku jsme v autě čekat mohli. Většinu času jsme strávili pozorováním trajektu Bluebridge, už přistaveným těsně vedle u vedlejšího mola, nebo ohlížením se za nás, zda-li nám kolegové backpackeři, které jsme sprostě předběhli, neobjíždí auto klíčem.
Naštěstí ne a pomalu se fronta začala hýbat. Začalo se najíždět na trajekt do obdobných pruhů jako na mole. Nejprve osobáky (včetně nás) a posléze velké náklaďáky a kamiony. Zaparkovali jsme, zatáhli ručku a mohli jsme se vydat do útrob obr železného kolosu. Při opouštění auta jsme ale zmerčili, že ti backpackeři, které jsme předjeli, zapomněli vypnout světla svýho vanu a už byli v tahu. Jako první jsme se je tak vydali hledat a upozornit je na to. Páč v Pictonu by už stoprocentně neodstartovali. Pátrání naštěstí netrvalo dlouho a našli jsme relaxujíc sedět hned ve velké společenské místnosti. Řekli jsme jim o jejich světlech, omluvili se za předjetí, týpek hrozně děkoval a všechno bylo v pohodě. Svět je zase v rovnováze.
Ve velké místnosti se stoly a kavárnou jsme zůstali a dali si snídani. Ač bylo možný zakoupit si vychytanější pokrm, rozhodli jsme se raději zužitkovat banány a peanut butter, který jsme si tady na NZ už stihli, až nebezpečně oblíbit. Loď, jak jsme zjistili, toho nabízela spoustu. Byla ohromná a nabízela wifi, dětský koutek, kavárnu, soukromé kajuty, bar a dokonce i menší kino. Samotná kapacita trajektu taky budí respekt, na palubu se údajně vměstná až 60 náklaďáků, 140 aut a 350 cestujících.
Kino bylo dost lákavá představa, ale jelikož je den jako malovaný, po arašídobanánové snídani jsme se vydali raději na palubu. Kochat se výhledy. Překvapilo nás, že podobný nápad nemělo až tolik lidí a spíš zůstávali uvnitř. To mohlo mít jen dva důvody – nebavil je enormní vítr nahoře (nedivím se) nebo už to tady zkrátka už mají zmáklý.
Díky pozorování okolní přírody, čím blíž jižáku, tím divočejší a zajímavější, cesta utekla až překvapivě rychle. Není na tom co dlouze popisovat, bylo to většinu trasy obdobný. I tak jsme ale byli vzrušení, že jsme tady a na jižní ostrov jsme se strašně těšili. Slyšeli jsme o něm moc. Navíc jižní ostrov je většinou ten důvod, proč jet na Zéland. Většina přírodních krás, hlavně hor, je právě tady.
Po cestě jsme si říkali, že bychom s trochou štěstí mohli vidět i delfíny nebo i víc, velrybu. Nic z toho se bohužel nekonalo. To Teri nejspíš až ukolíbalo ke spánku a na nejkrásnější scenérie z plavby jsem ji musel probudit :-))
Vylodění v Pictonu proběhlo úplně bez problému a z přístaviště jsme okamžitě vyrazili dát si opět na nejbližší vyhlídku. Tam se s námi okamžitě dali do řeči postarší místňáci, taky momentálně cestující, i francouzští backpackeří, kteří měli stejný nápad jako my. Smáli jsme se jako sluníčka, udělali si zmiňovaný oběd a užívali si pohledy. Ty byly nádherný úplně na všechny strany.
Jo, tady se nám líbit bude 🙂
