Poučeni z předchozího dne jsme pochopili a jednomyslně se shodli, že jinak než místní veřejnou dopravou pohyb po městě možný nebude . Nebo takhle, byl by, jen z města člověk nestihne vidět nic. Běžně a rádi chodíme všude pěšky, jenže tady je úplně normální, že na další nejbližší zastávku se pěšky jde klidně třičtvrtě hodiny, ale i víc. Což o to, že cesta trvá dýl by tolik nevadilo, kdyby ale větší porce času v ulicích nebyla zároveň vykoupena tím, že není vidět nic moc zajímavého.
Všude beton, auta, skútry, kus zeleně aby jeden pohledal, jednotvárné chodníky podél silnic a navíc ani drtivá většina bangkokských budov není zvlášť pohledná. Budovy jsou v drtivé většině betonové, oprýskané a člověka občas až přechází zrak v jak špatném stavu jsou. V kontrastu k nim jde ale spatřit i opravdu povedené novostavby komerčních i bytových domů. Abych „hejting“ vyrovnal, musím uznat, že se mi hodně líbilo, jak na novostavbách pracují se zelení. Fasády byly často popnuté zelení, na té se nešetřilo a dala se najít i na střechách budov. Vypadalo to cool. Zároveň by se místním architektům dalo těžce závidět nenutnost řešení tepelných izolací a podobných radostí – tady by se dalo vyřádit!
V Bangkoku existuje několik možností dopravy po městě:
• BTS (nadzemní vlak – nejrychlejší, ale „nejdražší“)
• MRT (metro – momentálně pouze jedna trasa a to ještě nedostavěná, cenově jako BTS)
• Airport Rail Link (nadzemní vlak z letiště – stejné jako BTS)
• autobusy (levné, ale zdlouhavé díky zácpám, navíc jízdní řád neplatí, neexistuje)
• taxi (nutnost najít taxikáře ochotného jet na taxametr + zácpy)
• tuk-tuk (lákavé, ale hodně „unterwasrmanů“)
• vodní taxi (levné, rychlé a TOP!)
My nejčastěji využívali kombinace nadzemky, metra a vlaku na letiště. Ceny jsou zde podobné – platí se 15 bahtů za jednu stanici, přičemž maximalní cena je 55 bahtů (cca 42 Kč).
Takhle se to může zdá levné, ale úplně není, má to totiž jeden háček. Bangkok nemá systém jednotných jízdenek. To znamená, že když potřebujete přestoupit z linky BTS na MRT, zaplatíte do přestupní stanice a tam platíte znovu až do Vaší konečné stanice. Stejně tak u celodenních jízdenek. Nejsou provázané, na každý typ dopravy (BTS, MRT, ARL) je vlastní celodenní jízdenka. Absolutně to nedává smysl a pro turistu je toto dosti nešťastné.
Nicméně i přesto jsme tyto linky používali, protože to je zkrátka nejrychlejší a bez dopravních zácep. Pozemní dopravě jsme se, právě kvůli trafficu, snažili vyhnout úplně. Tuk-tuk bychom si zkusili rádi, ale nemohli jsme se zbavit dojmu, že co tuk-tukář, to šmelař. Zaprvé na nás jako na turisty neustále (ale fakt fuuuurt!) pokřikovali, skákali do cesty a Bůh ví co ještě, ale zároveň velká většina z nich dělá to, že sice nabídne sympatickou cenu za odvoz, ale cestou do určeného místa osazenstvo káry zaveze ještě k bratránkovi do krejčovství, k tetičce do restaurace, k sestře do suvenýr shopu a o to jsme, vzhledem k našemu dost omezenému času, opravdu nestáli.
Zpět od dopravní vsuvky, dopravu jsme totiž v této době sami teprve poznávali…
Na dnešní den jsme si naplánovali návštěvu Královského paláce a co dál se uvidí. Královský palác, pravděpodobně největší atrakce Bangkoku – obrovský komplex bohatě zdobených chrámů královské rodiny, která zde ještě v polovině 20. století žila. Všude byla návštěva těžce doporučována, tudíž je jasno – toto místo ani my vynechat nesmíme.
Vydali jsme se z našeho ubytka k nejbližší nadzemce, zjistili jak funguje (vše je naštěstí přehledně popsáno) a vydali se na nástupiště. Překvapilo nás jak jsou Thajci disciplinovaní. Když totiž přijede vlak, jsou na zemi nakresleny čáry, které dodržují. Značí že výstup z vlaku probíhá uprostřed, zatímco nástup se koná po obou stranách dveří. Když se stane, že vlak přijede narvaný (a to je často), lidí se postupně rovnají do štrůdlů přesně u symbolů šipky nástupu a čekají na další. Žádné předbíhání ani nic podobného. Podobně organizované je to i po nástupu do vagónu. Je zvykem se postupně rovnat dále a dále do vozu. Také neexistuje, že by uvnitř bylo volné sedadlo. Jakmile se některé uvolní, ihned ho někdo další, jen co se vystupující zvedne, zabere.
Zajímavá je i hiearchie přednostního práva na sezení (bylo i hlášeno a připomínáno během jízdy):
• matky s dítětem
• těhotné ženy
• senioři
• zranění
• mniši
Nadzemkou jsme se dopravili k místní páteřní řece Chao Phraya, odkud jsme se rozhodli, že k paláci v samém centru dojedeme pomocí vodního taxi – údajně nejrychlejším a nejlevnějším způsobem dopravy. A byla to pravda!
Na místě byli především místňáci a to zpravidla značí, že jsme správně. Ujala se nás nějaká watertaxi lady, zeptala se, kam chceme, šoupli jsme ji pár drobných bahtů a už stojíme ve frontě na nějakou loď a doufáme, že na naší. Lodě jsou totiž odlišeny pouze barvou praporku na zádi.
Loď zanedlouho přijela a byl to švicung. Sotva loď na některé ze zastávek přibrzdila, vystupující už vyskakovali na molo, nastupující naskakovali a jelo se dál, žádné velké zdržování. Celkem by mě zajímalo, jestli se někdy někdo v řece nedobrovolně vykoupal. Tahle řeka totiž určitě nebude z těch, v které by vás koupel obšťastňovala.
Jízda byla ale fajná a rychlá, užili jsme si ji a bavila nás. Zanedlouho už jsme stáli na mole i my. Svezli jsme se lavinou lidí proudící skrz příříční trhy (zpočátku smradlavé jak bolavá noha a předražené zároveň), až jsme se ocitli na náměstíčku poblíž Grand Paláce, kde probíhaly trhy další, ale už kultivovanější.
Tedy kultivovanější jen co se odéru týče, ostatní fungovalo ve standartních kolejích ve stylu hůlákání po nás na koupení čehokoliv. Ale zde je to pokřikování skutečně v pravém slova smyslu – neprojdete kolem nikoho, nikoho!, kdo by na vás nevyhrkl aspoň „masáááááž káááááááá“, „pad thááááááj“, „kam hýýýýr maj frend“, „tuktuk?“.
Obzvlášť chorál „tuktuk“ nám rezonovával hlavou ještě před spaním. Ten byl bezkonkurenčně nejčastější a nejotravnější.
Nikým rozhodit jsme se ale nenechali a vydali se radši, před návštěvou paláce, sehnat něco k snědku. Z přeplněných ulic jsme sešli do boční uličky směrem zpět k řece, kde jsme vyzkoušeli různé typy čínských koláčků dim sum plněných od fazolové pasty, vajíčka až po kuřecí maso.
Posilněni už míříme přímo k vstupní bráně paláce. Terezka se musela vyzbrojit dlouhou sukní pod kolena a tričkem, které zakrývá ramena. Jinak vstup není možný. Tyhle pravidla obecně platí pro všechny chrámy v Thajsku, zde ovšem obzvlášť. Nicméně všude je za úplatek možné si zapůjčit šátek, který vše potřebné zahalí.
Celý areál Královského paláce se rozkládá na ploše 500x400m a najdeme zde opravdu velké množství budov, jimž vévodí královská kaple Wat Phra Kaew. Tato kaple je v Thajsku považována za nejsvatější chrám, ukrývá totiž cca 70 cm vysokou sošku smaragdového Budhy. Sošku prý dokonce každý rok sám král osobně převléká.
Celý komplex je okouzlující, všude je zlata a detailního, bohatého zdobení, až člověka přechází zrak.
Samozřejmě jde o nejvíc navštěvované místo, tudíž je tu krutý nával lidu. My měli to štěstí, že jsme uvnitř potkali několik skupin turistů (jedna skupina = desítky lidí) z Číny. Nemyslel jsem si, že je někdy dokážu identifikovat, ale jo, myslím, že už to dokážu.
Podle mě jsou to ti, kteří absolutně neberou ohled na nikoho. Slepě následují svého guru vpředu (zpravidla člověk se vztyčeným deštníkem, případně vlaječkou) a nezajímá je nic. Dokážu ještě pochopit, že asiaté nejsou podobného vzrůstu co my evropané, ale když se jim v uličce chrámu snažím vyhnout (oni mě absolutně ne) a 5 z nich mě vezme obrubou deštníku po hlavě, začal jsem lehce pobublávat.
Po cca 4 hodinovém kochání se thajskou chloubou opouštíme palác a vydáváme se do další části města, kterou chceme navštívit a to China Town.
Bylo to jako přijít do dalšího úplně jiného světa. Proměnily se jak markety, kuchyně, tak i sortiment, které obchůdky nabízely. Procházeli jsme se rozličnými uličkami prodejců, podél kterých nebylo nic jiného než jídlo nebo pití, jakožto dalšími, kde bylo naopak pouze oblečení, koření a všechno možného i nemožného.
Dali jsme si něco menšího k jídlu, ochutnali další ovoce a přes centrální městský park Lumpini zamířili znaveni zpět na ubytko.
Před odebráním se na kutě jsme ještě nevydrželi pnutí a zvědavost na zakoupené trubičky s durianovou příchutí. Nutno uznat, že thajci umí chutě ovoce ve sladkostech zachytit opravdu věrně. Byli jsme proto zvědaví, jak náš první kontakt s tímto proslulým ovocem dopadne.
A jak nám chutnalo? To nejlépe ilustrují fotky níže 😀
