Na další den jsme si řekli, že už by to chtělo nějakou mořskou koupačku. A protože pláže v našem dočasném bydlišti Ao Nang sice jsou, nicméně od thajských pláží máte mírně vyšší očekávání (voda zde není nejčistší, ve vodě nic k vidění,…), rozhodli jsme se přemístit na nedalekou pláž Railey Beach. Ta toho slibovala o poznání více.
Byli jsme zvědavi už na cestu samotnou. Ač pouze o jednu zátoku dále od naší domácké pláže, přístup na ní nebyl možný jinak, než lodí (tzv. long tail). Jedná se o klasickou thajskou loď zhotovenou ze dřeva s vyvýšeným předním trámem a motorem na dlouhé tyči na části druhé. Dost možná už jste lodě zahlédli někde na netu na PR snímcích do Thajska lákajících…
Lístky na loď, vzhledu starých trhacích vstupenek do kina, jsme si zakoupili v boudě nedaleko pláže. A protože věci v Thajsku fungují tak trochu na pankáče, někdo z povzdálí (hlouček místních chalanů) zakřičel do éteru „Rejlíííí bíííč“, inu vydali jsme se vstříc volání. Dorazili jsme na plácek, kde jsme se dozvěděli, že loď vyjede až v okamžiku, kdy bude kompletně naplněna. Netrvalo to ani moc dlouho, neboť tato vyjížďka na pláž patří mezi nejlevnější a tak ji kupuje téměř každý, kdo se z Ao Nang chce někam podívat.
Ujal se nás kluk snědá, ušatá, odpočítal 8 kusu lidu, dovedl na loď, naskákalo se dovnitř a už se svištělo. Plavba trvala možná 15 minut a bohužel nebyla ani moc „bumpy“. Trochu jsem si přál, aby loď pořádně skákala vlnama a byla sranda. To se žel nestalo, ale nové perspektivy na z vody trčící skály taky stály za to!
Skály nás fascinovaly už od příjezdu – vidíte vysoký masiv hory vyrůstající jakoby z ničeho, jako kdyby padly z nebe. Nádheru podtrhovala ještě bujná vegetace, která skály kompletně popínala – paráda! Na to nás pohled neomrzel nikdy.
Přistály jsme na pláž Railey Beach, utekli na konec pláže co nejdále od lidí, zahodili věci na pláži, čapli potapěčské brýle a jali se lovit pohledy na bohatý thajský podmořský život. No… pláž nás v porovnání s Ao Nang nadchla, to jo, nicméně ve vodě to se životem bylo chudší než v Chorvatsku. Ono taky aby ne že? Co by taky ryby pohledávaly při pláži obležené turisty…
Spokojeni s koupačkou, ale trošku zklamáni z potápění, jsme na pláži jako správní štírci hned zjistili, že jsme byli přivezeni na Railey Beach West, ale ona existuje ještě East (východní část), na druhé straně!
Neváhali jsme, ihned spakovali saky paky a vyrazili vstříc další pláži. Cesta byla lemována obchůdkami a po chvilce i skalami a jeskyněmi. Zanedlouho se nám otevřel jasný pohled na blankytně modrou vodu a po chvilce kdy nám padla pusa směrem k zemi, nám hlavou běželo jen: „Mmmmm, tak tady asi chvilku vydržíme…“
Jojo, jestli někdy budete na Railey Beach, tak ta druhá je výrazně působivější. Našli jsme si místo, zahodili tam věci a chystali se okamžitě prubnout vodu i tady. Rychlejší tempo do vody než my, ale zvolila dvojice nových kámošů ještěrů, hned vedle nás.
Zdvořile jsme jim přenechali přednostní právo koupele a nenápadně je pozorovali. Vypadalo to, že se pan ještěr snažil dvořit paní ještěrové, ale nic z toho nebylo. Kdyby jim další z přiběhnuvších turistů, nestrkal GoPro až kdo ví kam, mohl slavit úspěch. Chudák ještěrák…
Každopádně ještěři to byli pořádní, holt Thajsko no, tohle v Čechách nezažijeme 🙂
Řada s mořskou koupelí byla na nás. Naše nadšené očekávání v podobě potápění s rybičkami všude kolem nás, vzalo i tady, rychle za své. Nikde nic. Holt potápění s mořskými tvory musíme asi hledat jinde.
Po čvachtačce jsme se vydali, už při probíhajícím odlivu, objevovat další, vzdálenejší zákoutí pobřeží. Nacvakali jsme fotky, dali poslední odlivovou koupačku v sotva 50 centimetrech vody, kde každý sebemenší dotek s korálem znamenal krvavé (ale životneohrožující, neboj mami) poranění.
Místo to bylo fakt nádherné, bavilo nás potápění navzdory, moc. Dokonce až tak, že jsme se zapomněli namazat opalovacím krémem, hehe. A s naší kůží dle vzoru správných „ředitelů vápenek“ z Čech jsme si to taky, ještě týž den ve sprše náležitě „vyžrali“.
Kolem čtvrté hodiny odpolední už jsme se museli vydat zpět na pláž, kde už čekaly longtail lodě pro odvoz zpět do Ao Nang. Cestou na loď jsme udělali ještě krátkou zastávku u jeskyně s pindíky. Jo, neklamal nás zrak. Fakt tam jsou a je jich tam hafo.
Jako recese mi to připadalo vtipný, ale po chvilce mě z úvah o recesi vyvedl lokál (ano, chlap!), který se tam začal zcela vážně modlit. No, recese to asi nebude, budiž. Jak toto místo vzniklo je mi záhadou, stejně jako doufám že mi záhadou zůstane zač se tam chlapík modlil…
Po doražení na místo odplutí bylo zajimavé vidět jak silný odliv tu je – břeh moře se posunul o větší desítky, až stovky metrů.
V Ao Nang jsme si řádně vyhladovělí ještě skočili na trh koupit něco dobrého k snědku, jídlo si vzali na pláž a při večeři na břehu promenády pozorovali jak pomalu zapadá slunko a užívali si poslední chvilky toho dne.
