Začátek našeho posledního dne v thajské metropoli se nesl ve znamení velké neznámé, neměli jsme na den žádný plán. Jediné co jsme věděli jistě bylo, že už v 10:00 ráno musíme opustit pokoj. Náš odlet do další mezizastávky přitom měl proběhnout až následující den brzy ráno.
A jelikož jsme pár šetřivý, rozhodli jsme se pro ušetření peněz za jednu noc s tím, že jednu noc přece musíme zvládnout i na letišti. Slovo dalo slovo a už stojíme se znovusbalenými věcmi na nástupišti nadzemky Airport Rail Link.
Obětovali jsme hodinu cesty tam a hodinu zpět jen proto, abychom si na letišti mohli za poplatek uložit naše přetěžké krosny. V přepočtu za 100 Kč za jednu ale nebylo o čem, loupli jsme je tam klukům a každý o cca 20kg lehčí, mohli vyrazit zpět do města.
Dlouhou zpáteční cestu do ruchu velkoměsta jsme si krátili přemýšlením nad našimi dalšími kroky. Jako vítěz se, i vzhledem k příhodné lokalitě, ukázal největší bangkokský market Chatuchak. Celý jeho název je ovšem Chatuchak Weekend Market. Ani názvem jsme se (bohužel) nenechali odradit, přestože byl čtvrtek. Největší market o rozloze přes hektar a čítající přes 8000 stánků přece nemůže mít otevřeno jen o víkendu. Toť byla moje hlavní, sebepovzbuzující, myšlenka.
Mylná. Opravdu zavřeno mít může.
A nejenže byl náš vytoužený market zavřený, při cestě na něj nás ještě stihl trest v podobě našeho prvního thajského lijavce. Osvěžení vzduchu to bylo sice pěkné, ale možná bychom si ho užili více, kdyby jsme si nenechali pláštěnky v krosnách uložených na letišti.
Nedalo se svítit – naše situace vyžadovala náhradního řešení. V těhle situacích nedáme dopustit na moderní technologie alias Google Mapy. Nejenže nám aplikace řekla, že nedaleko by měl být sice menší, nicméně otevřený market, ale ještě přestalo pršet. Stále ještě mokří, ale ultrahladoví především, vypravili jsme se přímo k němu.
Po několika minutách hledání jsme market dokázali objevit a náš posmutnělý výraz z předchozích nezdarů byl rázem tatam.
Market měl všechno, co na nich tady milujeme – ovoce, fruit drinky, sladkosti a větší, teplá jídla. S nimi to tady pro nás bylo mírně komplikovanější, neboť jsme měli to štěstí a dorazili na market, který navštěvují především místní.
To jsme poznali díky tomu, že většina názvů jídel byla napsaná pouze v thajštině. A to fakt nepřelouskáte. Všechno jejich písmo je jedna stejná vlnovka. Naštěstí anglická jazyková vybavenost je u většiny thajců více než dostatečná a po chvilce čekání už nám na stole přistává oblíbený pad thai.
Po naobědvání se jsme si nedokázali odpustit nakoupení exotického ovoce na pozdější košt. Ono je opravdu těžké na thajských marketech nákupu neodolat – většinou vše stojí v řádu nízkých desetikorun a třeba právě kvalita ovoce je prvotřídní.
Po letmém vytrávení jsme se při cestě zastavili v přilehlém parku a doplnili hladinu obžerství opět na maximální úrověň výše zmiňovaným ovocíčkem. Konkrétně dračím ovocem (celé cca 40 Kč), papayou (20 Kč) a rambutanem (25 Kč a to nás prodovač ještě natáhl! Nicméně bez těch 5ti českých korun asi žít dokážeme 🙂 )
Náš další cíl jsem lehce generalisticky určil já, nedokázal jsem si totiž představit, že opustíme Bangkok bez návštěvy některé z výškových budov. A že Bangkok mrakodrapů má!
Z výběru jsme rovnou vyškrtli mrakodrapy, které sice jako atrakce vypadaly skvěle – měly například vykonzolovanou skleněnou konzolu přes líc budovy, kde pod vámi není nic než 300 metrová propast (tam jsem tuuuze toužil jít), nicméně za vstup chtěli na Thajsko šílených, 1 500 Kč.
Takže td dm tm, musíme šetřit na nákup auta na Zélandu.
Namísto této budovy jsme zvolili alternativu v podobě Baiyoke Tower. Cestou k budově nám štěstí přálo a potkali jsme další trh. Tentokrát už v noci. Vůbec netušíme jak se trh jmenoval, ale byl šílenej. Miliarda a půl lidí všude. Když tak nad tím přemýšlím – ono vlastně i k trhu samému jsme se dostali tak, že nás chytila lavina lidí, nepustila a vyplivla až u jeho počátku. Trhy tady ale máme snad ze všeho nejraději, proto jsme to přivítali s otevřenou náručí.
Jinak než drobným obžerstvím to samozřejmě dopadnout nemohlo. Vyzkoušeli jsme opět co šlo a za co nám zároveň nebylo líto utratit peníze. Takže zpravidla to nejlevnější, Češi na cestách, hehe.
Abychom k mrakodrapu s vyhlídkou dojeli ještě v rozumný čas a stihli něco vidět, vzali jsme to k budově raději metrem. Tam nás pobavila funkce hlídače u rámu.
Ten má za úkol kontrolovat obsah zavazadel a batožin cestujících. Při vstupu do metra bývají tyto rámy a je nutné jimi projít, nicméně i přes to, že zapípáte (což pípá prakticky každý) vás rámdozorčí málokdy zastaví.
Stačí mít totiž jen lehce svižný krok a nepřítomný výraz. Výsledkem je pak sluchu nelibý shluk tónů. Nechápu, že to rámdozorčí dokáže vydržet celou směnu. Respekt všem metrorámdozorčím!
S lehkým a soucitným usměvem jsme dorazili k budově Baiyoke Tower, kterou když jsme od její paty chtěli vidět celou, bylo to skoro na zlomení vazu.
Budova je vysoká 309 m a jedná se o sedmý nejvyšší hotel světa. Vstupenka stála už přijatelných 500 bahtů (necelých 400 Kč) a bylo příjemným překvapením, že v ceně vstupenky byla nejenom vyhlídka, ale i galerie ve vyšších poschodích a jako bonus i popcorn s libovolným koktejlem z nápojového lístku ve střešní restauraci. Takhle to má vypadat, takhle se nám to líbí!
Zajímavá byla i samotná cesta výtahem do 84tého podlaží, kde se nalézala vyhlídka. To jsme ovšem zjistili až při cestě samotné. Byli jsme zabráni do pozorování s jakou neskutečnou rychlostí nabíhají na počítadle nade dveřmi další a další čísla poschodí, až jsme se zapomněli otočit na druhou stranu. To se povedlo jako prvnímu mně a instantně následoval neukočírovatelný výkřik.
Můj strach z výšek se opět projevil – záda výtahu byla totiž kompletně prosklená! Při pohledu z výtahu jsme viděli jen jak rychle nad všechno ostatní stoupáme a pod námi absolutní nic.
Jako krásný to bylo, né že ne, ale můj pud sebezáchovy byl silnější a vsadim se, že se ještě nikdo netiskl na dveře výtahu tak, jako já.
Samotná vyhlídka byla ale prostě neskutečná! Vidět tak ohromné město z jednoho z nejvyšších míst, navíc v noci, bylo dechberoucí. Vyhlídka se nemusí ani celá obcházet. Udělá to za vás. Konstrukce vyhlídky je otočná, takže se se všemi návštěvníky pomalu otáčí a nikde se tak netvořily fronty.
Vydrželi jsme tady možná dobrou hodinu a půl a jen se kochali. Ač se výšek bojím jako čert kříže, tyhle výhledy zkrátka miluju.
Zajímavostí také bylo, že se každoročně pořádá běžecký závod až k výhlídkové plošině. Vítězové mají časy výběhu do 84tého patra kolem 11ti minut. Jak je to možné je mi celkem záhadou. Krutě oni!
Oba maximálně spokojeni a s pocitem, že jsme z posledního dne vyždímali maximum, jsme se odebrali metrem zpět směr letiště. Naše noc na letišti se skládala především z ulovení vhodné lavice (tzn. bez opěrek), aby se alespoň jeden z nás mohl vyspat zatímco druhý je na stráži.
Čerstvější jsem byl já, nuže jsem přebral úkol bodyguarda našich věcí. Díky bezplatné wifině utekla noc celkem rychle a pomalu se přesouváme na další letadlo, tentokrát pouze vnitrostátní – míříme na jih Thajska, poznat taky trošku života přímořského…
