Z milého městečka Fieldingu, kde nic moc není, ale byli jsme megaspokojeni v hezkém místním free kempu, jsme se chystali na cestu do Wellingtonu. Za tři týdny totiž už musíme být na značkách na třešních v Cromwellu. Nejvyšší čas pomalu změnit ostrov. Přejezd mezi ostrovy probíhá trajektem a věděli jsme, že na něj po internetu celkem často kolují různé slevové vouchery. Dost často klidně 25ti procentní. A při ceně 250 NZD už nějaké to procentíčko dolů přijde vhod. Po promo kódech jsme tak všude možně začali pokukovat už od okamžiku, kdy nám potvrdili práci. A ač jsme šťírkovali dost usilovně, dopracovali jsme se jen ke konvenční, po celý rok nabízené slevičce, 10%. Ale tak aspoň něco. Máme tak pevné datum, kdy musíme být ve Wellingtonu, odkud trajekt do Pictonu odjíždí. A protože nám přišlo, že po cestě tolik zajímavostí není, nakopneme to napřímo rovnou do Welli.
Wellington a Fielding dělilo zhruba 150 km a Terezka mi sdělila, že je nejvyšší čas a že chci zase řídit. Moc se mi pravda nechtělo, ale taky se tomu nemůžu vyhýbat pořád. Navíc řízení s naším automatem je samozřejmě neporovnatelně jednodušší než s manuálem. A jízda ve výsledku i byla fajn. Jediný, ale teda dost nepříjemný momenty byly až těsně před Wellingtonem. Začalo být totiž krutě větrno, což mělo za následek, že náš vysoký van se ve větru začal kvedlat různě ze strany na stranu. Strhávalo to i volant a to tak, že dost. Na dálnici ve 100 km/h (zdejší maximálka) nic o co by se dvakrát stálo…
Snažili jsme se do Wellingtonu přijet obzvlášť rozumně a včas, protože v celém širokém okolí města jsou jenom 2 free kampy a ty jsou pochopitelně hafo natřískaný. Obzvlášť jeden z nich je přímo v centru, tam by se nám líbilo. Kempy tady, dokonce jako snad jediné z toho, co jsme viděli, mají online interaktivně aktuální obsazenost.
Hranici města jsme protli kolem oběda, ale Terezka jako navigátor vyhodnotila, že by mi pravděpodobně prospěl větší křest ohněm. Minuli jsme totiž správný sjezd z dálnice a směřovali si to přímo skrz největší centrum hlavního města. Doprava samozřejmě totálně zasekaná a trvalo nám notnou chvilku, než jsme se dokázali vymotat zase zpět.
Kurz jsme nezměnili a pořád měli v plánu zkusit free kemp přímo v centru, s místem jsme ale moc nepočítali. Bylo už pozdě. Když jsme do přístavu, kde část parkoviště byla pro přenocování vyhrazena, měli jsme megaštěstí. Někdo zrovna odjel a my tak využili šance a rovnou to plácli na jediné dostupné místo v celém kempu. Wohouuu!
Chvilku jsme teda zkoumali, stojíme-li správně, protože čáry na zemi neseděli s tím, co ukazovala cedule, ale nakonec jsme dospěli k tomu, že snad jo.
Vydali jsme se tak rovnou vstříc objevování města. Na jeho poznání máme celé 2 dny, než nám pojede trajekt na jižák. Od Wellingtonu už jsme si slibovali, že by zajímavostí mohl nabízet podstatně víc. Naprostá většina měst, co jsme zatím viděli, je upřímně celkem bída. Kultura žádná, architektura neexistuje. Přišlo nám, že města tady jsou fakt dělaná čistě konzumně a jen pro auta. Pěšky, což je náš nejoblíbenější způsob dopravy, tady nechodí nikdo. Ono teda ruku na srdce a už i my vidíme, že k tomu není moc důvod. Tady by to ale mohlo být jinak.
Jako první jsme se rozhodli jít z kempu Evans Bay podél zálivu na sever, kdy byla cesta posetá drobnými domečky, loděnicemi na nohách. Často dřevěných. Naším cílem byla vyhlídka na město tyčící se nad parkem Mount Victoria. Počasí nebylo na daleké výhledy sice ideální, ale prubli jsme to i tak. Po cestě nás zaujalo, jak mile město působí. Terén je tady totiž dost kopcovitý a zrovna procházíme čtvrtí, kde jednotlivé domky jsou kompletně posázeny právě na kopec. Spousta domů má dokonce i vlastní výtah. Jako chodit tady s nákupem nebude zrovna největší zábava. Zapotili jsme při cestě nahoru i bez něj.
Pokochali jsme se z vyhlídky na zakaboněné nebe a rychle už spěchali dál. Park Mount Victoria, na jehož kraji právě jsme, je totiž známý dalším lákadlem. A to ničím menším, než že se přímo v něm točilo několik scén z Pána Prstenů. Kupříkladu i scéna, kdy Hobiti seskočí v prvním díle z cesty před Nazgûlem. Mimojiné to prý byla i úplně první scéna, která se z triologie točila. A míst natačení má tenhle park dokonce víc!
Byli jsme dost zvědaví, jak moc bude možné lokace poznat. Přecejenom film se natáčel už skoro před dvaceti lety. Nicméně je spoustu dokumentace a tipů, které se snaží přesná místa lokalizovat. Ty jsme prostudovali, ale musíme přiznat, že chvilku jsme chodili sem a tam a nebyli si jistí, kde přesné místo je. Ono taky podstatná část ze záběru, rozvětvený strom s výraznými kořeny, byl umělý. Nakonec jsme ale seskočili z cesty, porovnali při straně svahu kořeny s fotografií z filmu a jo, našli jsme to! Pochopitelně jsme si každý museli udělat vlastní fotku, jak se před „Nazgûlem“ schováváme. Musíme to sem zkusit hodit na porovnání 🙂
Tenhle spot, ač jsme byli pěknou chvíli na místě i sami, byl dost profláklej. Je totiž i v ofiko mapách a průvodcích. Kdežto další lokace z filmu, taky tady v parku, už tak populární není. Jak jsme se sami přesvědčili, bylo jí totiž najít ještě výrazně složitější. Přestože je nakonec doslova pár metrů z kopce od místa předchozího. Jedná se o scénu, kdy si Frodo ležíc v rozvětveném stromě a blafajíc fajfku, čte knížku. Tady už rozpoznání složité nebylo. Strom je totiž reálný a vypadá naprosto stejně jako ve filmu. Další srovnávací fotky jsou samozřejmě povinností 🙂
Podél pískové cesty v parku byly rozmístěny i jednoduché lavičky s citáty hlavních postav. Když jsme místa filmových spotů opustili, zjistili jsme, že ze scény „z cesty“ je ještě jeden charakteristický moment, který bychom mohli zase zkusit napodobit. Nebyli jsme daleko, tak jsme to střihli ještě jednou zpět, nicméně už tam byli další lovci. A jak se ukázalo, dost chtivý lovci. Napochodovala tam skupinka s obr kamerou, něco tam točili a vydrželo jim tak dlouho se odtud nehnout, až jsme to vzdali. Aspoň pro dnešek.
Z parku jsme se ještě chvíli toulali v okolních ulicích a pak už zamířili směr free kemp. Cestou jsme potkali náš oblíbený (pač je nejlevnější, hehe) žlutý supermarket Pak´NSave, takže jsme si závěrem dne neodpustili doplnit náš potravinový fond.
Druhý den, vyhraněný pro zélandské hlavní město, jsme začali ve stopách dne včerejšího. Vydali jsme se z kempu směr opět přes park Mount Victoria, navštívili jsme ještě jednou filmový spot s Nazgûlem. Říkali jsme si, že přes noc už by tam partička nadšenců zůstávat nemusela. I když po tom, co jsme je viděli tam stát div nezapustili kořeny, to jistota taky nebyla. Naštěstí tam nebyli… Na fotky jsme ale museli být rychlí, cestou jsme totiž předspurtli skupinu, která měla dokonce průvodce. Jojo, jsou tady cestovní kanceláře nabízející projetí míst z Pána Prstenů. Nechápu kdo za to platí. Navíc bylo dost překvapivý vidět, že skupinu na místo pouze přivezli a ani jsme nezbystřili, že by turistům říkali nějaké zajímavosti nebo cokoliv navíc. Ale třeba to říkali už dřív v autobuse, třeba jim křivdím.
Tak jako tak jsme park proběhli mnohem rychleji a zaskočili i na stejnou vyhlídku, co včera. Počasí se totiž změnilo diametrálně a dneska byl den jak z pohádky. Jediné co se nezměnilo a to tu bude beztak trvalý jev, je vítr. Fouká tady úplně hafo a úplně pořád. Podle mě by, v narážce na místní charakteristické jevy, tomuhle městu slušel mnohem víc název Windhillgton.
Park jsme krosli příčně a zjevili jsme se v pohledné ulici, kterou jsme pokračovali dál a dál. Další místo, ke kterému směřujeme, je místní botanická zahrada. Jak jinak, než na kopci. Ale to teď bude výhodou. Chceme nahoru totiž vyjet místním symbolem – populární červenou lanovkou. Cestu k ní jsme si naplánovali skrz ulici Cuba Street, označovanou jako místní hipster uličku. Ta by se nám mohla líbit. Zamířili jsme si to tedy přímo k ní a zvěsti skutečně nelhaly.
Přišli jsme do superútulné ulice vyhrazené pouze pro pěší, kde byla kavárna na kavárně a restaurace na restauraci. Před provozovnami vytažené stolky, street art, butiky, moc prima!
Z Cuba Street už to k lanovce byla jen několikaminutová procházka ulicí, která byla naprosto v kontrastu s předchozí. Procházeli jsme rušným bulvárem s dopravou a mainstreamově trendovými obchody. Ruch města nám ale dělal po delší odmlce dobře a líbilo se nám to. Wellington je po Aucklandu první město, kde si troufnu říct, že to žije a má to šmrnc.
Před lanovkou bylo, jak jinak než brutálně natřískáno. Většinově klasicky turisty z Asie. Vystáli jsme si frontu, koupili jednosměrné lístky za 5 dolarů a pracovník nás chtěl okamžitě nahnat do přistavené a napěchované lanovky, čekající na poslední cestující. To jsme ale odmítli a radši si desetiminutovku počkáme na další. Lepší, než se mačkat na stojáka s uřvanými Číňany. Jo, postupně jsem si k nim vyprofiloval asi trošku despekt. Ale můžou si za to sami. Chovají se často fakt dost bezohledně.
Do další lanovky jsme tak nastupovali mezi prvními a využili i okamžiku a výjimečně se i posadili. Během jízdy, která trvala kolem pěti minut, vystoupala lanovka 120 m a urazila přes 600 m délky. Byť krátká, jízda nás dost bavila, ale stejně jsme se nejvíc těšili nahoru, protože odtud má být epic výhled na centrum Wellingtonu. Místo, odkud je pro Welli většina charakteristických fotek pořízena.
To se potvrdilo, protože stejnou touhu po takové fotce měl každý, kdo sem vyjel. Museli jsme si svoje místo u zábradlí probojovat lehce ostřejšími lokty. Nicméně stálo to za to!
Po pořízení „povinné“ fotky jsme se nejprve vydali najít lavičku, kde si dáme oběd z toho levného, co Countdown dole před lanovkou nabízel – konzerva studených raviol a salát coleslaw s houskou.
Poté už následoval průzkum rozmanité botanické zahrady křížem krážem. Ta, narozdíl od Mount Victoria parku, který se jevil spíš jako les s vyznačenými cestičkami, byla mnohem víc upravená, s ideálně posekanou trávou a plánovitě vysazenými stromy. Pomalu jsme scházeli po vyznačených cestičkach, až jsme došli k místní vyhlášené růžové zahradě a skleníku s tropickými masožravkami. Každopádne botanická zahrada na mě osobně udělala největší dojem především tím, že jsme se konečně mohli tu a tam schovat před přímým slunkem. Pražilo to férově.
Park jsme opustili druhou stranou a začali se pomalu vracet zpět směr centrum. Naplánováno jsme měli navštívit dlouhou promenádu a doporučované národní muzeum. Na cestu jsme si dopřáli naší povolenou dávku emocí – balík zmrzlin. Ano zmrzlin. Opět v multipacku, jednotlivě to prostě nejde. A tuhle máme obzvlášť rádi. Příchuť burákové máslo plus čokoláda – sen! Ono vůbec burákové máslo tady jíme často. V Čechách jsme o něj sotva zavadili a tady ho jedem na plný bomby.
Procházka podél vody byla moc příjemná, bylo znát, že i místňáci tady rádi tráví čas. Všude byli lidi, jedni skákali z mola do oceánu, další sportovali nebo se tu stejně jako my, procházeli. Po obvodu náplavky jsme muzeum nemohli minout, ba naopak. Po příchodu k němu nám až uhranulo, jak je obrovský. Pomysleli jsme si, že ho asi budeme muset projít rychle, za necelé tři hoďky totiž zavírají.
Národní muzeum, vlastním jménem Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa, se měřítkem opravdu vymykalo. Byl dost problém vměstnat ho i na fotku. Širokoúhel navzdory. Muzeum slibovalo výstavy vztahující se k původní kultuře a k přírodní historii. Výhodou je i to, že je zdarma.
Když přeběhnu, tak nás mega příjemně překvapilo, jak skvěle byly expozice připraveny. Nikdy mě snad takhle muzeum nebavilo. Spousta exponátů bylo interaktivních nebo formou her, případně pomocí ukázek v reálných měřítkách. Což například v případě krakatice nebo velryby stálo dost za to. Hřebem návštěvy pro mě ale byla ukázka zemětřesení. Tahle expozice tu byla pravděpodobně díky roku 2011, kdy ničivé zemětřesení zničilo většina města Christchurch. Zemětřesení bylo samozřejmě dopodrobna vysvětleno, včetně následných vln tsunami, které byly ilustrovány na reálném modelu. Ukázka probíhala v malém domečku, kde se uvnitř promítalo video s radami, jak se při něm chovat. Následně se celý domek začal třást. Hrozně zajímavý! Takhle bych si klidně představoval všechny muzea 🙂
Expozice o historii Nového Zélandu, s realistickými figurýnami v nadživotní velikosti, jsme spíš prolétli, než si prohlédli, páč jsme se v místní historii a válkách absolutně kontextem nechytali. Snažili jsme se tak i ušetřit čas na poslední expozici o původních obyvatelích – Maorech. To se částečně povedlo, navštívili jsme i přítomnou stavbu typického Maorského obydlí. Hodiny ale byly nekompromisní a za pár minut už si pro nás přišla ochranka, že je pro dnešek ende a musíme mazat.
Zbytek dne jsme už strávili v našem mazlíkovi Nissánkovi a těšili se na zítřek. Ráno už svištíme na trajekt na jižní ostrov! Hory těště se!
