Ráno jsme využili přítomnosti sprchy, pobalili si všechny věci, napasovali je do úložného prostoru auta a už jsme se chystali vyrazit. Určili jsme si trasu směr jihovýchod, konkrétněji na poloostrov Coromandel, vzdálený od Aucklandu 170 km, cca dvě a půl hoďky jízdy. Nicméně ještě předtím si musíme do nového mazlíka obstarat nějaké vybavení. Van jsme koupili úplně prázdný. Bylo potřeba nakoupit všechno od příborů, talířů, hrnců až po peřinu a povlečení.
Inu vypravili jsme se tak do obchodů The Warehouse a Kmart, což jsou místní legendy, kde se prodává zkrátka všechno. Od potravin až po motorový olej. Navíc za slušné ceny. Před námi teda byla sice krátká, ale přecijen samostatná jízda v levém pruhu. První jízdy jsme si vždycky raději komentovali ve stylu „teď odbočujeme vpravo, musíme zajet až za ten ostrůvek“ a podobně, prostě abysme si byli jistí. Přecházení ulice a směr do kterého se podívat první, aby si nás auto nenarolovalo na nárazník, jsme totiž automatikou nezvládali ani po týdnu a půl brouzdání se ulicemi pěšky. Je dosti nepřirozený koukat se na druhou stranu. Obzvlášť problematický je, když je přecházení ulic víc za sebou, na první se člověk ještě tak nějak soustředí, ale když změní směr, je zmatenej jak lesní včela znovu 🙂
Není proto s podivem, že jsme se vypravili do nejbližší lokality St. Lukes, kde obchodní centra byla obě těsně vedle sebe. Definitivně jsme tak pryč z AirBnb a plnohodnotným domovem nám bude už jen náš van. Cesta do obchodní zóny trvala sotva deset minut jízdy. Zaparkovali jsme, vyskočili z auta, vyrazili směr Warehouse a při kontrolní otočce jak dobře jsme zaparkovali, nastal šok a zmar:
„A do pr…. Máme prázdný kolo!“
Jo! Je to tak, máme auto prvních deset minut na silnici a už je na světě další problém. Úžasný. Ještě jsme neměli ani chvilku se otrkat a už zase musíme něco řešit. Navíc vůbec nechápeme jak se to mohlo stát, jeli jsme pomaloučku, přes žádný obrubníky, nic jsme neslyšeli. Nechápali jsme. Jako první nás pochopitelně napadlo zavolat opět car dealerům, od kterých jsme auto koupili. Těm jsme popsali celou situaci a bylo nám sděleno, ať teda přijedeme zpátky, že se na to mrknou a něco vymyslíme. To je fajn, ale to máme jako fakt jet s úplně totálně prázdným kolem?
Přes ulici jsme shodou okolností zbystřili autoopravnu. Zamířili jsme teda nejdřív tam. Aspoň se pozeptat, jestli nám nemůžou nějak píchnout. Emotivně jsme jim celou situaci popsali, trošku zoufajíc si a tam s námi chlapi soucítili. Řekli, že teda bohužel nemají naše kolo, ale že můžeme zkusit nahodit rezervu, kterou jsme měli. To znělo nadějně. Nadšeně jsme tak souhlasili. Chlápek se toho ujal, ale po chvilce zjistil, že naše rezerva je pod autem sice hezká, ale je nutný jí vytočit pomocí speciálního klíče, kterej bohužel nemá. A co hůř, po prohledání celého auta skrz naskrz jsme zjistili, že my ho nemáme taky. Kluci nám ho k autu nedali. Smolíček pacholíček.
Chlapi z opravny nám tak alespoň kolo dofoukli a my se opatrně vydali zpět na prodejní plac. Moc se nám nechtělo, protože jsme tady byli už tolikrát, až nám to bylo blbý. Strávili jsme tu za poslední týden a půl snad víc času než na AirBnb. Naposled jsme tu byli dneska dopoledne. Když jsme se totiž den zpátky chystali na první noc v autě a zatahovali jsme závěsy, zjistili jsme, že nám jich dobrá půlka chybí. Well done guys! Pro zbytek jsme si tak hned ráno dojeli.
No a teď tu jsme znova. Ikdyž kluky to s náma už muselo těžce nebavit, vždycky nám vyšli vstříc. I tentokrát. Opět jsme jim celou situaci vylíčili a dost sebevědomě řekli, že fakt nechápeme jak se to mohlo stát. Před prodejem jsme si totiž vydupali vyměnění všech gum. Ty předchozí byly krutě sjetý. Klukům se teda moc nelíbilo a ani nezdálo, že jedna je píchlá. Trošku nás podezírali, že jsme s tim něco museli nějak bejčit či jinak kravnout. To ale ani náhodou.
Nicméně, hned za rohem ulice mají naštěstí spřátelenou autoopravnu, která jim dělá veškeré opravy a servis. Giancarlo, majitel a prodejce, se kterým jsme od prvopočátku všechno řešili, tam s námi zajel a vykomunikoval, že nám kolo vymění. Dokonce gratis.
„Uuuuf, strašně moc díky chlape!“. Byli jsme hrozně rádi, že hned nemusíme zase sahat do šrajtofle. Moc už tam totiž ani nezbývalo…
Giancarlo se chvíli bavil přimo s mechanikem a potom za náma přišel a řekl: „Tam kde jste včera parkovali, tak tam už neparkujte…“
Nechápal jsem. Giancarlo dodal, že mechanik mu řekl, že naše kolo bylo jasně probodlý páčidlem.
„Cooooooože?!“ koukal jsem na něj jak Cipísek na vanilku.
Jako slyšel jsem, že spousta místních backpackery nemá ráda, ale že by to bylo až takhle? Hmm, přísný. Je pravda, že jsme v noci měli pocit, že jsme slyšeli nějakej divnej hluk, ale tohle nás nenapadlo ani ve snu. Navíc když jsme bydleli v superklidný lokalitě, ve slepé ulici a tam, kde nás každé ráno zdravili sousedi.
I přesto nám někdo, ikdyž jsme spali uvnitř auta a navíc i na soukromém pozemku, přiběhl k autu a probodl kolo. „Dobrý no. To jde rychle.“ pomyslel jsem si.
V servisu nám sdělili, že výměnu kola zvládnou bohužel až následující den. Takže z Aucklandu se zase nedostaneme, nějak nebezpečně si nás zaháčkovává. Ubytko na následující noc jsme už neměli a nové, si upřímně ani nechtěli hledat. Natož za něj platit. Kluci prodejci nám naštěstí vyšli vstříc znovu a svolili, že můžeme noc strávit ve vanu u nich na prodejním plácku. Měli jsme tak před sebou další „romantickou noc“ na parkálu. Představovali jsme si to kempování malounko jinak, ale budiž. Co se dá dělat…
Druhej den se naštěstí výměna kola udělala bez problému a my jsme tak snad už (konečně!) mohli opustit Auckland. Zajeli jsme si na druhý pokus nakoupit nezbytné vybavení a hlavně mě, už teda jímala paranoia, nechávat auto stát na parkovišti bez dozoru. Nicméně všechno naštěstí proběhlo v pohodě, vybavení jsme si sehnali a auto zůstalo bez dalších poškození.
Mohli jsme vyjet do prvního kempu!
Vyrazili jsme tak na naplánovaný Coromandel, výběžek severního ostrova, dvě a půl hoďky jízdy po dálnici. Z té jsme měli taky trošku respekt, po cestě jsme chvílemi totiž přemýšleli, z jaké že strany se to vlastně na vícepruhé dálnici předjíždí 😀
Terezka ale řízení zvládla krásně a s přehledem a my se tak ocitli na kempu u oceánu, ale jinak totálně uprostřed ničeho, bez záchodů, jen na plácku s mušlemi. Po neblahé zkušenosti posledních dní to bylo přesně to, co jsme hledali. Mít aspoň na chvíli od všeho trochu pokoj. To by jsme ale nesměli být jelita.
Ve Warehousu jsme si koupili rychlovarnou konvici, aby si Teri nemusela na kafíčka vařit vodu na vařiči a měla to hned. Jenže pochopitelně rychlovarnou konvici inventor v autě neutáhne ani náhodou. Bohužel nám to došlo asi vteřinu po tom co jsme ji zapojili a stihli zapnout. Samozřejmě okamžitě přestal fungovat.
Jo, taky to teď nechápu, ale stalo se, no. Takže novej problém na světě, jupí. To tu dlouho nebylo. Odpálili jsme si inventor. Je to věc, kterou máme připojenou na druhou baterii a konvertuje nám elektřinu tak, abychom si díky němu mohli nabíjet elektroniku (telefony, notebook).Takže zpátky na značky, bez telefonů totiž být nechceme. Ani nemůžeme…
Máme v nich životně důležitou appku CamperMate, která nám ukazuje vše, co k životu tady potřebujeme. Ukazuje nám kempy kde můžeme přenocovat, místa kde můžeme doplnit pitnou vodu, místa kde vyhodit odpadky, sprchy. Zkrátka všechno.
Vydali jsme se tedy zpět do civilizace nejbližšího města, kde byl potenciál a naděje na nějakou pomoc. Z elektřiny máme trošku respekt. Obešli jsme několik autoelektrikářů, kteří se nám sice snažili pomoct, ale většinou spíš tak, že nás posílali zase o dům dál k vhodnějšímu kolegovi. Až jsme skončili u jednoho pána, který nám poradil nejvíce, ale za párminutovou práci chtěl tolik, že jsme se nakonec přecijen rozhodli upřednostnit samoopravu. Koupili jsme inventor nový (bohužel už ne tak silný a kvalitní jako předchozí), ale všechno co potřebujeme, měl zvládnout utáhnout bez problému. Následovala výměna. Vlastně nic složitého, jen přepojit kabely. Pustil jsem se do práce, Terezka trnula, že vybuchneme a budu mít číro jak Albert Einsteinů. Všechno šlo ale hladce. Jen při přepojení druhého kabelu jsme, při dotknutí se baterie, lehce zajiskřili. Teď už víme, že je to normální, ale v ten moment jsme se po sobě jen dramaticky podívali 🙂
Zapnuli jsme nový invertor a valilo to krásně. Vida! Tak přecijen nebudeme tak „neschopní“. Bře my!
S radostnými pocity jsme se začali vracet zpět směr Coromandel, kde jsme si tentokrát našli kemp k přespání ve městě Thames. Malé městečko jsme si stihli rychle projít a zároveň i navštívit pobočku místního operátora Spark, provozující síť virtuálního operátora Skinny, u kterého máme oba SIM karty. Terezka s ní má ale pořád problémy. Data jí bez problému fungují, smsky taky, ale dovolat se jí zkrátka nedá, volání prostě pořád nefunguje. Divný. Dost divný. Ani v prodejně se nám uspokojivé odpovědi nedostalo, údajně to bude asi nějaký problém s podporovanými frekvencemi telefonu. Takže Terezce musíme koupit simku novou u jiného operátora a doufat, že tam to fungovat už bude. To ale necháme na později. Řešení čehokoli dalšího nás přestává bavit nadruhou.
Nicméně na další noc zůstaneme ještě na parkovišti v Thames, páč jsme si na zítra naplánovali první zélandský hike! Hojahej!
Ráno si tedy pobalili saky paky a vydali se vstříc procházce. Bylo nám už od rána trošku podezřelé, že pořád tu a tam, potkáváme lidi oděné do viktoriánského stylu, v různých podivných maskách a ošaceních. Vydali jsme se tedy více vstříc davu, musíme přece zjistit o co tady jde.
Došli jsme na hlavní ulici města, kde jsme od místních vyzvěděli vo co gou – zrovna dneska se koná průvod Steampunk. Je to průvod, který se jednou do roka koná právě v Thames. To jsme ale štístka! Setrvali jsme tedy v ulici ještě na celou přehlídku, která byla, řekněme, bizarní, ale jsme rádi, že jsme jí byli součástí. V Thames totiž jinak celkem nic není, tak to bylo fajn zpestření.
Po průvodu už jsme pokračovali dál do kopce, kudy nás měla cesta zavést k místnímu treku. Neměl být nijak spešl, spíš menší procházka, očekávání jsme tedy radši neměli, ale i tak na něj byli zvědaví a těšili se. Už z domova jsme věděli, že spousta lidí si chválila jak přehledně jsou na Zélandu značeny treky. A je to pravda. U každého treku jsou cedule se šipkami, názvem treků a orientační dobou, kolik času cesta zabere. Nutno uznat, co zatím máme zkušenost, tak časy víceméně celkem odpovídají a je radno je brát v potaz.
Na začátku treku jsme potkali stanici, vstupní bránu treku, kde si bylo nutné očistit boty od všech nečistot. Zéland se tak snaží ochránit místní stromy „kauri“. Kauri, aneb jak spolehlivý zdroj informací Wikipedie říká, je vlastním názvem damaroň a na Novém Zélandu se vyskytuje pouze v severní části severního ostrova. Ceněn je pro kvalitní, lehké dřevo i pro hodnotnou pryskyřici.
Už po pár prvních krocích bylo jasně znát, že okolní flóra je totálně odlišná než cokoli, co jsme doteď zažili. Bylo to jako procházet džunglí. S výjimkou cesty, po které kráčíme, neprostupná, hustá krajina. To se ukázalo jako jediný zádrhel. Často jsme totiž narazili na několik metrů dlouhou pasáž s bahnem a nebylo zkrátka ani úplně možné ho pohodlně obejít. Naše horské kecky byly tímto pokřtěny. Vstřebávali jsme pohledy na okolní porosty a vysoké stromy tak dlouho, až jsme došli k útesu, kde se nám konečně odhalil výhled na Coromandelský Forest Park.
Pochopili jsme, že to bude hřeb naší první toulky přírodou, tak jsme využili chvíli okamžiku k posezení, obědu a vydali se pomalu zpátky k našemu domu 1+0 na čtyřech kolech.
Usoudili jsme, vzhledem k blížícímu se létu a tedy hlavní sezóně backpackerských prací, že by možná nebylo od věci, poohlédnout se po první práci. Řešili jsme totiž i dilema, na kterém z ostrovů léto strávíme. Severní měl výhodu toho, že tam momentálně jsme, jižní zase nádherných, divokých hor a méně lidí. Navíc nás lákala představa strávení léta tam, protože ve zbytku roku na jižáku už bude výrazně chladněji než na ostrově severním. Navíc auto chceme za rok prodat opět v Aucklandu, kde jsou ceny výrazně vyšší než ve zbytku Zélandu. To vše nahrávalo spíš jet na jižák. Moc se nám nelíbila jedině představa přejezdu tisíce kilometrů daleko + platba za trajekt.
Rozhodli jsme se, vyřešit to šalamounsky. Slyšeli jsme z mnohých stran, jak žádanou prací mezi backpackery je sběr třešní. Údajně se na nich dá vydělat nejvíce peněz. Není proto s podivem, že je o místa velký zájem. A třešňové sady jsou právě především v jižní části jižního ostrova. Bohužel už mělo být pomalu pozdě, začít se po místě shánět, ale řekli jsme si: „Zkusíme to a uvidíme“. Když nás někde vezmou, máme aspoň směr jasnej a jedeme na jižák. Když ne, zůstaneme tady. Pogooglili jsme si třešnové sady a většina z nich měla dokonce na webovkách formuláře pro uchazeče o práci. Odeslali jsme dobrých 10 formulářů na různé sady a celkem brzy nám začali zpět chodit odpovědi. Bohužel negativní. Už měli plno. Až najednou, z jednoho ze sadů v Cromwellu, jsme kupodivu dostali pozitivní odpověď. Máme se hlásit na začátku prosince, kdy sezóna začne. Ha! Tak je to jasný, jedem tam! Vyzkoušíme taky ten skvělej job! Ani to tolik nebolelo, job jsme sehnali až překvapivě snadno a bez porodních bolestí. Měli jsme fakt radost a začneme pomalu směřovat na jižní ostrov do Central Otaga.
Další den jsme se začali posouvat plánovaný směr jih, přičemž jsme samozřejmě začali navštěvovat to, co nám vhodně padalo do směru jízdy. Tak jsme narazili na další místo, které upoutalo naší pozornost a to Karangahake Gorge.
Je to jedna z kratších procházek roklí podél řeky Ohinemuri, vedoucí zároveň přímo trasou úzkokolejky, kterou využívali zlatokopové v polovině 19. století. Hike byl rozhodně o dost zajímavější než naše první procházka v Thames, moc se nám líbila cesta podél řeky, která byla v části vytesaná přímo do skály. Stejně jako na nás udělal dojem kilometr dlouhý, tajemný tunel. Ten měl supr magickou atmosféru se super světlem. Trek byl zakončen okruhem již zmiňovanou úzkokolejkou. Ta byla v dobrém, zachovalém stavu a vedla dokonce i skálou a jeskyněmi. Trasu jsme prošli celou a dokonce jsme cestou nabrali i pár středního věku, který se do dřevem podložených tunelů ve skále ne a ne odhodlat.
Výlet vzal za své a pomalu jsme přejížděli dále, k zapadlému maloměstečku Opoutere, které jsme si zvolili jako další nocoviště. Většinou, když přejíždíme do nějakého bezplatného kempu, snažíme se vyrazit rozumně odpoledne, řekněme kolem páté, šesté hodiny. Důvodem k tomu je, že místa pro kempování jsou tady na severním ostrově často jen vymezeny na obyčejném parkovišti. Třeba 5 míst, u kterých jsou šipky a mezi nimi se může přenocovat. Každý okrsek na Novém Zélandu to má jinak a jinak je i omezen maximální počet nocí (typicky ale 2-3 noci). Kdo cedule neuposlechne nebo kempuje na nepovoleném místě, případně bez selfcontained certifikace, riskuje pokutu 200 NZD. To my rozhodně riskovat nechceme a proto se radši snažíme přijet dříve, než přejíždět a hledat nové útočiště.
Tady v kempu u Opoutere jsme si to výjimečně, jak jsme později zjistili, ale dovolit klidně mohli. Stalo se totiž něco, co jsme dosud neviděli. V kempu nebyl krom nás nikdo. Jako je pravdou, že byl dost „in the middle of nowhere“, nicméně byl pěknej, na trávě a i se záchody (nebývá zdaleka pravidlem). Využili jsme i přítomného umyvadla, kde jsme si konečně ošplouchli vlasy. Na třívteřinovej časovač vypnutí vody, to byl celkem výkon.
Chvilku jsme si užívali hezkého počasí a samoty až jsme se nakonec rozhodli udělat si malý výlet po okolí. Tam jsme pochopili, proč asi jsme v kempu sami. V okolí nebylo zkrátka nic. Ani signál.
Zbývající čas jsme využili ke psaní článků a naplánování toho, co bychom na Coromandelu neměli minout. Z toho nám vyvstali dva jasní favoriti – Cathedral Cove a Hot Water Beach. Během naší plánovačo-psací relax seance nakonec na místo přece jenom dorazil další cestovatel. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že cestovatel je cestovatelka a to Melli z Německa. Odkud jinud. Když už jsme někoho na cestách potkali, byl to buď Němec nebo Francouz. Každopádně Melli byla prima a upovídaná, takže dost z našeho pobytu v kempu jsme už strávili dohromady. Zase se nám potvrdilo, že co Němec, to perfektní angličtina. V tomhle máme v našem školství asi krapet mezery. Společně jsme prozkoumali druhou část okolí kempu směrem k oceánu. Cestou nás dost překvapily a zarazily cedule označující všudypřítomné stromy jako jedovaté a nebezpečné. To jsme vůbec nechápali a až při zpětném pátrání se dopídili k tomu, že jsou obětí vandalismu. Někdo každý strom jednotlivě navrtal a otrávil. To způsobuje smrt stromů a seschlé a odumřelé větve padají z velké výšky dolů. Zajímavý.
Každopádně když se „nebezpečnou zónou stromů“ probojovalo k oceánu, bylo to wow. Otevřela se šíleně obrovská pláž, široká desítky metrů a dlouhá kilometry. Všude krásný písek. Dlouho jsme šli po pobřeží bez cíle až nám došlo, že když půjdeme pořád dál a dál, může se taky stát, že dojdeme zpátky do Aucklandu. Radši jsme to teda otočili.
V kempu jsme ještě jednu noc přespali, abychom se druhý den, hned z rána, vydali na Cathedral Cove. Chtěli jsme na proslulé místo vyrazit dříve, abychom se vyhnuli očekávaným davům. Cathedral Cove je totiž profláklý, megaoblíbený, skalní útvar přímo u moře. Dlouho jsem si myslel, že je to ta známá fotka z tapety Windows, ale v době psaní tohodle článku jsem bohužel zjistil, že to místo je úplně jinde. Tak příště! Nicméně kráse jí to neubírá ani trošku.
Zaparkovali jsme na ultraprostorném parkovišti, vybudovaném speciálně pro populárnost místní atrakce, ve městečku Hahei. Viděli jsme teda ale i několik soukromých parkovišť, při rodinných domech místňáků, kteří se z popularity místa snažili taky něco vytěžit.
Jinak se dál, na začátek treku dlouhého 2,5 km, muselo buďto placeným autobusem nebo pěšky. Pro nás jednoduchá rovnice. Vydali jsme se pěšky.
Celkově byl trek spíš procházkou asfaltovou a pečlivě upravenou cestou podél pobřeží. Po cestě bylo několik odboček k dalším zálivům, například k Stingray Beach, kde by mělo být, při troše štěstí, možné pozorovat rejnoky. Tady se ale zastavíme až cestou zpět z Cathedral Cove, tam chceme být brzy. Ideálně i sami. To se jeví nemožně, ale opravdu jsme doteď po cestě potkali jen jednotky lidí, to bylo slibný.
Na místo jsme skutečně dorazili jako jedni z prvních a mohli se tak pokochat průhledem skrz skalní klenbu na nádherně modré moře s bílými vápencovými skálami v pozadí. Nádhera jak párek!
Než jsme si chvilky krásného okamžiku dokázali užít tak, jak jinak, dorazila další vlna lidí. Co lidí, dorazil kompletní autobus důchodců. Naštěstí ne Asiatů, ale Němců. To bylo poznat na první pohled. Byli mnohem ukázněnější a ohleduplnější. Inu což no, využijeme jich aspoň k tomu, aby nás společně vyfotili. Zároveň jsme se tak zamysleli, kolik asi důchodců z Čech, by si mohlo dovolit odjet na Zéland. Moc asi ne… Marná sláva, do úrovně Německa nám asi ještě nějaký ten pátek schází.
Focení od evropských kolegů se ukázalo jako větší problém, než by se bývalo zdálo. Nejdřív nás jeden postarší pán trošku neurvale odehnal rukou, aby za pár minut za námi poslal svoji manželku. Ta už byla moc milá a vyfotila nás, nicméně tak, že usekla „střechu“ klenby. Byla ovšem ochotná vyfotit nás znovu a tentokrát už záběr vyřešila dobře, ale zase před objektivem nechala ruku. Nechali jsme to už radši být a zkusíme někoho dalšího později 🙂
Cestou zpátky k autu jsme si udělali mezistop na zmiňované Stingray Beach, na kterou byly hlavně zvrchu krásné pohledy, nicméně rejnoka jsme zazoomovat nedokázali žádného.
Raději jsme se tak vydali na další místo, neméně populární a tím je pláž zvaná Hot Water Beach. Nutno neopomenout zmínit, že tenhle přejezd byl vůbec prvním úsekem, kde jsem řídil já! Menší potlesk pro mě prosímpěkně… B-)
Jak sám název napovídá, je populární díky podzemním pramenům, které mají teplotu prý až 65°C. Takže si tu návštěvníci dělají přírodní vany do písku, ve kterých si pod širým nebem v teplé vodě porelaxují. Zní dobře co?
Po příjezdu na místo jsme uviděli především další nekonečnou pláž. Až v dááálce se míjeli nějací lidé. Zamířili jsme tedy k nim. K tomu čemu jsme došli, to pro mě bylo největším zklamáním a absurditou. Všude na fotkách to vypadalo jak největší idylka a realita?
Realita byla taková, že horké prameny byly pouze na určitém úseku. To ve výsledku znamenalo na pár metrech čtverečních desítky lidí v plavkách, plácajících se v bahně. Absurdita. Musel jsem se jenom smát. Na tohle fakt nemám. 😀
Komercializace byla samozřejmě přítomna, takže na místě bylo možné si za „lidových“ 15 NZD zapůjčit lopatku na vyhloubení vlastní jámy. Ujetost. Naštěstí to jsme si to naštudovali dopředu a vybavili se vlastním equipmentem. Přinesli jsme si pánev a hrnec. 😀
Nic z toho jsme nakonec stejně nepoužili. Shodli jsme se, že na Hot Water Beach si radši zajedeme jindy znovu. Podle počtu lidí co tu vidíme teď, sem zkusíme zajet radši někdy v noci. To by mohl být o pořádnej kus lepší zážitek. Důležité vědět je, že teplé prameny jsou pouze odlivová záležitost. Za přílivu je část pláže s prameny, pod vodou. Zčekli jsme si tak kdy bude další odliv a hle, bude to kolem 2:30 ráno. To by většina bahňáků mohla spát. Plán byl jasnej – budeme tvrďáci, v půl třetí dáme repete a snad to bude lepší. Zatím jsme si tak prameny zkoušeli jen na bosé nohy. A bylo to fakt hustý. Oceán byl totiž samozřejmě studenej, ale když si člověk našel vhodné místo a chodidly se byť jen trošku zavrtal do písku, bylo to tak vařící, že se to nedalo ani vydržet.
Zbytek dne jsme využili na návštěvu místa Shakespeare Cliff s vyhlídkou na oceán. Tohle místo jsme si nevybrali náhodou. Vybrali jsme si ho, protože v blízkosti byl nejbližší freedom camp a tak strategická poloha k misi „noční Hot Water Beach“. Pak už jsme šli raději za světla spát…
Světe div se, pozdě v noci jsme se skutečně vzbudili a našli i odhodlání se dát dokupy a opět vyrazit směr Hot Water Beach. Přijeli jsme na známé parkoviště a za tmy vyrazili vstříc části pláže s horkými prameny. A skutečně, na místě byly už vyhloubené jámy a jen jeden pár, který měl stejný nápad jako my. Jak se později ukázalo, byli to taky Češi. Teď už nám to připadalo výrazně poetičtější. Hezká noc, svítící měsíc a horká lázeň. To zní dobře. Naložili jsme se do předpřipravené jámy a fakt že jo, byla tam teplá voda. Sice jen pár centimetrů, ale byla. Stačilo to na to, aby člověku nebyla zima, ba naopak.
Když jsme se pokusili zavrtat jen malinko hlouběji, voda byla už tak vařící, že se to nedalo vydržet. Otevřeli jsme si k léharu přinesené občerstvení a udělali jsme si to hezký. Dobrou hoďku a půl jsme si tam jen tak polehávali, užívali si samoty výjimečnýho místa a v duchu si říkali, jak strašně chytří jsme byli, když jsme sem zajeli znovu a v noci.
Zhruba v půl čtvrté ráno jsme začali pociťovat únavu a tak usoudili, že je nejvyšší čas se odebrat zpět do vanu a začít hledat nové místo na přenocování. Předtím jsme se ale museli nějak zbavit plavek, díky plácaní se v mělké vodě, naprosto plných pískem. Přesunuli jsme se tak o pár stovek metrů dále, kde se nachází budova s restaurací, kde půjčují i ony předražené lopatky. Věděli jsme, že tady mají venkovní sprchy. Vyprali jsme plavky a chtě nechtě jsme museli omýt i sebe. Mělo to kladnou i stinnou stránku. Ta dobrá byla, že máme sprchu, navíc zadarmo a je stále temná noc, takže se můžeme naprosto v klidu umýt i bez plavek a čumilů okolo. Tou horší bylo, že ve sprchách je jenom voda studená (čti ledová) a ještě fouká vítr. Nic moc kombo. Nebylo ale na výběr.
Prvotní šok byl slušně intenzivním zážitkem, nicméně za chvíli si na to člověk kupodivu zvykl a sprcha začala být i příjemná. Nabuzeni z příjemně stráveného dne a probráni z osvěžující sprchy, jsme se odebrali do auta s jasným plánem sehnat si nocležiště na zbytek rána. To se ukázalo jako větší problém, než jsme si dokázali vůbec připustit. Postupně jsme totiž jedno po druhém přijeli na pět míst a všechna byla totálně obsazena. Ba co víc, na většině z nich dokonce kempovalo několik aut i mimo vyznačená místa určená pro kemping. My pravidla ale následujeme, nebudeme ti „zlí backpackeři“, kteří dělají bordel a všechno ignorují. Risk pokutky za to taky nestojí. Už polobdělí, sotva schopni dál řídit, jsme štěstí našli až ve městečku Whangamata, kam když jsme přijeli, bylo teda plno jakbysmet, nicméně už bylo ráno. Z toho jsme usoudili, že případný ranger nemá šanci poznat jak dlouho tu jsme, zaparkli jsme to taky mimo vyznačené šipky a konečně odpadli ke spánku. Probralo nás až, když sousední campervan opouštěl svou „kempu legální“ pozici, tak jsme se rychle zmobilizovali a flákli to na jeho místo.
S klidem na duši jsme se tak mohli oddat šlofíku napodruhé, prospat zbytek dopoledne a nabrat sílu do dalšího dne.
