Vyčerpávající týden v Aucklandu alá peripetie s nákupem auta

Schůzka domluvená, tak teď už se můžeme (a musíme) začít dost věnovat obíhání a shánění auta. Nejvíc netěšící se okamžik přichází. Požadavky jsme měli jasný. Jsme dva, takže bychom rádi van, s přestavbou a selfcontained certifikací, po roce 2000 (díky čemuž je místní technická je jednou za rok, u starších je 2x ročně), rozumnou najetou kilometráž (ideálně do 200 000 km), fajn by byla druhá baterie na nabíjení elektroniky, hodně by potěšil automat (hlavně mě) a především, a to je alfa a omega, ať to hlavně není nějaká plečka, která se nám vysype. Což teda nedokážeme ani moc poznat, žejo…

Jinak zmíněná selfcontained certifikace je místní označení pro „soběstačné“ auto, van, karavan, cokoli, co splní dané podmínky. Ty jsou mít vlastní záchod (stačí přenosný), barely na pitnou a odpadní vodu (se zápachovou uzávěrkou), dřez a odpadkový koš. Samozřejmě auta mají zároveň i vestavěnou postel. Ve většině případu je postel zároveň možné konvertovat na sedací boxy se stolkem mezi nimi. Tyhle SC auta mají tu velkou výhodu, že je v nich možnost kempování zdarma na určených místech pro freedom camping. A těch je hodně. Ostatní auta musí najít kempy s vybavením a platit většinou 15 NZD/noc/osoba. Mít „selfko“ se tak dost vyplatí. Zvlášť když tu budeme celý rok. Další výhodou je, že se člověk dostane na víc míst a není tolik omezen hledáním kempů se záchody.

Toť na vysvětlenou, jak to tu je zavedený. 90% backpackerů, lidí jako my, to dělá přesně takhle. Žít na Zélandu svůj vanlife je úplně běžná praxe. Až tak běžná, že není těžké narazit ani na seniory Kiwáky, kteří prodali svůj dům a na důchod žijí v obytném karavanu, kterým křižují svou domovinu. Ty už ale mají zpravidla daleko lepší stroje než jsou šetřivých backpackerů dodávky. Už i my jsme viděli obytňák tak velkej, až bych se vsadil, že co do plochy, byl větší než náš byt v Budějcích.

Naše honba za čtyřkolým miláčkem ale začíná. Z Čech už jsme měli připravený seznam míst, kam se zajít podívat. Povětšinou to byli car dealeři (oficiální, registrování prodejci), kde jsme si slibovali, že bude větší šance, že auto bude po technické stránce spíš okej. Nevýhodou je mírně vyšší cena. Jinak je běžná praxe spíš kupovat vany od předchozí generace backpackerů, kteří už svůj zélandský rok mají za sebou. Tam jsme měli ale obavu, že backpackeři ve snaze zbavit se svého mazlíčka, prodají naprosto cokoli. Dalším naším želízkem v ohni je možnost něco pořídit na Car Fairu, což je aucklandský každotýdenní market s auty všeho druhu. Ten byl ale až za několik dní. My se tak vydali na první průzkum po dealerech. Místo po místu. Ať si alespoň uděláme představu o cenách. Dost jsme doufali, že ceny ještě nebudou nadsazeny. Je totiž krátce před létem a v průběhu léta jsou ceny za vany vyšroubovány obzvlášť vysoko. Naopak v zimě jsou ceny prý často až poloviční.

Mezi jednotlivými místy jsme se přesouvali výhradně MHD nebo pěšky. MHD zahrnovalo jak autobusy, vlaky, tak i trajekt. Aucklandská MHD funguje tak, že když chce člověk nastoupit, musí dát ze zastávky řidiči znamení, jinak smolíček. Signál řidiči se dává, ikdyž se z autobusu vystupuje. Tentokrát stiskem tlačítka, které jsou prakticky u každé sedačky. Za MHDéčko je nejvýhodnější platit místní lítačkou – HOP kartou, kde se dopředu nabije kredit. Karta se pak přikládá k terminálům na tyčích autobusu. Důležitý bylo vědět, že se karta přikládá jak při nástupu do vozidla, tak při výstupu. Když se „odHOPnout“ zapomene, je za to stržena extra částka. V orientaci na jaké zastávce vystoupit byla živo zachraňující aplikace do mobilu, založená na GPS, která v reálném čase ukazovala kde autobus zrovna je a sama hlásila, na jaké zastávce přestoupit na jiný (a na který spoj), případně vystoupit. Na jízdách v autobusech bylo strašně prima, jak lidští řidiči byli. Vždycky člověka pozdravili jak při nástupu do busu, tak se i rozloučili při výstupu. Sranda je, že se za jízdu řidičům děkuje. Klidně pokřikem přes celej bus 🙂

První obhlídky byly fakt vtipný, vůbec jsme netušili. Většinou jsme jednotlivý místa obcházeli ve stylu „hlavně ať nás nikdo nevidí a všechno si v klidu prohlídnem“. Zprvu jsme tak veskrze jen omrkávali a čekovali základní parametry jako rok výroby, najetost kilometrů a cenu. Toť vše. Chtěli jsme auto hlavně mechanicky v pořádku, ale nevěděli jsme ani na co koukat. První den jsme teda díky rychloprocházení navštívili celkem dost míst a udělali si alespoň základní povědomí o ceně aut.

Z toho jsme byli lehce rozčarovaní. Do našeho rozpočtu, který nebyl ani zas tak nízký, jsme sotva vůbec něco našli. Natož si moct vybírat. A to ještě ty, na které jsme měli, vypadaly příšerně. Obouchaný, hrozně moc najeto, starý… To nás poněkud nepříjemně překvapilo.

Podobně jsme strávili následující tři dny, kdy scénář byl vždycky stejnej. Ráno vyrazit do města, obcházet prodejce aut jednoho za druhým, pak oběd z toho nejlevnějšího ze supermarketu a znova až do zavíračky na lov. Dokud nepadnem únavou. Na nic jinýho nebyl čas.

Nutno říct, že jsme se den ode dne čím dál víc otrkávali a už alespoň tušili jak, a na co se ptát a podívat. Hodně nám pomohl internet. Online bylo celkem dost materiálů pomáhajících s nákupem auta a s checklisty toho, co kontrolovat a na co brát zřetel. Tyhle příručky jsme studovali každej den večer a hodně to pomohlo. Ale auto stejně pořád ne a ne najít. Nenašli jsme zatím vůbec nic vhodnýho. Když už nám něco přišlo jakš takš schůdné, bylo to dost nad náš budget.

Začínalo to být dost unavující a bez optimističtějších vyhlídek.

Zkusili jsme tak změnit strategii a sešli jsme se s dvěma backpackerskými páry, které nám přivezli ukázat svoje campervany až k baráku. A pravda, byli o poznání lepší. Cenově pořád na našem maximu, ale už byly mnooohem vytuněnější. Je vidět, že každý si auto uzpůsobí k obrazu svému a ne jako dealeři, kteří dodávky prodávali dost ve strohé výbavě. S backpackery chtivými prodat své čtyřkolé domovy, nastal i moment, kdy jsme využili situace a s oběma vany si vyzkoušeli i jet. Teda vyzkoušeli… Teri vyzkoušela. Bylo vtipný, že ja jsem byl ten co všechno domlouval, na všechno se vyptával a když přišlo na poslední otázku „Můžeme si ho projet?“, majitelé automaticky podávali klíčky mně a já je jen poukázal vedle: „U nás je řidič Terezka…“. Jóóó, to pobavilo všechny 🙂

Teri to, přes úvodní stresíčky z první jízdy vlevo, kdy zpočátku vyjela spíš doprava :-), zvládala naprosto skvěle a vany jsme si i osahali. Vany backpackerů se nám líbily o poznání víc, jenže měly pro mě zásadní nevýhodu – byly to všechno manuály. Rozhodli jsme se teda, že zkusíme ještě chvíli vydržet a poohlídneme se po nějakých automatech.

Navíc na Zélandu by automatů údajně měla být snad i většina. Zároveň se nám taky nechtělo koupit hned první auto za všechno co máme. Chtěli jsme vybírat hodně pečlivě. Drželi jsme se tak rady jednoho z nákupních manuálů, kde moudře stálo:

„Radši si nechej proklouznout 5 dobrých vanů, než to uspíšit a koupit jeden špatnej.“

Taky mně tak dochází, že u těhle dvou jsme nezkontrolovali ani motor… Jojo, ty prvotní zkušenosti… 🙂

Dovolili jsme si ještě počkat, protože jsme pořád měli ještě čas a zároveň stoprocentně chtěli zčeknout i hojně doporučovaný car fair.

Před víkendovým car fairem jsme měli ještě naplánovanou prima akci, na které aspoň konečně odfrkneme od autohonby. Shodou okolností totiž zrovna probíhalo mistrovství světa v rugby a jak známo, zélanďani (kiwáci) jsou do rugby totální blázni. Na programu bylo už semifinále, kam se All Blacks probojovali. Jejich vyzyvatelem byla Anglie a co náhoda nechtěla, náš AirBnb hostitel byl Kiwák, naši spolubydlící Angličani.

To mi přišlo skvělý, tak jsem se našeho domácího Aarona snažil zeptat, jestli náhodou neplánujou na zápas koukat společně. Během dní se totiž mezi sebou pořád špičkovali. Chudák Aaron moji otázku ale, jak se později ukázalo, úplně nepochopil (spíš jsem to zase řekl blbě) a myslel si, že navrhuju, že bychom mohli všichni jít na zápas koukat společně. Tohle všechno mi ale došlo až v okamžiku, kdy za mnou Aaron přišel s tím, že to domluvil. Na můj nechápavý výraz mi vysvětlil, že je domluveno promítání zápasu u jeho přítelkyně, plus zároveň pozval ještě pár známých. Joo, menší nedorozumění. Takhle se domlouvaj akce! 😀

Šlo se tedy socializovat, bylo pití, občerstvení a bylo to moc fajn. Škoda jen, že All Blacks prohráli. Nutno ale přiznat, že ač pravidla rugby jdou dost mimo mě, i tak bylo na první pohled vidět, že Anglie je zkrátka lepší. Možná i proto z toho Aaron nebyl ani tak zdrcenej.

To kdyby viděl mě po mistrovství světa v hokeji!“ pomyslel jsem si. Já držívám po vyřazení smutek ještě následující den.

Každopádně nám tohle odfrknutí přišlo vhod. Už jsme z lovu auta byli lehce nervózní. Druhej den jsme se hned ráno vydali na zmiňovaný Car Fair.

Je to taková burza, kde kdokoli chce prodat auto, zaplatí poplatek a může ho tady nabízet. Tak to dělá jak spousta obyčejných lidí, tak backpackerů, ale bohužel i car dealerů. Ti by teda oficiálně neměli, ale lidská tvořivost je bezmezná, takže car dealeři to dělají tak, že zaměstnají backpackery, kteří pro ně auta prodávají. A ti tu už jsou.

Když jsme na místo přijeli, jevilo se to nadějně. Byla to obrovská plocha, kde byla auta všeho druhu. Osobní, SUVčka a i to nejdůležitější, campervany. Tam jsme se potulovali nejvíc a okoukávali každé auto, které tady bylo.

Hned nám do oka padly dva kandidáti, kolem kterých jsme kroužili nejvíc. Jedno, Kia Pregio, na hranici našeho rozpočtu s brutálně nádherně udělanou celodřevěnou vestavbou. To byla fakt paráda. Člověk věděl, že by se podvědomě interiérem neměl řídit, ale moc se to stejnak nedá. Úplně jsme se v tomhle viděli. Navíc jsme i dost mysleli na to, že čím lepší interiér auta bude, tím líp ho potom taky prodáme. Nutno podotknout, že kolem tohodle auta kroužil úplně každý. Nevýhodou byl opět manuál.

„Většina aut na Zélandu jsou automaty“ pomyslel jsem zase na rady z webu.

Kulový! Nebo máme fakt smůlu jak blázen.

Druhý auto, který nám hned učarovalo, byl menší van Nissan Vanette. Na něm se nám hrozně líbilo, že měl málo najeto, byl to automat (konečně!) a navíc rok 2007. Nic novějšího jsme neviděli ani zdaleka. Naopak se nám na něm ale zase nelíbila cena, která byla už nad náš budget. A taky to, že byl menší. V obytné části byla totiž postel přes celý prostor. Bez prostoru na nohy. Kdežto ostatní vany běžné velikosti mají ještě takovou „chodbičku“, ta nám připadala hodně cenná a praktická.

Do aut už jsme začali šťourat po x dnech obíhání mnohem víc a ptali se na všechno. Prvně jsem se taky konečně odhodlal zkontrolovat vnitřek auta. Z netu už jsem to měl hafo načtený. Přišel jsem teda za prodejcem ve stylu „tvrďáka automechanika“, aby neměl takovou potřebu nás školit, a řekl, ať mi ukáže motor. Ať to zčeknu jestli je všechno oukeej, že jo. Stoupnul jsem si přitom před auto ke kapotě. Týpek se na mě s výrazem WTF podíval a prohlásil:

„To má ale kufr pod sedačkama.“

Boooooooom. Stěr jak prase.

Tak za hustýho zase nebudu no. Tady už pšenka nepokvete. Ale byla to aspoň dobrá možnost se na všechno podívat jak vypadá a zkusit si to zkontrolovat „nanečisto“.

„Okeej, takže tady máme řemen a ne řetěz – kdys ho naposled měnil? Kouknu ještě na head gasket, jestli tam není usazenina. Můžeš nám to i nahodit? Ať vidím co jde z vejfuku“ solil jsem na backpackerskýho prodejce…
V tomhle stylu jsme auto projeli křížem krážem a nutno říct, že se zdálo fajn. Dokonce jsme se v něm nakonec projeli a i jízda se nám líbila. První automat a bylo to s nim fakt suprový. Štvala nás ale ta cena, na jeho velikost, byl van fakt drahej. Přišlo nám taky divný, že týpek, kterej auto prodával, ho koupil před dvěma týdny. V tom jsme viděli nějakou šmelinu. Ono teda vůbec obecně jsem hlavně já, nevěřil z prodejců nikomu. Pro mě co člověk od aut, to člověk, co mě chce okrást! 😀

Nakonec jsme se teda rozhodli, že si to ještě necháme projít hlavou i přes fakt, že se tady auta dost rychle točí. Zároveň jsme ale tušili, že za cenu, za jakou ho chce milý Němec prodat, to taky tak lehký mít nebude.

Během okukování dalších aut jsme taky zaslechli češtinu. Poprvé od října co jsme vyrazili na cesty. Možná i díky tomu jsme nezaváhali a hned krajany oslovili. Potkali jsme pár z Moravy – Lenku a Martina. Hned jsme se zakecali, probírali naše i jejich strasti s nákupem a přiznali si, že něco sehnat je mnooohem obtížnější, než jsme všichni předpokládali. Shodli jsme se i na tom, že nám stejně většina prodejců tady připadá jako hrozní šejdíři. Vyměnili jsme si kontakty s tím, že si budeme dávat vědět a psát si tipy, kde, co se dá sehnat.

Po rozloučení se jsme pokračovali, jak jinak, než dál v obhlídce. Zastavili jsme se u vanů a hned k nám přiběhli 2 Němci ve stylu největších kamarádů. Zároveň jsme tam zahlédli i postaršího, rozlítaného a mírně afektovaného iráčana Nassera. Aháááá. Tak jo, tohle byl přesně ten případ o kterým jsem mluvil. Nasser je totiž vlastník Pars Auto Limited – dealer, který byl jeden z prvních, kam jsme šli na obhlídku. Měl dobré reference. A nutno přiznat, že po všech těch obhlídkách všech možných i nemožných míst po celém Aucklandu i okolí, jsme ho seznali jako možná nejdůvěryhodnějšího. Tak nám ani nevadilo, když si nás vzali „do parády“.

Začali kolem nás lítat, věnovali se nám, vyslechli si naše představy a protože tady, na Car Fairu, měli jen pár vozů, nabídli nám, že nás odvezou k nim a něco vybereme tam. Oukej, proč ne.

Přivezli nás na místo, které jsme už dobře znali a začali nám, fakt přijemně, ukazovat všechno co mají v nabídce. Dost se nám věnovali a to naši důvěru v ně, celkem posilovalo. Auta jsme pečlivě procházeli, dokonce přejížděli i v rámci jejich dvorků s autama, měli totiž ještě jeden záložní. Prodej campervanů na NZ musí svištět slušně. S klukama s Pars jsme strávili v podstatě celý odpoledne, pečlivě procházeli a zkoumali hlavně 2 vany, které nám jako jediný padly do oka. Vtipný bylo, a to jediný mě z vybírání tady bavilo, když jsme chtěli něco vědět, volali jsme přes celý dvůr na vlastníka: „Heeeey Nasser….!“. Pořád totiž někde pobíhal a nebyl k zastavení.

Mechanicky se nám auta zdála celkem v rychtyku, projížděli jsme je a taky všechno v pohodě. Dokonce jsme si i usmlouvali přidání druhé externí baterie za dost výhodnou cenu. Rozhodli jsme se tak, že jednoho z favoritů (toho novějšího), pošleme hned druhý den na tzv. „presale check“. To je služba od nezávislých zélandských firem AA nebo VTNZ (specializujících se na posuzovaní aut na místních technických „WOF“). Tu je možno si za 150 NZD objednat a oni auto prošpikujou kontrolami skrz naskrz a zájemce o koupi seznámí se všemi detaily a sdělí kompletní stav auta včetně vytištěného reportu. Cena to není nejlevnější, ale řekli jsme si, že tuhle předkupní kontrolu zkrátka uděláme u každého auta, které budeme ke koupi zvažovat. Z našeho rozhodnutí poslat auto na tenhle check měli nejspíš největší radost samotní kluci od Nassera, které už jsme se všemi našimi dotazy a otázkami museli dost štvát. Postupně se z nás stávali postrachové všech car dealerů 😀

Druhý den ráno jsme se tak rovnou vydali do VTNZ v Henderstonu a byli napjatí jak struna. Když jsme tam dorazili, už jsme viděli van na „operačním lůžku“ jak ho dva zaměstnanci sjíždí a vypadalo, že to dělají fakt poctivě. Celou dobu jsme čekali v hale VTNZ na report, který jsme o autu měli dostat. Po chvilce si nás zavolali zaměstnanci a šli nás seznámit s výsledky. Vzali si nás stranou tak, aby to Nasser neslyšel a spustili…

Jako první se nás zeptali kolik za to chce, když jsme řekli částku, tak se jim jen protočily panenky. O to víc přisní mi přišlo, že začali být na stav auta. Hned zmínili, že našli skrytou rez, která byla schovaná za panty otevírání dveří, kola že jsou celkem sjetá, stav baterie taky nebyl nijak zázračný a vůbec celkově bylo z toho co nám řikali zjevné, že auto v pohodě není. Co mě ale totálně nas*alo, pardon ale nedá se to říct jinak, bylo, že nám pracovníci z VTNZ sdělili, že auto nemohli projet. Ptám se proč jako a oni, prosímpěkně, že tam milý Nasser nedal naftu!

„To si ze mě snad dělá zadel !!!“ vyhrkl jsem ze sebe. Jak se tohle může proboha stát, když ví, že jede na check a budou ho projíždět. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že tohle náhoda nebude, takhle blbej bejt nemůže nikdo.

Suma sumárum, profíkové z VTNZ nám nákup dost zjevně nedoporučovali. Dokonce nakonec sami přišli do kontaktu s Nasserem a konfrontovali ho s tím, co zjistili a jak se vůbec může opovažovat prodávat auto v tomhle stavu za takovou cenu. Na to se, doteď milý Nasser s jeho po celou dobu typickým „Šur.“ (aneb nic není problém), začal dost čílit. Začal se rozčilovat, že jsou tady moc přísní, že jeho auta jsou v pohodě a bla bla bla. Pak se začal rozčilovat i na nás, že pro nás auto nemá, že hledáme perfektní van a za tuhle cenu to prostě nejde. Rozčiloval se až tak, že ho museli krotit němečtí klucí, jeho pomocníci. To nás jen posílilo v tom, že o koupi auta od něj, už nestojíme.

Třeba ostatní má v pohodě, ale my už mu zkrátka nevěřili. Nasser nás odvezl zpátky do svojí provozovny, ukazoval nám ještě další vany, dokonce nám nabídl i dost slušnou slevu na jiný van (který už je prej v 100% kondici), ale my, tak trošku zdrcení a nakrklí z výsledku, jsme se překecat nenechali.

Trošku nás to ale sundalo, to je fakt. Trošku dost. Konečně jsme po X dnech boje něco vybrali a dopadlo to takovým nezdarem. Na druhou stranu se ukázalo, jak moc se vyplatí do předkupní prohlídky investovat.

Cestou z Pars Auto jsme využili výhody polohy a zašli se rovnou podívat na místo dalšího car dealera, který byl hned za rohem a kde jsme mimojiné už taky byli. Je to vlastně úplně první místo, které jsme navštívili hned v prvním dni po příletu do Aucklandu. Místo se jmenuje NZ Campervans Unlimited a bylo vlastněno supermladými kluky. Jednomu bylo 19, druhému 21. Pamatuju si, že hned při té první návštěvě jsme si řekli: „Panebože, přece si nemůžeme koupit van od puberťáků, jak ti tomu asi tak můžou rozumět…“ a šli jsme dál. Teď to ale bylo skutečně co by kamenem dohodil, tak jsme tomu chtěli dát druhou šanci. Nebylo co ztratit.

Vzhledem k první nesmělé návštěvě jsme, už otrkání, začali nabídku aut procházet. S tím, jak už jsme měli prošlé fakt snad všechny car dealery v Aucklandu a měli porovnání, jsme byli přijemně překvapení, že vzhledem k nabídce ostatních, mají kluci celkem slušně vypadající auta. Navíc i „novějších“ ročníků a za ještě ucházející ceny, které bychom do auta byli ochotní investovat. I vnitřky aut nevypadaly špatně. Sice jen takový základ, ale dalo se s tím pracovat. Milionkrát lepší než co nám ukazovali třeba kluci, car dealeři z Indie. Ti se stylem nezapřeli a třeba jako úchyty na skříňkách použivali červené diamanty. Pohledové desky vestavby v autě nechali dřevěnou krásnou stranou dovnitř skříňky a bílé, hnusné lamino, nechali jako pohledové. No kekel.

Ale tady, tady to bylo celkem fajn. Když jsme i zjistili, že auta co připadala v úvahu jsou navíc většinou i automaty, začal jsem trošku cítit šanci. Jedno auto mi padlo do oka obzvlášť. Mělo všechno, co jsme chtěli – druhou baterku, ledničku, automat, ročník nad 2000, najeto pod 200 000 km a uvnitř i dispozici, kterou jsme preferovali.

Mladí majitelé byli sympoši. Kupodivu se, i přes svůj věk, k nám chovali snad nejprofesionálněji a nejmilejš. Řekli nám, že tohle auto má ještě projít výměnou vodní pumpy a pár věcí, které raději ze zkušeností mění vždy, než auto prodají. S Terezkou jsme se shodli, že van dojedeme rovnou projet. Dojeli jsme na opuštěné parkoviště, kde jsme si van zkoušeli řídit. Byl to zároveň i první stroj, který jsem se odvážil otestovat i já. Oběma se nám líbilo jak jede, řídilo se příjemně a oproti předchoze testovaným vanům jelo tak nějak víc plynule a taky, nebylo jako jedno z mála nakloněno na špičku 🙂

Po vrácení se ke klukům na plácek jsme se radili a já začal dost orodovat, abychom na předkupní prohlídku rovnou zčerstva poslali i tohle. Možná sotva 3 hoďky po nelibém resumé předchozího auta. To se Terezce, zdrcené z dnešního neúspěchu, nelíbilo ani pramálo. Nicméně po mém usilovném naléhání a při metodě „vymluvit díru do hlavy“ Terezka nakonec souhlasila.

Měli jsme štěstí, protože jsme chtěli na další check jít co nejdříve to jde a jediný volný termín byl právě hned druhý den v 8h ráno. Termín jsme hned bookli. Trošku míň se to líbilo mladým majitelům nezvyklým brzo vstávat, ale neměli na výběr. Chcete naše dolary, tak se čiňte!

To, že jsme si zamluvili další check auta znamenalo, že po zbytek dne máme volno. Co dál zjistíme zase až zítra.

Volno jsme využili k tomu, že jsme prvně v Aucklandu zašli někam volnočasově, prvně někam, kde nešlo o auto. Nejdřív na procházku do parku a večer se shodou okolností zrovna konal sraz CzechKiwis. Aneb meeting krajanů, kteří na NZ žijí, případně sem přijeli na Working Holiday stejně jako my.

Sraz byl v mexické restauraci v centru města, samotná cesta zabrala dost času a my na místo přijeli citelně později. To se ukázalo jako klíčová „chyba“, jelikož jsme přišli do rozjeté zábavy a sotva si našli místo k posezení. Jediná místa vedle sebe byla u stolu, který okupovali krajané, jak jsme později zjistili, v Aucklandu žijící hafo let. Backpackeři byli všude možně, ale tady zrovna moc ne. Takže i témata ke konverzaci se hledala hůř, protože oni už byli úplně jinde a měli úplně jiné starosti než řeší backpacker. A vlastně je problémy backpackerů už ani moc nezajímaly. S postupem času se lidi začali víc točit a my se tak konečně víc dostali i k lidem, co sem přijeli za stejným cílem jako my. Cestovat a pracovat. To už bylo moc fajn, protože jsme řešili podobné radosti a strasti. Nutno přiznat, že bych se nedivil kdyby si i oddychli, když jsme se rozhodli vyrazit zpět domů. Byli jsme pořád tak přesyceni zoufalstvím ze shánění auta, že jsme většinu večera mluvili pořád jenom o tom, jak nemůžem nic sehnat 😀

Druhý den ráno už jsme zase spěchali na check do VTNZ. Tentokrát ve čtvrti New Lynn. Strachovali jsme se, aby kluci, nezvyklí ráno brzy vstávat, to dali. Ale když jsme na místo přijeli , už tam byli. Celou dobu kontrolování jsme strávili opět v napětí v hale a čekali, až si nás pracovníci zase zavolají.

Tentokrát už vše probíhalo naprosto v pořádku a když si pro nás zaměstnanci přišli, nevyšli jsme s údivu. Ostřílený postarší mechanik se nás opět zprvu zeptal, kolik za něj chtějí. Po sdělení částky jsme si zase vyslechli, že je to více, než jakou reálnou cenu má. To tak ale bohužel je no, to jsme věděli, campervany jsou prostě nastřelený. Ale zároveň dodal, že jinak je van v perfektním stavu. Že na něm nenašel prakticky nic, ba naopak. Dobrý stav ho příjemně překvapil.

Nevycházeli jsme z údivu a překvapení. To jsme fakt nečekali. Konečně! Stejně jsme si ale dali ještě minutku na promyšlení a poté jednohlasně klukům řekli:

„Oukej, bereme ho!“

Dost na nás kluci udělali dojem i s tím, že všechny výměny, úpravy co zmínili že na autě chtějí ještě provést, udělali dokonce během jednoho dne tak, aby van byl ready před samotnou kontrolou. To bylo super.
Vrátili jsme se společně v našem budoucím vanu na prodejní plac a začali řešit detaily. Prvně po nás chtěli složit okamžitě zálohu 800 NZD, pro případ, kdybychom si koupi náhodou ještě rozmysleli. Takovou hotovost jsme u sebe samozřejmě neměli a tak se muselo do nedaleké banky. Jeden z kluků nás tam dokonce zavezl. V bance jsme vybrali rovnou celou částku na auto, abychom se sem nemuseli tahat znovu. Poprvý v životě jsme se cítili jako boháči. V bance si nás totiž vzali do speciální místnosti bokem, kde s námi byl navíc ještě bodyguard. Trošku jsem se i zamyslel nad tím, aby si lidi co nás sem viděli jít, náhodou nemysleli, že vybíráme ňáký milióny a nepočkali si na nás hned přede dveřma 😀

Každopádně situace byla jednoduchá, vybrali jsme si drtivou většinu našich účtů a upřímně řečeno, byl to trošku úzkostlivej pocit. Smutný vidět prakticky veškerý majetek ve dvou miniaturních hromádkách papírků. Peníze před námi pracovník banky přepočítal na počítačce bankovek jak z filmu. Ta to přechroustala během vteřin. V reakci na to asi zbystřil můj výraz „no nevim“. Na to zdvořile pronesl: „Chcete si to ještě přepočítat?“

„JO!!!“ vyhrkl jsem.

No co, každej jeden papírek byl 100 NZD, to není málo! 😀

Peníze jsme úspěšně vybrali, nikdo nás nepřepadl, došli jsme zpátky do auta k našemu prodejci, a ten nás odvezl zpět, kde jsme složili zálohu. Byl pátek odpoledne a situace byla bohužel taková, že nestihneme auto přepsat ještě tentýž den. Pošty totiž zavíraly nekompromisně brzy. Musíme si tak počkat do pondělí, kdy se celej tenhle campervan blbinec konečně už uzavře.

Tak jako tak to už teď znamená, že budeme mít auto! To jsme oslavili návštěvou Pak´NSavu, kde jsme si koupili balení Magnum zmrzek. Koupili jsme si celej box, holt to cenově vychází nejvýhodnějš, navíc jednotlivě se tady nanuky prostě neprodávaj. Nuže, nebylo na výběr a každej jsme tam museli Magnumy polknout tři.

Díky zavřeným poštám o víkendu a nutnosti čekat do pondělka, jsme museli vyřešit ještě ubytko. To naše už končilo a náš pokoj už měl zarezervovaný někdo jiný. Když jsme našemu hostiteli Aaronovi sdělili, že v Aucklandu musíme ještě pár dní zůstat, byl tak hodnej, že nám přenechal celý svoje horní patro a sám na těch pár dní odjel bydlet k přítelkyni.

Před námi tak byl volnej víkend, wohouuu! Konečně uvidíme něco víc jak ulici a parkoviště plný aut. Na sobotu jsme si naplánovali výlet do Cornwall Parku. Když jsme se dopravili na místo, přivítala nás obrovská parková plocha s krásně, krátce střiženou trávou. To se mi pokaždý strašně líbí. Toulali jsme se parkem, míjeli pasoucí se ovce a pomalu směřovali k obelisku na kopci zvaném One Tree Hill. Nahoře byl prima výhled na rozlehlé okolí Aucklandu. Výhledy jsme se pokochali jen co ultra větrno dovolilo.

Neděli jsme využili k výletu do Devonportu. Devonport je taková milá suburbie přímo naproti k centru Aucklandu přes záliv oceánu. Dopravit se tam dá trajektem, případně autobusem přes monstrózní Auckland Harbour Bridge.

Tuhle cestu jsme zvolili my. Hlavně teda z šetřílkovství a ušetření pár dolarů navíc, které trajekt stojí. Zaplatili jsme teda míň, ale aspoň jeli o hodinu dýl, hehe.

Byl den jak vystřižený ze žurnálu a procházeli jsme se Devonportem, který ve svém centru byl dost příjemným místem. Všude kavárničky, žilo to a u oceánu se vyskytovaly i písečné pláže ke koupání.

Hlavní důvod proč jsme se sem vydali, byl park Mount Victoria na kopci, odkud měl být epic výhled na Auckland.

A byl!

Bylo to tu tak hezký a slunko tak šajnilo, že se nám odtud ani nechtělo. Notnou část jsme tu strávili jen kocháním se na panorama Aucklandu a sladkým, nic neděláním.

Cestou zpátky na ubytování v Point Chevalier jsme se zastavili ještě na návštěvu hojně doporučovaného místa Mt. Eden. Mount Eden je spící sopka, tyčící se přímo v centru Aucklandu. Panorama největšího zélandského města jsme si odtud měli mít možnost prohlédnout přesně z druhé strany než před chvílí z Devonportu.

Sopka je vysoká 196m a její kráter je hluboký až 50m. Vedla k ní nenáročná procházka a nutno říct, že Devonport strčila do kapsy. Celá byla krásně porostlá trávou a pohled z ní, stejně jako do kráteru, byl wow!

Nejhezčí místo co jsme v Aucklandu viděli…

Spokojeni s víkendem jsme se vydali zpět na ubytko a natěšeně jsme čekali do dalšího dne, kdy si už ráno půjdeme převzít náš nový čtyřkolý příbytek.

Na dobře známé místo jsme se k mladým prodejcům vydali samosebou okamžitě z rána. Doplatili jsme zbytek auta, podepsali nutné papíry a všichni společně se vydali na poštu, kde se vlastnictví auta přepisuje. Celkově je proces přepisu auta ultrarychlá záležitost, zabere to 5 minut na vyplnění formuláře a to je všechno.

Celý proces se dá dokonce v poměru kupující X prodejce uzavřít i nezávisle na sobě.

Podepsalo se, převzali jsme klíčky a heuréka, už jsme taky správní backpackeři!

Vrátili jsme se pro věci na AIrBnb ubytko a cestou přemýšleli, kam povedou naše následující kroky, kam se rozjet. Plán totiž nebyl žádný. V tom se vrátil domácí Aaron z práce a nabídl nám, ať to dneska už nehrotíme a zůstaneme ještě poslední noc u něj. Že mužeme zůstat zadarmo a přespat v našem novém, krásném vanu na dvorku před domem.

Sice jsme si první noc v „novém bytě“ představovali trošku jinak, ale bude to tak lepší. Aspoň si přes noc v klidu určíme další směr jízdy. Dík Aarone!