Po nádherném, ale vyčerpávajícím treku k Angelus Hut jsme se rozhodli otočit kormidlo směrem na západ a podél pobřeží směřovat na jih. Na západní části ostrova by měly být krásné výhledy na oceán z ultra romantických písečných pláží, ale i jedinečné hory a divoká, výjimečná, příroda. Během cesty nám aplikace doporučila dobré místo na koupání a tak jsme si řekli, je léto, měli bychom to zkusit. Vždyť se stejně pořád sprchujeme ve studené vodě a tak by to nemělo být nic, na co nejsme zvyklí.
Zastavili jsme u řeky na parkovišti s kempingovými stoly, připravili věci a strmými houštinami jsme po zadku sjeli až ke břehu řeky. Nejkřišťálovější barvou zrovna neoplývala, ale co, nejsme přeci žádné princezny. První jsem se odhodlala ponořit nožku do vody já a hodně rychle jsem ji vytáhla. Bylo to naprosto ledový. Co bych taky měla od řeky čekat… Ale tak zatnout zuby, myslet na něco příjemného a skočit do vody. Za chvíli jsem už plavala v ledové vodě – časem si člověk zvykne. Jen jsem se musela držet při kraji, abych se proudem nedostala až do Tasmanského moře.
Teď přišel na řadu Mára. Jako vždycky nasadil nevinný pohled s tím, že asi zůstane na suchu a užije si sluníčka, vždyť si vlastně ani zaplavat nechtěl :). Stačilo ale pohrozit, že jestli do vody nevleze, tak na web napíšu, jaká je padavka a za chvíli už byl po kolena ve vodě. No udělali jsme pár temp a stačilo, otužování pro dnešek jsme měli až až. Navíc okolo nás začalo létat hejno sandflyů, tak jsme jim museli rychle utéct.
Další zastávkou byly Maruia Falls, které zde vznikly díky zemětřesení v roce 1929. Podlouhlé vodopády, ke kterým se dalo doskákat po kamenech v řece byly nádhernou zastávkou v horkém dni. Výhodou bylo, že parkoviště u nich bylo zároveň freecampem. Tam jsme se setkali i s nepříjemným jevem a to, jak si místní občas nedokáží vážit živých tvorů. 2 malé holčičky (dejme tomu 6-7 let) začali házet po místních nelétavých ptácích, takové slepice, veliké budry.
A jejich rodiče? Nic. Koukali na ně a div jim spíš kameny sami nenosili…
Pak už jsme se konečně přiblížili k pobřeží. Bohužel na nás ale čekalo nemilé překvapení, protože počasí se náhle, jak je na Zélandu zvykem, proměnilo a spustil se nelibý deštík. Dorazili jsme do Charlestonu, abychom si zašli na pláž, ale déšť neustával. Holt to na příjemné procházky po pláži nevypadalo a tak jsme vyrazili rovnou do kempu. Tentokrát jsme vybrali Fox River Camping Site a dorazili jsme tam zrovna, když probíhal malý, místní trh. Moc toho tam nebylo a postávalo tam plno zvláštních hippies lidí, ale hrála živá muzika, tak nám to tu dešťovou náladu trochu zlepšilo. No nic, zbytek dne jsme tak strávili v našem příbytku povídáním, čtením, psaním a koukáním na filmy.
Druhý den nás ráno probudilo psí štěkání a hlasité vyprávění nějakého místňáka. Přímo vedle našeho auta si postavil foodtrack místní pancake man. Brzy nás tak vůně připravovaných palačinek začala zvedat z postele a neodolali jsme a šli si jednu také objednat. No asi to nebyla náhoda, že si svojí prodejničku postavil hned vedle free campu, tady se dá asi vydělat slušně. Každopádně pán to byl milý, se všemi si ochotně povídal a vtipkoval. Palačinky šel objednat Mára, já se rozespalá pořád schovávala před deštěm v autě. S pancake manem se dal okamžitě do řeči a prodejce pořád vtipkoval. Většinou na účet kupujících. Jak Mára řekl, škoda že mu nerozumněl víc. Pancake manovi to bral ale s úsměvěm a pronesl:
To vůbec nevadí, aspoň si z tebe můžu dělat srandu víc .“ 🙂
Máru taky převezl palačinkomana pes. Měl s sebou tenisák, tak to Mára, jako milovník psů, nevydržel a taky mu ho hodil. Pes na něj zůstal jen tupě zíral: „Jakože co si to jako myslí…“. Od prodejce se pak dozvěděl, že pes aportuje jen tenisáky, které se odpálí tenisovou raketou vedle. Mára teda pro tenisák potupně došel a na druhý pokus to zkusil raketou.
Pes koukal tupě podruhé.
Potupně tak došel pro tenisák znovu, když v tom pancake man pronesl:
To on tě zkouší, nechoď pro to.“
Na popud se tak otočil na podpadku a skutečně, v ten okamžik se pro něj konečně rozběhl. Vyčůrané stvoření tyhle psi…
Palačinky vypadaly nádherně. Byly to teda spíš velké lívance se šlehačkou a sirupem, ale sacharidová bomba po ránu nám rozhodně dodala energii. Navíc to byla příjemná změna od levných cereálií.
Na dnešní den jsme si naplánovali návštěvu Pancake Rocks, oficiálním názvem Punakaiki Rocks. Jedná se o vrstvené vápencové skály, větrem a vodou opracované. Střídaní měkčích a tvrdších vrstev sedimentu pak vytváří dojem palačinek (pancakes). Nejlepší je toto místo navštívit během přílivu za větrného počasí, kdy voda naráží do skal a umožňuje tak jedinečnou podívanou. Příliv a vítr bychom měli, ale nám se k tomu přidával neustávající déšť a vznášející se mlžný opar. Ach jo, přes nasazené kapuce jsme alespoň chvíli pozorovali to, co bylo v mlze vidět.
Déšť ale neustával a předpověď nehlásila nic dobrého – slejvák na celý týden. Věděli jsme, že na West Coastu často prší, ale ne, že takhle bez přestávky. No nic, do třešní nám zas tolik času nezbývalo, abychom čekali na hezké počasí, tak jsme se rozhodli jet dál – opustit West Coast a vydat se na východ. Tam vede silnice z Greymouth skrz Arthur’s Pass National Park přímo do Christchurch. Doufali jsme, že bychom přeci jen ve zmiňovaném Arthur’s passu mohli dát nějaké hezké výlety, byl to totiž náš další bod zájmu na trase, ale… Stejná předpověď byla bohužel i pro tuto hornatou část středního Zélandu. Během tříhodinové cesty jsme si neužili ani výhledu na všudypřítomné vrcholy hor, protože déšť, mlha a nestíhajíci stěrače auta nám to nedovolovaly. Tak snad při cestě zpátky.
Pomalu jsme se začali blížit k Christchurch, největšímu městu na jižním ostrově, ležícím na východním pobřeží. A jako lusknutím prstů se počasí změnilo v azuro a dokonale svítící sluníčko a vyluxuvanou oblohu. Neuvěřitelný. Zamířili jsme rovnou do free campu kousek od města, abychom si naplánovali, co všechno další den V Christchurchi podnikneme.
Ještě nás ale čekal jeden odpolední úkol než se setmí a to prvně ostříhat Márovi vlasy. Dlouho jsem se tomu bránila, páč moje poslední zkušenost byly ségřiny dlouhé lokny, kde se rovný sestřih příliš nepovedl. No ale co, vždyť o nic nejde. Z důvodu šetření mobilních dat jsem nenastudovala ani žádné návody, které by mi pomohly, tak jsem se musela spoléhat na vlastní instinkt. Stříhání nakonec trvalo až do setmění, ale dopadlo přijatelně…..? Teda tehdá jsme si to mysleli. Po zpětném prohlížení fotek to Mára okomentoval jako styl alá žalud a i když se mě snažil utěšit tím, že za to nemůžu já, ale jeho hlava jako vajíčko, mě to moc nepřesvědčilo.
Nojo, kadeřnice ze mě asi nebude…
